MAHÁBHÁRATA 

Predmluva .....:

RODOKMEN


ŠANTÁNU
                                                                                           
                                        + GANGA                                + SATJAVATÍ                            
                                                      
                 
                                           
                                      BHÍŠMA          CITRANGADA         VICITRAVÍRJA
                                                                                                     + AMBIKA
                                                                                                   + AMBALIKA




PARÁŠARA
+ SATJAVATY
(Šantánuova druhá manželka)


VJÁSA

                       + AMBIKA                     + AMBALIKA               + SLUŽKA
                                                                       

                   DHRITARÁŠTRA                     PÁNDU                     VIDURA
                    + GANDHÁRÍ                + KUNTÍ   + MADRÍ
                                  

                   DURJÓDHANA                          
                       & 99 bratru                                            NÁKULA & SAHADÉVA
                                                                                        (Skrze Ašvini Kumáry)
                                                                          
                                          
                        JUDHIŠTHIRA           ARDŽUNA                     BHÍMA
                      (Skrze Jamarádže)         (Skrze Indru)                 (Skrze Vájua)


-- MAHÁBHÁRATA --

Ganga Déví
Šantánu byl vladar prastarého království s hlavním mestem Hastinápurem (dnešní Dillí). Jednoho dne, když byl na honu, uvidel u reky mladou krásnou dívku a okamžite se do ní zamiloval. Predstavil se a otázal se jí: "Chceš být mou ženou?"  
Šantánu se jí také líbil, a odpovedela mu: "Ano, ale dobre naslouchej tomu, co ti ted povím. Pokud si te vezmu za muže, nikdy se me nesmíš zeptat na moje jméno, kdo jsem nebo proc jednám tak, jak jednám.V den, kdy tak uciníš, opustím te." 
Šantánu podmínku prijal, a vzali se. Jeho nová žena poté porodila chlapce a odešla ho utopit do reky. Šantánu byl udiven a zmaten, ale nemohl klást žádné otázky. Další díte také utopila. A pak další a další. Jakmile se díte narodilo, odnesla ho k rece a vrátila se do paláce usmevavá a spokojená. Její manžel nikdy na tento nestvurný zvyk nepoukázal ze strachu, že by odešla, protože jinak byla výborná manželka. Tak jednala po dobu osmi let, každý rok porodila syna. Když prišlo na svet osmé díte a ona se ho chystala zbavit, sledoval ji. Nebyl schopen se více ovládat, a vykrikl: 
 "Je to príliš hrozné! Zadrž! Krutá ženo! Proc zabíjíš své vlastní syny?" 
 "Ano, díte ušetrím, ale tato chvíle nás rozdeluje." 
Ganga mu pripomnela podmínku, kterou mu dala pred svadbou.
 "Óh, rekni mi proc, než odejdeš." 
 Souhlasila a pravila:
 "Jmenuji se Ganga a jako bohyne této reky jsem prišla na Zem proto, abych porodila  osm detí a naplnila tak prokletí. Vzala jsem si te, nebot ty jediný jsi byl hoden být jejich otcem. Ty deti jsou polobohové, Vásuové (doprovod poloboha Indry). 
