Hinduismus
Indie, Indové a hinduismus
Indie, dnes
druhý nejlidnatější a kulturně a jazykově
nejrozmanitější stát světa, prošla velice dlouhým a
složitým náboženským vývojem, ovlivněným kulturní
diverzitou i četností a různorodostí populace. Tradičně si
Indii spojujeme s kastovním systémem rozdělujícím
společnost do čtyř kast: bráhmani (knězi), kšátrijové
(válečníci), vaišjové (obchodníci) a šúdrové
(řemeslníci). Podružnou sekcí společnosti byli tzv.
nedotknutelní, zřejmě potomci původních drávidských
obyvatel. Protože právě bráhmani psali náboženské texty a
řídili kult, historický hinduismus, tak jak je
zaznamenaný ve svatých knihách, není hinduismem všech, ale
pouze hinduismem bráhmanů. Lidový hinduismus, tak jak byl
praktikován jinými kastami, se v mnoha ohledech lišil a
liší od níže uvedeného popisu a do větší míry využíval
animismu,
magie a polyteismu ale také radosti ze života než asketické,
elitářské proudy obsažené např. v Upanišádách. Proto
první období hinduismu také nazýváme brahmanismem (do
počátku prvního tisíciletí n.l.) a hinduismem nazýváme pak
spíše lidové náboženství vzniklé zejména na
základě Bhagavadgíty a bhaktivédanty. Dnešní hinduismus v sobě zahrnuje celou řadu různorodých proudů, sekt a hnutí a představuje spíše kulturní či kulturně-náboženský okruh než jedno, jasně definované a kodifikované náboženství jako islám či judaismus.
Hinduismus v historické perspektivě
Podobně jako
judaismus i to, co je dnes nazýváno hinduismem, prošlo velice
dlouhým vývojem. Do určité míry můžeme říct, že za
tímto slovem se krývá několik filozofických či dokonce
náboženských systémů, vyvíjejících se jeden v druhý,
překrývajících se, větvících se a znovu konvergujících,
zanikajících a nově vznikajících. Počátky hinduismu se
kladou do období příchodu Arjů (od slova árja - člověk,
srovnej s keltským airig - člověk) na přelomu 2. tisíciletí př. n. l. do oblasti
horního Indu (dnes Paňžáb). V této době dochází
k synkretismu indoevropského náboženství Árjů a místních
náboženství. Původní bůh stvořitel Djauspitar (Bůh Otec,
resp. Otec Nebes) ustupuje do pozadí, časem mizí úplně, na
jeho místo nastupují
další generace bohů, které později potkává podobný osud.
Védské období
Nejstarší
bohové jsou označovaní jako asurové: Varuna - bůh vládce,
Agni - bůh ohně aj. Objevují se první tzv. védské texty
(Véda - vědění, moudrost), celkem čtyři: Rg-véda,
Sáma-véda, Jadžur-véda a Atharva-véda (cca. 1500-1200
př.n.l.). Z nich zejména Rg-véda a později Atharva-véda
mají největší dopad na následující filozofický vývoj
hinduismu. V Rg-védě se objevují pojmy jako rta (řád světa a vesmíru,
srovnej egyptský maat a židovské chochma)
a májá
(změna k horšímu i lepšímu - později se význam mění na
“iluzi”). Varuna je chápán dvojznačně, jako strašlivý
vládce, kouzelník a zároveň jako had Vrtra. Mitra, druhá
tvář Varuny, je mírný, laskavý, kněžský.
Nejoblíbenějším bohem Rg-védu je však Indra - válečný
hrdina a zároveň plodná síla, obdoba germánského Thora,
slovanského Peruna, římského Jupitera. Indra ve vítezné
bitvě porazí hada Vrtru, oddělí zemi od oblohy a vypustí do
světa vodu. Agni je strážcem ohně, někdy ztotožňován se
sluncem a obětmi,
později s všeprostupující energií. V mýtu se objevuje i
osoba Mátarišvanova - obdoba řeckého Prométhea. Další
bohové jako Ušas, dcera Nebe, Váju, bůh větru, Pardžanju,
bůh bouře atd. také postupem doby ustoupili do pozadí. Jiní
bohové, ve védských textech zmínění jen
okrajově, později nabývají na zásadním významu. První
z nich, Višnu je popisován jako spojenec Indry, laskavý bůh.
Druhý, Rudra-Šiva (později znám už jen jako Šiva) se
postupně z Pána divé zvěře a zlých sil stává nejvyšší
bůh, zejména v lidovém náboženství.
