(Přeložil A.Vyhnal jako reakci na komentář, používající teorii o údajné invazi Árijců do Indie, k článku http://pes.internet.cz/clanky/13680_0_0_0.html ; podle článku, který v elektronické podobě vyšel 14.5.2001 na http://www.secweb.org/asset.asp?AssetID=95; verici ctenare upozorňuji, ze clanek je vyrazne protimisionarsky; jakákoli souvislost s oslavami prichodu verozvestu Cyrila a Metoděje, jde na vrub synchronicite. Všechny pripadne ctenare prosím, aby před utvorenim si vlastního názoru navstivili archiv diskuse odborníku na http://www.ucl.ac.uk/~ucgadkw/indology.html, kde se v souvislosti s tímto tématem vzajemne osočovali různi pofesori indologie. Navštivte také http://www.ucl.ac.uk/~ucgadkw/indology.html .)

“…Důrazně odmítáme povrchní historické interpretace, datující se do osmnáctého století, které stále zatěžují kulturní historii jižní Asie…Jistě je čas, se vstupem výzkumu jižní Asie do jedenadvacátého století, popisovat objektivně objevující se skutečnosti, které tak pracně objevili archeologové, namísto uchovávání starých výkladů. ” [1]

Ze všech historických teorií, které byly v průběhu dějin zdiskreditovány, protože nebyl dostatek důkazů, byly nepodložené, neodůvodněné nebo byly podkopány kvalitnějším bádáním, jen málokterá byla rozložena tak důkladně jako teorie o árijské rase. Existuje však jen málo podobně zdiskreditovaných teorií, které si nevysvětlitelně tvrdošíjně zachovávají důvěryhodnost veřejnosti, médií, a dokonce některých akademických kruhů. Teorie o arijské rase je výmysl, který se vyvinul v mýtus a přežívá do dneška jako neprověřená "pravda".

A málo jiných falešných "pravd" bylo tak zákeřných anebo tak destruktivních. Prosazování této teorie mělo za následek ujařmení milionů Indů žijících pod britskou nadvládou. Odkaz této podlé teorie pokračoval i ve dvacátém století, kdy teorie mutovala do hrůzné pseudovědy, racionalizace Hitlerova konečného řešení a prodlévá v současných krvavých etnických vřeních moderní Srí Lanky, Rwandy a ostatních problémových, dříve kolonizovaných oblastech.

Přestože teorie o árijské rase zdaleka nebyla pouze nějakým abstraktním cvičením, je ve skutečnosti duchovním dítkem křesťanských učenců evangelizátorů, vytvořená a uzpůsobená jako zbraň pro expanzi Evropanů do Indie. Tato teorie, vyhlašována generacím indických dětí v Brity vytvořených školách, vytvořila, podobně jako mnoho jiných západních přesvědčení a dogmat, sociální členitost, která do té doby neexistovala, což ústilo do vzniku nedůvěry, podezíravosti a žárlivosti v soužití dotud mírumilovných společenství. Tato teorie, která předpokládá invazi bílých dobyvatelů (Árijců) do starověké Indie, kteří si podrobili domorodé obyvatelstvo tmavé pleti, promyšleně pomáhala britské strategii ovládání Indie, ve jménu hesla rozděl a dobývej. Tuto teorii a její obměny i v současnosti používá Vatikán a další křesťanské iniciativy při svých agitacích pro "sklízení" kmenových a dalších zranitelných hinduistických komunit. Stále ve jménu hesla rozděl a dobývej se tito duchovní imperialisté dovolávají této podvržené rasové teorie.

Kořeny této teorie jsou však daleko starší než pseudověda evropských misionářů. Už v roce 1312 Vídeňský ekumenický koncil stanovil, že “Svatá Církev by měla mít hojný počet katolíků znalých jazyků, a zvláště jazyků nevěřících, kteří by mohli vyučovat svaté učení.” Tímto církev nejen definovala svoji strategii evangelizace nevěřících, ale také založila samotné studium jazyků a lingvistické a filologické bádání, které se v následujících stoletích uplatnilo jako nástroj evangelizace. Když tedy byly univerzity, podobně jako jiné společenské instituce, naverbovány do národního úsilí o budování říše, její činitelé, často zbožní křesťané a nacionalisté, absolventi zejména farního (katolického, anglikánského, apod.) školského systému, nadšeně usilovali o vědění ne v zájmu pravdy, ale v zájmu křesťanství. Křesťané v průběhu dějin stále podporovali vymyšlené "pravdy", aby svoji víru rozšiřovali po celé zeměkouli. Není proto překvapující, že když v roce 1832 byla na Oxfordské univerzitě zřízena Bodenova katedra pro orientální studie, plukovník Boden, který odkázal, na tehdejší dobu štědrých, 25 000 liber na zřízení této katedry, výslovně uvedl, že cílem studia literatury v sanskrtu není poznání, nýbrž “umožnit svým krajanům postupovat v obracení rodilých Indů na křesťanskou víru.” Později se Bodenova katedra stala "akademickým epicentrem" teorie o árijské rase.