 Ve svém minulém živote byli prokleti, nebot svetci Vasišthovi ukradli vzácnou krávu Nandíni. A museli se tak narodit na Zemi. Sedm z nich se odvolalo, a bylo jim tak dovoleno opustit telesnou schránku brzy po narození a vrátit se zpet na nebesa. Avšak osmému díteti, tomu, který celou výpravu umluvil, jen aby uspokojil vrtoch své ženy, a krávu ukradl, tomu, jehož práve držím, je souzeno, že bude žít na Zemi jako muž brilantní kultivovanosti. Je však souzeno, aby žil v celibátu!"
Ganga dále pravila: "Vezmu toto díte s sebou, ale nemej strach, pozdeji ti je vrátím." 
Ignorovala jeho zoufalé otázky "Óh, kdy?", ,,Kde?" a spolecne s dítetem zmizela v rece.
Za nekolik let se král ocitl na stejném míste. V tom se objevila Ganga a dala mu jejich syna, jenž mezitím dospel v mladíka: 
"Vychovala jsem ho starostlive. Ted muže jít s tebou. Jmenuje se Dévavrata. Samotný Vasištha ho naucil všechny védy. Bude mocným válecníkem a odborníkem v používání aster (nebeských zbraní, ovládaných pomocí zvukové vibrace, mantry) a je nadán výjimecnými mentálními a duchovními kvalitami. Vezmi ho domu!"
A v tom  zmizela. Král Šantánu se vrátil do paláce velmi štasten a ustanovil mladíka právoplatným dedicem. O ctyri roky pozdeji, když král Šantánu sledoval jelena na honu, narazil v lese na krásnou dívku a byl opet zasažen Amorovo šípem. 
"Kdo jsi? A co tady deláš?" otázal se. 
"Jsem dcerou rybáre, jemuž zde pomáhám prevážet poutníky pres reku."
Král ji požádal o ruku a dívka souhlasila, dostane-li se jim otcova požehnání. 
Král navštívil jejího otce a zeptal se ho: "Dovolíš, abychom se vzali?"
Otec si neprál, aby se jeho dcera stala jenom další dívkou z králova harému, a pravil: "Jenom pod podmínkou, že syn, který se jí narodí, bude tvuj nástupce."
S tím král nemohl souhlasit, a celý rozrušený se vrátil zpet do paláce. Jak šly dny, mladý princ Dévavrata zpozoroval zádumcivost svého otce, a zeptal se ho:
"Ó, králi, co zatežuje tvoji mysl?"
Král odpovedel: "Budoucnost. Budoucnost naší dynastie mne souží. Ty jsi muj jediný syn. Jakákoliv nehoda by se ti prihodila, znamenalo by to konec naší dynastie. Písma ríkají, že mít jen jednoho syna, je jako nemít žádného. Ty cvicíš se zbranemi. Budeš velkým válecníkem. Avšak jak muže skoncit ten, který je válecníkem?" 
Princ byl otcovým prohlášením zmaten. Hledal proto vysvetlení u jeho ministru. Ti mu vysvetlili, že král touží po tom, aby se mohl oženit s rybárovou dcerou, protože však nechce pristoupit na podmínky jejího otce, ten s jejich snatkem nesouhlasí. Dévavrata navštívil rybáre v jeho chatrci a ujistil ho, že když nastane ten správný cas, tak potomek jeho dcery usedne na trun. Ale rybár mel další pochyby, a proto se zeptal:
"A kdo bude nástupcem trunu po mém vnukovi?" 
"Prirozene jeho syn," rekl Dévavrata. 
"Asi máš strach, že když se ožením a budu mít syny, stanou se z nich protivníci potomku tvé dcery. Proto, aby se tak nestalo, slibuji ti, že budu žít a zemru v celibátu. To je moje pevná prísaha!"
Obyvatelé nebeských planet zacali na Dévavratu, jenž dokázal prijmout takový slib, házet kvetiny. Rybár byl spokojen. Dévavrata byl od toho casu známý jako Bhíšma, což znamená "muž pevné prísahy". Bhíšma devce oslovil:
"Prosím, nyní vejdi do vozu. Od této chvíle jsi mojí matkou". 
Satjavaty, dcera rybáre, dala králi dva syny, Citrangadu a Vicitravírju. Citrangada nastoupil na trun po králi Šantánuovi. Pozdeji však byl v boji s králem Gandarvou zabit. Jeho bratr Vicitravírja, který byl ješte mladý, byl ustanoven jako jeho nástupce. Na žádost samotné Satjavaty jednal Bhíšma jako vladar. 