Védský kult se vyvíjel spolu s náboženskými představami. Původní kult neznal svatyně, rituály se odehrávaly v domácnostech nebo na přilehlých travnatých prostranstvích. Domácí rituály vedl pán domu (grhapati). Slavnostní rituály byly provozovány obětníky. Největším svátkem či rituálem přechodu na úrovni jednotlivce byla tzv. upanajana - iniciace prostřednictvím učebního pobytu u bráhmana - rituální znovuzrození - toto samozřejmě platí jen pro členy kasty bráhmanů. Součástí kultu byly i oběti, zvířecí i lidské. Nejvyšší obětí byla koňská oběť, tzv. ašvamédha, popř. lidská oběť, tzv. purušamédha. Obřad měl očistný charakter, spojen s cyklickým chápáním roku a nutností každoroční obnovy vesmíru.
Védy rozlišují mezi čtyřmi typy kosmogonií: stvoření světa oplodněním prvotních vod, stvoření rozkouskováním prvotního obra Puruši, stvoření z jednoty-celosti, bytí a nebytí a s tvoření oddělením nebe a země. Ve všech hraje roli motiv oplození (viz. falické symboly spojené s kultem Šivy). Zajímavé je metafyzické pojetí stvoření jako stvoření z bytí a nebytí, tento dualismus, či tato jednota protikladů je charakteristická pro další myšlenkový vývoj hinduismu. Lidé jsou potomky prvotního páru, Nebe a Země, prvním člověkem byl Manu. Obecně můžeme říci, že Védy nám dávají obraz polyteistického náboženství, založeného na domácím a kolektivním kultu formou obětí, odosobněného kultu, ve kterém je člověk pouze služebníkem. Védy obsahují zárodky pozdější mystiky a chápání stvoření, nicméně spíše se podobají prvotním mýtům o stvoření, ne nepodobným nejstarším podobám judaismu či jiných indoevropských náboženství (Slované, Keltové, Germání, Řekové, Římané atd.)
Bráhmany
Náboženské
texty sepsané v letech 1000-800 př.n.l. se označují jako
bráhmany. V nich se zdůrazňuje zejména učení o oběti,
obětování již není pouze úkonem o uctění bohů ale
stává se cestou, způsobem jak dosáhnout jednoty.
Pradžápati, Pán tvorstva, stvořil svět svým žárem či
nutností plodit. Při tomto aktu se vysílil, musel být
obnoven. Obětování v ohni, se kterým byl Pradžápati
ztotožněn, se stalo způsobem symbolické rekonvalescence či
rekonstrukce světa, od zbudování oltáře po obětování, a
to nejen vesmíru ale také jednotlivce. Objevuje se nová
myšlenka: átman - duchovní a nezničitelná osoba, duše.
Obětováním
ji člověk znovu spojuje se svým tělem, po smrti si tak
zajišťuje další život. Do určité míry je také átman
ztotožněn s bráhma (věčný a neměnný základ všeho
bytí, Pradžápati). V souvislosti s pojetím aběti se také
začínají vyvíjet techniky askeze (tapas) zaměřené na
zažehnutí vnitřní záře (napodobení Agniho-Pradžápatiho)
- tvořivé a vykupující energie. Vyvíjí se dýchací
techniky apod. Askeze však nebyla jedinou formou kultu.
Objevovali se různí extatikové a sexuální styk hrál také
určitou úlohu (např. rituální spojení
s prostitutkou aj.). Na druhou stranu ovšem asketové žili na
okraji společnosti a dokázali ovlivnit další vývoj
náboženského myšlení natolik, že askezi přejímá
hinduismus jako dominantní cestu k vykoupení. Člověk musí
odejít “do lesa”, aby se mohl zcela oddat
meditaci. Zároveň se pomalu upouští od oběti (srovnej
přechod od Doby králů do Doby proroků u judaismu).
Upanišady
V letech 800-400
př.n.l. se objevují tzv. upanišady, náboženské texty,
které dosti zásadně mění původní pojetí náboženství.
Před-buddhistických textů je pět, dnes již 108. Těchto pět
původních upanišád bylo: Čhándógja, Brhadáranjaka,
Aitaréja, Kaušítakí a Taittiríja. Přenášejí pozornost od
kultu a veřejného rituálu k osobní duchovní práci
jednotlivců. Sled příčin a následků, který mělo přetnout obětování,
byl uzavřen v kruh - átman, ač obětí sjednocený stále
nesl s sebou balík skutků a následků, které musely dojít
realizace - objevuje se tedy koncept reinkarnace - tvz. sansára.