Fredrich Max Muller, oxfordský profesor sanskrtu, zapřisáhlý německý nacionalista a křesťanský misionář, propagoval teorii o árijské rase. Pracoval léta na překladu indických véd a jasně komentoval motivy svého životního úsilí: “Moje vydání překladu véd bude napříště mít značný vliv na osud Indie a na růst milionů duší v této zemi. Jedná se o kořeny jejich náboženství a jsem si jistý, že ukázat jim jaké jsou jejich kořeny, je jediná možnost jak vymítit všechno to, co z nich vyrašilo během posledních 3 000 let.”

Je tedy jasné, že Mullerovým cílem nebylo zpřístupnit úspěchy indické civilizace svým evropským kolegům, nýbrž vystavit je zkoumání svých kolegů evangelizátorů, aby je mohli snáze rozložit.V roce 1851 Muller napsal anglicky článek, ve kterém poprvé použil slovo árijský (Aryan) v rasovém významu. Jeho dobrý přítel Paul, který byl rovněž indolog, toto slovo zpopularizoval ve Francii. Brzy se teorie o árijské rase chopilo mnoho křesťanských učenců. V roce 1859 švýcarský lingvista Adolph Pictet napsal, že árijská rasa je “předurčena prozřetelností svrchovaně vládnout jednoho dne celému světu … Byli rasou árijců … Kristovo náboženství se stalo pochodní humanity. Řecký genius ji upravil. Síla Říma ji rozmnožila. Německá energie jí dala novou sílu. Celá rasa evropských árijců se stala hlavním nástrojem Božího plánu s osudem lidstva.”[3]

Avšak ne všichni učenci té doby přijímali Mullerovy myšlenky. V roce 1861, poté co Muller ve třech přednáškách, nazvaných Věda o jazycích, ospravedlňoval své teorie védskými citacemi, americký historik Louis B. Synder poznamenal, že “Max Muller se neustále zabývá myšlenkou, že termíny indoevropský a indogermánský musejí být nahrazeny termínem árijský, protože lidé, kteří žili v Indii a hovořili sanskrtem, sami sebe nazývali árja a že tento původní árijský jazyk naznačoval, že existuje árijská rasa, předchůdkyně Němců, Keltů, Římanů, Slovanů a Indů.” [5]

Proč tedy teorie, která neměla žádné opodstatnění, byla tak snadno přijata, podporována v západních akademických kruzích a vnucena Indům? Je to proto, že teorie o árijské rase a její invazi do Indie byla vytvořena a rázně vyhlašována křesťanskými misionáři. W.W.Hunter, další dobře známý indolog a přesvědčený misionář, upřímně doznal, že jejich “bádání je zahříváno svatým plamenem křesťanské horlivosti.”[6] Uveďme jako příklad to, že některé prvky této teorie vycházejí přímo z bible. Názor, že existoval árijský prajazyk, je inspirovaný biblickým mýtem o babylonské věži. Dokonce i datum vzniku véd Max Muller stanovil tak, aby pasovalo s biblickým stvořením.[7] Je zřejmé, že ti členové akademické obce, kteří podporovali tuto teorii, měli na mysli politické a náboženské zájmy, a propaganda náboženské a rasové nadřazenosti, posvěcená teorií o árijské rase, posloužila dobře těmto zájmům. Tento sňatek rasové nadřazenosti a "svatý plamen křesťanské horlivosti" zajistil budoucí vývoj odporných rasistických teorií, které kulminovaly v evropských koncentračních táborech a konečných řešeních.