Bhíšma nechtel, aby rod vymrel, a tak cekal na príležitost, aby mohl najít nevestu pro svého sverence. 
Když vladar zeme Káši vyhlásil svajamvaru (obrad, pri kterém si dcera vybírá udatného ženicha) pro své tri dcery, které se jmenovaly Amba, Ambika a Ambalika, prišel ke dvoru, kde se shromáždilo mnoho princu ze všech koutu sveta, aby na sebe pred krasavicemi upozornili. V rozhodném okamžiku Bhíšma povstal a prohlásil:
"Z ruzných zpusobu získání nevesty, o nichž se svetci zminují, je nejvznešenejší ten zpusob, ve kterém je dívka získána silou z kruhu udatného shromáždení, jako je tohle."
Sotva to dorekl, popadl tri dívky a než si nekdo mohl uvedomit, co se deje, vtlacil je do vozu a rychle ujíždel pronásledován rozcílenými princi a otcem dívek. Když premohl pronásledovatele, prijel do Hastinápuru s princeznami urcenými pro bratra z otcovy strany Vicitravírju. V den svatby nejstarší ze sester zvaná Amba rekla: 
"Nemohu se vdát za tvého bratra, protože mé srdce je zadáno králi Šalvovi, a nemohu myslet na nikoho jiného." 
Bhíšma uznal její námitku a poslal ji k Šálvovi, jak si prála.1 Ambika a Ambalika se provdaly za Vicitravírju a po sedm let žili všichni štastným životem. Vicitravírja se však nakazil zhoubnou nemocí, a zemrel, aniž by po sobe zanechal potomka. 
Satjavaty domlouvala Bhíšmovi: "Za urcitých okolností se muže zvecnit potomstvo, když si bratr vezme ženu bratra. Písma to dovolují. Prosím, zachran tato devcata, aby neskoncila své životy jako neplodné vdovy. Náš rod by mel pokracovat."
"Prikážeš-li mi cokoliv jiného, poslechnu, ale nemohu porušit svoji prísahu celibátu," bránil se Bhíšma. 
Satjavaty vypadala zoufale a pravila: "Nebude nikdo, kdo by nabídl predkum pohrební kolác, nikdo, kdo by provedl výrocní obrady ve dnech vzpomínek. Zachran naše predky. Svými dobrými skutky jim musíš pomoci k jejich správnému zarazení v príštím svete. Jsem tvoje matka, musíš poslechnout muj rozkaz. Vychovej deti s mými snachami. Posad se na trun a vládni Hastinápuru! Ted záleží na tobe, jestli rod Kuruu zanikne, nebo ne. Máš povinnost k predkum a príštím generacím."
"Ne, ne, ne," kricel Bhíšma. "Nemohu porušit svoji prísahu, ani když mi to narídíš! Musíš premýšlet a najít nejaké jiné rešení!"
Satjavaty pouze opakovala:
"Jsi zatvrzelý. Kdyby mela tato devcata deti, tak by byla štastná, ale nyní jsou ve velikém smutku."
"Je-li jednou prísaha vyrcena, je vecná," rekl Bhíšma. Nemohu ji menit nebo se jí vzdát. Je treba najít jiný zpusob. Premýšlejme o tom!"
Po delším uvažování Satjavaty prišla na další nápad:
"Ted, prosím naslouchej jednomu príbehu a povez mi, zdali se ti zdá slušný. Pred lety jsem prevážela lidi pres reku a jednou byl mým cestujícím vehlasný riši (mudrc) Parášara. Pohlédl na mne se zalíbením a promluvil slova lásky, po kterých jsem se trásla strachy. Bála jsem se, že me prokleje, když odmítnu jeho pokusy o sblížení, a také jsem mela strach z hnevu otce, kdyby se dozvedel o mém cizoložství. 
Proto jsem ho poprosila:
"Byla jsem zrozena z matky ryby a pach ryby se me stále drží."
"Znám tvuj puvod," odvetil Parášara. ,,A také to, jak jsi byla pocata v deloze ryby. Tvuj otec byl gandharva (nebeský zpevák), který když jednou letel nad rekou, vypustil své semeno, jež vešlo do ryby, která vzhlížela vzhuru. To je zpusob, jak si byla pocata. Když ses narodila, rybár te prijal za svou dceru. Zápach ryby se te drží kvuli tvému puvodu, ale já te ho zbavím." 