S ní je spojen koncept tzv. karmy, tedy souvislosti mezi skutky (původně zejména
rituálního charakteru) a jejich následky. Člověk, pokud chce
uniknout věčné reinkarnaci, musí se stát rši, tedy hledajícím
pravdu. Rši již nepříkládá váhu bohům ani rituálu -
zpochybnění tradičního kultu. Život začíná být
nahlížen pesimisticky, jako utrpení a iluze (májá) - každý
skutek má následek, který prodlužuje sansáru. Vysvobození (mokša,
mukti)
přichází tehdy, pokud si rši uvědomí svou nevědomost
(ávidjá).
Upanišády také již velmi konkrétně formulovaly jednotu átman-brahma. Prvotní bytí, brahma, prostupuje vše, átman je zlomkem brahmy. Osvobození - mokša - nastává, když si jedinec uvědomí tuto skutečnost. Po smrti se átman toho, který prozřel, spojí s brahmou - podle některých s ní splyne, podle jiných si zachová svou osobnost, podle dalších zůstane oddělen.
Krize, reforma a pluralizace hinduismu
Přelom a krize
náboženského myšlení přichází s ateistickou a
materialistickou kritikou buddhistů. Ve stejné době se pod vlivem Buddhova současníka Mahávíry odštěpuje džinismus (viz níže). V tomto směru je nutné
Gautamu Buddhu i Mahávíru chápat jako součást reformního proudu
upanišád. Z upanišád se vyvinuly jiné brahmanské
systémy, které narozdíl od buddhismu zůstaly součástí
hinduismu: sánkhja a jóga, které ovšem mají s buddhismem
Gautamy Buddhy (méně již se současným buddhismem) mnoho
společného. Pojem védanta označoval původně upanišady,
později začal
být používán pro směr vymezující se proti jiným
daršanám (směrům), zejména proti józe a sánkhje. Védanta
popřela mnohost duší, je jen jeden átman a jedno brahma a
jsou totožné. Sankhja svůj dualismus založila na konceptu
prvotní hmoty (prakrti) a netečného puruše, duchovní
sílu, která nečinně přihlíží, nemá vlastnosti ani vůli.
Tvořivým prvkem je právě prakrti. Sánkhja je ateistická,
pro ni svět není mája, opravdu existuje a bude existovat do
té doby, dokud budou neprobuzené duše. Probuzení spočívá
v uvědomění
si nečinného átmana (metavyzické poznání) - po tomto
prozření se postupně rozplyneme do prakrti, smrtí se toto
rozplynutí dovrší, átman splyne s purušem. Sákhja
používá techniky zejména asketické. Jóga si uchovala
určité teistické prvky (uznává nejvyššího boha Íšvara),
k dosažení poznání používá jiné techniky (zákazy,
příkazy, meditace, cvičení - dechová, ásany aj.). Bůh
Íšvara není stvořitelem, pomáhá lidem, kteří již jógu
praktikují. Nejvyšším druhem poznání je samádhi, splynutí
s předmětem poznání. Po dospění do tohoto
stavu může jogín získat nadpřirozené síly (létat, stát
se neviditelným aj.). Konečné osvobození je vysvobození
puruše z osidel prakrti, intelekt se rozpouští zpět
v prakrti, jogín už pouze je.
Proti nihilismu raných upanišád a buddhismu se postavil nový důraz na boží přítomnost. Ten je patrný zejména v Bhagavadgítě (šestém zpěvu eposu Mahábhárata) - vnikal někdy mezi lety 400 př.n.l. a 400 n.l. Rámcovým příběhem Bhagavadgíty je válka znepřátelených ač příbuzných rodů. Zde se Kršna, vtělení boha Višnua, zjevuje jednomu válečníkovi, Ardžunovi. Na protější straně stojí Šiva. Kršna Ardžunovi vysvětluje smysl stvoření a možné cesty k vysvobození. Zásadním přínosem Bhagavadgity bylo, že sjednotila předchozí zdánlivě protichůdné směry: sánkhju i jógu. Zdůraznila ovšem rituální uctívání Kršny (Višnua) a láskyplnou oddanost k němu (bhakti). Do kultu se vrací znovu oslava božství a života - cesta uctívání Kršny je narozdíl od ostatních asketických směrů otevřená pro všechny - klíčové pro lidové náboženství. Člověk tedy může přispět ke svému vysvobození na základě svých činů, jichž ovšem musí být pouhým nezúčastněným divákem - člověk se musí vzdát plodů svých skutků. Člověk také musí plnit svůj úkol na zemi (souhlas s kastovním systémem). Špatným skutkem není účastnit se světského života, ale věřit, že tento život má svou vlastní a na Kršnovi nezávislou existenci. Vesmír je nyní znovu obydlen bohem a vesmírné události jsou výrazem boží vůle.