Hlavní politickou pohnutkou Británie v devatenáctém století bylo samozřejmě rozšiřování impéria, a teorie o árijské rase poskytovala pozlátko blahovolnosti, které ospravedlňovalo koloniální nadvládu v Indii. Protestantský misionář, John Wilson, který byl prezidentem Asijské společnosti v Bombaji v letech 1836 až 1846, chtěl, aby bylo indické obyvatelstvo rozděleno na árijské a neárijské skupiny, aby speciální cílové skupiny, jako kmeny, mohly být lépe identifikovány misionáři a obraceny na víru. V roce 1856 Wilson pronesl přednášku nazvanou Indie před 3000 lety, ve které kázal o árijské invazi do Indie a o teorii o árijské rase jako o historických skutečnostech. Wilson prohlašoval, že “co se odehrálo od počátku britské nadvlády v Indii, je, do jisté míry, pouze opětné sjednocení členů stejné rodiny.” Přirozeně, toto šťastné opětovné shledání nyní uvedlo Indii do styku ”s nejosvícenějším a nejvíce lidumilným národem na světě.”[8]

Rasistické "bádání" prováděné misionáři také pomáhalo snižovat jakoukoli hrdost, kterou Indové chovali vůči svým tradicím. Max Muller při svém projevu k Mezinárodnímu kongresu orientalistů otevřeně poznamenal, že díky práci misionářských učenců “soudnější oceňování děl jejich starých básníků zaujalo místo dřívějšího přehnaného obdivu.”[9] Jinými slovy, indický obdiv k vlastní epické literatuře měl být sražen užitím "řádného", kritického zkoumání, správně použitým Mullerem a jeho kristostřednými kohortami.

Britská kulturní převýchova indického lidu byla uskutečňována zavedením koloniálního vzdělávání. Nejprve ale musel být vykořeněn tuzemský vzdělávací systém. Do první poloviny devatenáctého století koloniální vládci spolu se svými misionáři zničili rozsáhlou síť tuzemských škol, která se ukázala být po generace účinnější a lépe fungující než soudobý britský vzdělávací systém. Poslanec Keir Hardie zjistil na základě oficiálních dokumentů a zpráv misionářů, že před britskou okupací Indie bylo v samotném Bengálsku 80 000 tuzemských škol, což představuje jednu školu na 400 obyvatel. Kolonizace to však radikálně změnila. Ludlow, ve své Historii britské Indie, píše: “v každé indické vesnici, která si uchovala svou původní podobu, všechny děti uměly číst, psát a počítat, ale tam, kde jsme rozmetali vesnický systém, jako v Bengálsku, zmizely i vesnické školy.” Zpráva A.D.Campbella z roku 1832 je názorná. Poprvé chválí tuzemský vzdělávací systém a říká: “Hospodárnost, s jakou jsou děti vyučovány psaní v tuzemských školách a systém, ve kterém se pokročilejší studenti učí vyučovat méně pokročilé a zároveň si upevňují své vlastní vědomosti, je zajisté obdivuhodný a zasluhuje si napodobení, které se mu dostalo v Anglii.” Dále však poznamenává: “Z téměř milionu duší, stěží 7000 je nyní ve škole.” Zdecimování indického vzdělávacího systému tak vytvořilo vakuum, které muselo být zaplněno. Do tohoto vakua přišli vyčkávající a dychtiví misionáři, kteří rychle zřídili vlastní, církví sponzorované školy a vyučovali Indy svoji vlastní literaturu a historii podle evangelia podle Maxe Mullera. Dnes je obecně uznávaným faktem, že vzdělávání bylo prostředkem k pokřesťanštění a "ochočení"domorodého obyvatelstva a k vytvoření loajality vůči britskému impériu. Thomas Macaulay, člen Nejvyšší Rady Indie a pomocník zničení tuzemského vzdělávacího systému a zavedení vzdělávání v angličtině v Indii, poznamenává v dnes slavném Minute of 1835: “…dialekty, kterých se běžně užívá v této části Indie mezi domorodci, neobsahují žádné literární ani vědecké informace”; a tak nestály za uchování. Avšak Macaulayho zájmy se netýkaly pouze vzdělávání, týkaly se rozhodně náboženství. V dopise svému otci prohlašoval: “Jsem pevně přesvědčen, že jestli budeme sledovat naše vzdělávací plány, od nynějška za 30 let nebude v Bengálsku ve vážených třídách ani jeden uctívač model.”

