Sakja-pandita: O lidech hloupých

Kdo žije tak, že starost o ty druhé mine ho,
začal se jako nevědomé zvíře chovat.
To čvernožci, ti nedělávají nic jiného,
než že jen jedí a pijí – po zvyku hovad!

Kdo nepozná, kde dobro a kde zlo je ukryto,
netouží poučit se zas a zase
a vždycky dbá jen o své koryto,
i kdyby neměl štětiny, je prase.

Kdo mezi hlupáky vést zábavu má vlohy,
před moudrým pak být nesvůj, dělat cavyky,
je – ani k tomu nemusí snad mít rohy -
vůl, který má už všechny zuby, tedy veliký.

Kdo prchá, jen co úkol v dohledu je snad,
zato se hrne ke každému hodokvasu,
třebaže umí mluvit, nedovede se smát,
je pouze uválené psisko bez ocasu.

Šlápotu naplnit vodou, to těžké není;
i malá pokladna je po okraj hned plná jmění,
i malé políčko je oseto v okamžení,
i hlupák má brzo dost, baží-li po vědění.

Úryvek z knihy Sakja-pandity: Pokladnice moudrých rčení. Sakja-pandita je jméno čelného představitele školy Sakjapa tibetského buddhismu, vlastním jménem Künka Gjalcchän Palzango, který byl významným teologem  a diplomatem ve 13. století. Jeho nejznámějším dílem se stala sbírka veršovaných aforismů, kterou  přeložili z tibetštiny Josef Kolmaš a Jana Štroblová a vydalo nakladatelství Odeon v roce 1984.