Koncem prvního tisíciletí n.l. se prosazuje tzv. advaita védanta, filozofický směr propracovaný zejména Gaudapádou a Šankarou. Je to směr brahmanský, elitní. Hlásá, že existuje pouze jeden princip (átman-bráhman), svět není stvořen, je prostě jen jeden z mnoha aspektů tohoto principu, nezačíná a ni nekončí, pouze je. Existuje nejvyšší bůh (Íšvara) i duše (džíva) ale oba jsou produktem májá, jsou aspekty bráhmy, iluze.
Další reakce jako višnuismus dále personifikovaly božský princip. Višnuisté uctívali boha Višnua jako boha který se zajímá o dění na zemi, pomáhá jim v boji proti zlým silám a v převtělení (avatár) jim na zemi sám pomáhá. Tantrismus naopak zdůraznil světské, zejména sexuální prvky, jako analogii pro spojení vesmíru a toků energie. Od roku cca. 1200 začíná Indii dobývat islám a později i křesťanství. Dnes je Indie multikulturní a multináboženskou zemí. K uvedeným směrům je nutné přidat také džinisty, síkkhy aj. Lidový hinduismus je protkán animismem, polyteismem, magií a slavnostmi plodnosti (kult Šivy). Velkou roli také hrají bohyně (např. bohyně smrti Kali, bohyně domácího štěstí Lakšmí, bohyně zabíječka démonů Durga aj.). Asketové, poutníci a svatí muži jsou uctíváni všude po Indie a často jsou jejich nadpřirozené síly námětem lidových příběhů. Pojetí posmrtného života se také dosti liší od metafyzických představ upanišád o splynutí s brahmou. Posmrtný život je chápán spíše jako ráj, přítomnost Kršny, ženy jako společnice atd.
Ženy hrály obecně v indické společnosti podřadnou úlohu a více méně neměly naději na vysvobození. Jejich jedinou nadějí bylo narodit se znovu jako muž. Na druhou stranu, bhaktivédanta čili oddanost Kršnovi umožňuje i ženám, ač pouze jako společnicím Kršny, také dosáhnout určitého vykoupení.
Současný hinduismus
V současném hinduismu jsou patrné tři hlavní proudy. Jeden proud
uctívá především boha Višnua a jeho avatáry, ke kterým patří také Kršna. Druhý proud uctívá Šivu v jeho mnoha podobách. Právě se Šivou se pojí tzv. falický kult (lingamy). Vedle Šivova a Višnuova kultu pak
existuje velmi populární uctívání manželek jejich avatárů jako např. bohyň Kálí a Durgy (manželky Šivovy) či bohyň Lakšmí (Višnu) a Sarasvatí (Brahma). Jedním z nejpopulárnějších hinduistických bohů je Šivův syn Ganéša, který hraje roli jakéhosi prostředníka a ochránce.
Vedle sebe existují jak filozofické a asketické systémy, tak systémy bhaktické či lidové. Potulní asketové (sannjásinové), svatí muži, učitelé (guru) a kazatelé (svámí) jsou vedle bráhmanů všudypřítomní. Centrem hinduistické obřadnosti jsou chrámy (mandira), svatyně na posvátných místech (v horách, u pramenů, u Gangy, u některých stromů aj.) a domácí svatyně pro soukromý kult (pudžá). Největším svátkem je diválí - svátek světel, radosti a štěstí, kdy se také udělují drobné dárky.
Náboženství vzešlá z hinduismu
Džinismus
Džinismus je odvozen od slova "džina", které je více méně obdobou buddhistického "buddha", tedy "ten, který se vysvobodil z věčného cyklu reinkaranací". Za jeho zakladatele je považován Vardhamána, zvaný Mahávíra ("velký vítěz"), současník Buddhův (6. - 5.st. př.n.l.). Podobně jako Buddha byl Mahávíra ze zámožné rodiny a do svých 28 let žil jako princ. Pak opustil rodinu i veškerý svůj majetek a stal se asketou. Osvícení dosáhl ve 42 letech a poté kázal a budoval nové náboženství. V pojetí džinistů byl Mahávíra posledním tírthankarou, velkým duchovním učitelem a vůdcem.
Džinismus je ateistický a hlásá věčný vesmír a všeprolínající
dualismus duchovních elementů (džíva) a hmotných elementů (adžíva).