Maucaulyho vychloubačné předpovědi se naštěstí nenaplnily. Do konce osmnáctého století byla teorie o árijské rase vyučována milionům indických dětí ve školách řízených Macaulayho misionářskou osou. Pohroma byla na světě. Indoktrinace generací mladých Indů vymyšlenou rasistickou interpretací jejich historie měla za následek rozdělení indické společnosti na árijské a neárijské skupiny, polarizaci na severní a jižní Indii. V jižní Indii anglikánský biskup R. Caldwell začal propagovat myšlenku, že jižní Indové jsou potomky neárijské rasy drávidů, kteří jsou rasově odlišní od árijců ze severu a mají vyspělejší kulturu. Mnoho jižních Indů přijalo tyto teorie a tím se odcizili "árijskou" hindštinou hovořícímu severu. Vznikly drávidské politické strany, které byly, v protikladu k "árijskému" hlavnímu proudu, rozhodně pro britské. Byly pro britskou přítomnost, i když indičtí vlastenci bojovali za svobodu své vlasti. (Když stále více sekulárních vědců studovalo tyto rasistické teorie, začali také zpochybňovat integritu Maxe Mullera. V 80. letech 19. stol. Muller sám začal vyvracet své vlastní rasistické interpretace véd. Pohroma už ale byla na světě.) I když byla Indie nezávislá, církev stále používala rasové teorie jako taktický trik k rozdělování indického lidu. Mnohem později, v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, vysocí církevní představitelé veřejně prohlásili, že teorie o drávidské rase byla "časovanou bombou" nastraženou církví, aby zlikvidovala hinduismus. Přestože Macaulyho předpovědi selhaly, horliví obraceči na víru hýčkají dále své fanatické ambice vyklátit "modlářství".

Dnes jsou terorismus a rebelie v severovýchodní Indii stále rozněcovány rozvratnickou propagandou křesťanských misionářů. Příčiny etnického konfliktu v sousední Srí Lance mohou být vysledovány přímo ve vyhlašování rasových teorií křesťanskými misionáři mezi Sinhálci a Tamilci, kteří dříve žili v relativním míru. Ana Pararaja Singham, tajemník Australasijské federace tamilských asociací ohledně etnického konfliktu poznamenal: “Zatímco legendy a mýty o založení Srí Lanky vytvořily základ sinhálského nacionalismu, současný nacionalismus je značnou měrou způsoben vlivem uplatňovaným Evropany během devatenáctého a dvacátého století. Jedná se o rasové pojmy jako "árijský". Teorie, že Sinhálci byli árijci, nebyla mýtem inspirovaném cejlonskou kronikou Mahavamsa, ale názorem evropských lingvistů, kteří klasifikovali jazyky, kterými hovořili Sinhálci a Tamilci do dvou rozdílných kategorií .”

Rasová polarizace Srí Lanky začala už v roce 1856, když Robert Caldwell ve své Komparativní mluvnici drávidské jihoindické rodině jazyků tvrdil, že “není žádná přímá souvislost mezi sinhálskými a tamilskými jazyky.” Max Muller se do toho mezitím vložil svými Přednáškami o vědě o jazycích (1861), v kterých prohlašoval, že “pečlivé a detailní porovnávání” ho vedlo k tomu, že “zařadil nářečí užívaná na Islandu a Cejlonu jako příbuzné dialekty árijské rodiny jazyků”. Přestože jiní vědci vyjadřovali opačné pohledy, Mullerova teorie o árijské rase byla podporována prominentními evropskými učenci a převládla.

Kamalika Pieris, sinhálský intelektuál, souhlasí. Ve svém článku Etnický konflikt a tamilský separatismus zkoumá počátky konfliktu a sleduje je až k rasovým teoriím misionářských učenců: “Byl vytvořen pojem árijské rasy, která sestávala z každého, kdo hovořil árijským jazykem, drávidské rasy, která sestávala z každého, kdo hovořil drávidským jazykem… Max Muller, německý lingvista, hovořil o "árijské rase" v roce 1888. Robert Caldwell hovořil o drávidských jazycích v roce 1856. Portugalci a Nizozemci přinesli na Srí Lanku zaujatosti ze své země. Zejména nepřátelství vůči islámu a ostatním "pohanským" náboženstvím- hinduismu a buddhismu. Ale pojem "rasa" byl zaveden do země během britského období v devatenáctém století. Britové označili sinhálskou skupinu jako "sinhálská rasa" v roce 1833 a "tamilská rasa" v roce 1871…”[10]

Indický subkontinent není jediným místem, kde křesťanští evangelizátoři použili pochybnou pseudovědu, aby rozdmýchali rasové rozkoly. Misionáři namíchali četné verze teorie o árijské rase, uzpůsobené historii a okolnostem, které se vyskytovaly v různých, dříve kolonizovaných, "cílových" populacích. Například francouzský antropolog Jean-Pierre Langellier komentoval nedávné konflikty, kterých se účastnili Tutsiové a Hutuové, takto: “Názor, že Hutuové a Tutsiové jsou fyzicky odlišní, poprvé pronesl v šedesátých letech devatenáctého století britský výzkumník John Speke. Historie Rwandy (podobně jako většiny Afriky) byla překroucena misionáři, učenci a koloniálními správci.Z Tutsiů udělali nadřazenou rasu, která dobyla tuto oblast a zotročila Hutuy. Misionáři vyučovali Hutuy tento historicky klamný závěr, který byl plodem aplikace rasistických evropských koncepcí na africkou realitu. Na konci padesátých let Hutuové použili tuto argumentaci v reakci proti Tutsiům.”[12]

Rasové teorie a pseudovědu v současnosti stále používá Vatikán a další evangelizační iniciativy ve své neustálé agitaci k žatvě duší pro křesťanství. Neprověřené "pravdy" Maxe Mullera a jeho současníků učenců-misionářů neslouží jako zbraně propagandy pouze v odlehlých koutech třetího světa. Teorie o árijské rase je živá a daří se jí dobře i ve Spojených státech. Vezměme například bílého rasistu Davida Duka, který v jedné ze svých posledních knih hovoří o hordách Árijců proudících do starověké Indie: “Árijci nebo Indoevropané (Kavkazané) vytvořili velikou indickou, hinduistickou civilizaci. Árijci se převalili přes Himaláje do indického subkontinentu a podrobili si domorodé obyvatelstvo. (…) Slovo árijský má etymologický původ ve slově árja, což v sanskrtu znamená vznešený. Toto slovo bylo také spojováno se zlatem, ušlechtilým kovem, a označovalo útočníky se zlatou pletí (v porovnání s tmavou pleti domorodců) ze Západu. (…) Vítězná rasa zavedla kastovní systém, aby si zajistila svůj status a rasovou identitu. Kasta se hindsky řekne Varna, což znamená barva.”[13]

1. James Schaffer (Case Western University) v závěru svého článku "Migration, Philology and South Asian Archaeology," in Aryan and Non-Aryan in South Asia: Evidence, Interpretation and History, edited by J. Bronkhorst and M. Deshpande (University of Michigan Press, 1998).
2. The Life and Letters of the Rt. Hon. Fredrich Max Muller, vol I, vydáno jeho manželkou (London: Longmans, 1902), 328.
3. Adolphe Pictet in Essai de paleontologie linguistique (1859), cituje Michael Danino ve The Invasion That Never Was (1996).
4. Ernest Renan, L'Avenir religieux des societes modernes (1860), cituje Michael Danino op. cit.
5. Louis B. Synder, The Idea of Nationalism: Its Meaning and History (New York: Von Nostrand, 1962)
6. Viz "Genesis of the Aryan race Theory and its Application to Indian History", Devendranath Swarup, vydáno v Manthan - Journal of Deendayal Research Institute (New Delhi, April-September 1994).
7. N. S. Rajaram, Aryan Invasion of India, The Myth and the Truth (Voice of India, 1993).
8. Sri Aurobindo, "The Origins of Aryan Speech," The Secret of the Veda, p. 554.
9. Citováno v Arun Shourie: Missionaries in India - Continuities, Changes, Dilemmas (New Delhi: ASA, 1994), 149.
10. Článek je k dispozici na http://www.lacnet.org/srilanka/politics/devolution/item1342.html.
11. Ana Pararasasingam, "Peace with Justice." Článek ze sborníku International Conference on the Conflict in Sri Lanka, Canberra, Australia, 1996.
12. Cituje N. S. Rajaram v knize The Politics of History (New Delhi: Voice of India, 1995).
13. David Duke, My Awakening (Mandeville, LA: Free Speech Press, 1999), 517-518 .

Výborná kniha od slavného indického intelektuála, který zkoumá metody používané misionáři při šíření křesťanství v Indii. Jak pomáhali Britům a jak Britové pomáhali jim. Jak zničili existující rozsáhlou síť tuzemských lidových škol a zavedli svoji vlastní. Jak prostřednictvím svých vzdělávacích institucí indoktrinovali žáky křesťanstvím a jak tento přístup pokračuje v současné Indii. Nezbytná kniha pro každého, kdo chce porozumět tomu, co skutečně znamená křesťanství v Indii.

These files, and many more are available at the Secular Web: http://www.infidels.org/.