Na rozdíl od buddhismu tyto elementy podle džinismu skutečně existují. Pravé poznání
umožňuje odhalit skutečnou podstatu věcí a vidět svět takový,
jakým skutečně je. Po dosažení této úrovně čirého poznání je člověk
vysvobozen z věčného cyklu znovuzrození. K vysvobození může
jedinec dojít jen velice přísnou askezí a zejména hlubokou úctou ke všemu živému a důrazným uplatňováním principu nenásilí (ahimsa). Mezi základní etické normy patří:
a) zákaz zabíjení všech živých tvorů
b) nelhat a zbavit se hněvu, chtivosti, strachu a veselí
c) nebrat, co nebylo dáno
d) celibát a abstinence
e) vzdát se veškerého hmotného majetku
Reálný džinismus je rozdělen do dvou hlavních sekt: digambarové a švétambarové. Digambarové jsou přísnější ve své askezi a odmítají účast žen, ideové rozdíly jsou ale minimální. Mniši a laici žijí odlišně. Pro laika platí šest základních povinností, které musí splnit každý den ve formě rituálu (duševní vyrovnanost a sebeovládání demonstrované nehybným stáním necelou hodinu, velebení tírthankarů, uctění učitelů, pokání a příslib správného života, odříkání vyjádřené specifickým postojem a slib vzdání se všech slabostí a chyb). Mniši žijí podle mnohem přísnějších principů absolutní chudoby, odříkání a pokory. Džinistů je cca. 5 miliónů.
Koncept nenásilí (ahimsa), ovlivnil i hinduismus. Jeho známým zastáncem byl višnuista Mahatmá Ghándí. Jeho satjagraha, síla pravdy, bylo učení tolerance, nenásilí a pokory.
Sikhismus
Sikhismus je dalším náboženstvím vzešlým z
hinduismu. Vznikl na přelomu 15. a 16. st. v severoindinckém
Paňdžábu jako syntéza islámu a hinduismu. Jeho zakladatelem byl hinduistický kupec a filozof Guru Nának. Nának z islámu přejal smířlivější pohled na lidský život a materiální svět a také
přísný monoteismus. Základním principem sikhismu je věta
"Existuje Jediná podstata a její jméno je Pravda". Toto nejvyšší božství nikdy nebylo inkarnováno na zemi, nemá fyzickou podobu a zahrnuje v sobě všechny ostatní bohy a víry. Zároveň ale z hinduismu ponechal učení o karmě a sansáře. Nának popřel kastovní systém, protože věřil v rovnost všech lidských bytostí. Nehlásal ale askezi
ani nepopíral svět. Jeho mravní kód je velice jednoduchý:
a) naslouchej božímu slovu,
b) měj víru a
c) pln lásky konej v souladu s ní.
Vysvobození z věčného cyklu znovuzrození přijde prostřednictvím boží milosti, ne poznáním pravého jsoucna. Tehdy jedinec splyne s božstvím. Praktická morálka klade důraz na poctivou práci, sdílení s
ostatními a víru.
Nánaka následovalo devět dalších guruů. Poslední guru Góbindh Singh dal sestavit posvátnou knihu Guru Granth Sahib, která měla nahradit lidské vůdce. Po jeho smrti již další guruové nepůsobili, jejich roli převzal Granth. Singh také vytvořil ze sikhské obce elitní bojovou jednotku Chálsa, která měla bránit víru. Zavedl také pět sikhských symbolů (hřeben, nestříhané vlasy a vousy, ocelový náramek, krátké kalhoty a malý meč). Přes Nánakovo prvotní učení o míru a lásce vedla Chálsa několik válek proti Britům a později také proti indické vládě za samostatnost Paňdžábu. Hlavním náboženským střediskem Sikhů je zlatý chrám v Amritsaru. Všichni sikhští muži mají jako příjmení Singh ("lev") a ženy Kaur ("princezna"), muži nosí turban. V lidovém sikhismu se stali předmětem uctívání zejména Guru Nának a jeho devět následníků.
Literatura:
BHABAVADGÍTA.
BONDY, Egon. Indická filozofie. Praha: Vokno, 1991.
KOL. aut. Lexikon východní moudrosti: buddhismus, hinduismus, taoismus, zen. Praha: Votobia, 1996.
KNIPE, David M. Hinduismus: experimenty s posvátnem. Praha: Prostor, 1997.
JORDAN, Michael. Tajemný svět Asie: rituály, náboženství, filozofie. Praha: Knižní klub a Balios, 2000.
PREINHAELTEROVÁ, Hana. Hinduista od zrození do zrození. Praha: Vyšehrad, 1997.
SINGH, Nikky-Guninder Kaur. Sikhismus. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.