Svojí mystickou silou me nejenom zbavil celoživotního rybího zápachu, ale také moji osobu obdaril neustálou vuní." 
"Ano," rekl Bhíšma, "muj otec mi jednou vyprável, že byl poprvé okouzlen vuní, která pronikala lesem, a když ji následoval, našel tebe. 
"Ano," rekla Satjavaty, "a na oplátku (této laskavosti) jsem se poddala svetcovu obetí. Vytvoril kolem nás mlhu, abychom nebyli pozorováni." 
Mudrc Parášara potom rekl:
"Satjavaty také okamžite porodila syna, Vjásadévu, jehož si otec odnesl sebou. 
"A tak se narodil Vjása, jenž je nejvetší ze svetcu a ucencu. Mám jeho slib, že ke me prijde, budu-li ho potrebovat. Mohu ho zavolat myšlenkou. Ve skutecnosti je mým nejstarším synem. Jestli souhlasíš, predvolám ho!?" 
Bhíšma odpovedel:
"Ty sama musíš vedet nejlépe!"
Satjavaty zacala myslet na Vjásu, který se okamžite zjevil. Vysvetlila mu svuj problém a poprosila ho, aby zajistil trvání jejich rodu. Její prosbu prijal, ale požádal o rok casu, aby se mohl pripravit. 
"Práve nyní podstupuji období odríkání, a není pro mne vhodné, abych pristoupil k žene.
Ale Satjavaty odmítla Vjásovu rezervovanost a nedala mu v této veci na vybranou. 
Vjása tedy rozkázal:
"Necht se dívky pripraví! Hned jsem zpet."
Satjavaty dala pokyn, aby se její první snacha jménem Ambika oblékla, ozdobila a cekala ve své ložnici. 
Když k ní Vjása prišel, cítila odpor k jeho vzhledu, oblecení, pleti, chlupatosti a necistote. Ulehla s ním, ale pevne zavrela  oci. Poté Vjása Satjavaty rekl: 
"Ambice se narodí krásné díte. Bude vládnout této zemi, ale bude slepé, protože Ambika behem pocetí zavrela oci."
Satjavaty hned nabízela, aby prišel zase. Nabídla mu svoji druhou snachu Ambaliku. Dívka se pripravila a taktéž Vjásu ocekávala v ložnici. Když prišel Vjása, strachy zbledla.
Vjása k Satjavaty pronesl:
"Díte, které se narodí Ambalice, bude udatné a silné, ale jeho barva pleti bude svetlá."
Satjavaty presvedcovala Ambaliku, aby to zkusila ješte jednou, a Vjásu prosila, aby vykonal ješte tretí návštevu. Než Vjása prišel znovu, Ambalika nastrojila svoji služebnou a podstrcila ji do postele místo sebe. Služebná byla smelá a vlídná, což Vjásu tešilo, a díte bylo normální.
Nejstaršímu synu, který se narodil slepý, bylo dáno jméno Dhritaráštra. Druhý vzhledem ke své bledosti dostal jméno Pándu. Tretí, který se narodil služebné a byl zcela normální, dostal jméno Vidura. 
Dhritaráštra vyrustal pod ochranou Bhíšmy. Když dospel a stal se mužem, našel mu Bhíšma vhodnou nevestu. Byla to princezna z Gandháru a jmenovala se Gandhárí. Ta, aby se podelila se svým manželem o jeho osud, strávila zbytek svého života se zavázanýma ocima. Dhritaráštra kvuli své telesné vade predal svoji moc svému mladšímu bratru Pánduovi, který mel dve ženy, Kuntí a Madrí.
Nastoupení Pándua na trun bylo prijato se souhlasem všech okolních králu. Prokázal, že je chytrý a spravedlivý. Prestiž a sílu Kuruovského rodu výšil tím, že si podrobil všechna sousední království. Po techto úspešných vojenských taženích král Pándu hledal odpocinek v soukromí. Žil uprostred lesa na jižní strane Himálajských svahu.
Jednoho dne pri lovu zabil jelena, práve ve chvíli kdy byl pohroužen do láskyplných her s laní. Nebyl to ovšem obycejný jelen. Byl obyvatelem z nebeské ríše a než zemrel, krále proklel:
"Své smrti dospeješ práve ve chvíli, kdy se pokusíš o spojení se svou chotí."
Král Pándu byl neštastný, a rozhodoval se, že opustí rodinný život. Predstava, že by mel zemrít bez potomku a nikdy se nepriblížit ke svým manželkám, pro neho byla strašná.
Pristoupila k nemu jeho žena Kuntí pravila: "V dobe mého mládí jsem dostala požehnání od svetce Durvásy Muniho, jenž je velice vznetlivý clovek. Když navštívil dum mých rodicu, mela jsem možnost ho k jeho spokojenosti náležitým zpusobem pohostit. Durvása Muni mi požehnal:
"At jsi matkou božských detí."
A naucil me mantru, pomocí které jsem mohla privolat jakéhokoliv poloboha, kterého si vyberu a zplodit s ním díte. Durvása Muni mel dokonalou vizi a vedel, že Kuntí bude v budoucnu potrebovat pomoc. Když odešel, Kuntí byla zvedavá, zda-li požehnání opravdu funguje.
Mantrou zavolala Súrju, poloboha slunce, který se pred ní okamžite zjevil ve vší sláve a rekl:
"Jaké je tvé prání?" 
"Ne, ne, nic," koktala, "chtela jsem si pouze hrát." 
"Nemohu odejít bez toho, aniž bych naplnil obsah požehnání, jehož se ti dostalo. Nemusíš se bát, nikdo se o tvém díteti, jež se mnou zplodíš, nedozví.".
Narodil se jí syn, který dostal jméno Karna. Na tele mel brnení a v uších náušnice. Aby se vyhnuli skandálu, Kuntí položila díte do košíku a poslala ho dolu po rece. Koš vylovila žena vozataje jménem Rádha. Oba díte považovali za dar Boží, nebot ackoliv si práli potomka, nemohli žádného pocít. Oba proto díte s velkou láskou a náklonností opatrovali. 
Když si Pándu vyslechl príbeh, rekl: "Buh te požehnal, abys splnila Jeho božský zámer. Moje prokletí mne pro zbytek života bere možnost zplodit syna. Ty však mužeš být jedinecnou a požehnanou matkou. Už neztrácej cas. Priprav se prijmout a uvítat polobohy! Nejdríve se modli k Dharmarádžovi (bohu smrti). 
On je nejspravedlivejší mezi všemi nebeskými tvory a syn zrozený z neho povede náš rod vždy po správné ceste.
Kuntí se tedy pripravila ve svém pokoji, meditovala o Dharmarádžovi a vyslovila mantru. Pán Dharmarádža se zjevil a po jejich spojení se narodil první syn. V dobe narození dítete nebeský hlas oznámil: "Toto díte bude nejlepší z lidí. Bude spravedlivé v myšlenkách a slovech. Také bude požehnáno silou a odvahou. Jeho jméno je Judhišthira, což znamená "ten, kdo vždy stojí na strane pravdy."
Pándu pobídl Kuntí, aby se modlila pro druhého syna:
"Život kšatriju nemuže být úplný, dokud není obdaren telesnou silou. Ted se modli za syna, který bude obdaren výjimecnou telesnou silou."
Kuntí tedy vzývala Vájua, poloboha vetru a obdržela syna tak silného, že když se odkutálel od matcina boku, zpusobil menší zemetresení. Toto díte dostalo jméno Bhímaséna. 
Potom Pándu opet premýšlel:
"Musíme mít v rodine takového válecníka, jehož síla by byla nesrovnatelná."
Pándu a jeho žena Kuntí zapocali odríkání a když uplynul jeden rok, zacali se modlit k hlavnímu polobohu Indrovi, který je velmi štedrý. Když Kuntí znovu porodila, nebeský hlas rekl:
"Tento syn bude všechny prevyšovat svojí energií, moudrostí a znalostí zbraní. Bude snadno ovládat každou zbran a porazí všechny své neprátele. Tohle díte se bude jmenovat Ardžuna a prinese slávu Kuruovskému rodu."
Madrí, Pánduova druhá žena toužila také po detech. Kuntí ji tedy naucila mantru a Madrí dala po spojení s dvojcaty Ašviny a Kumáry, kterí jsou lékari polobohu, život nádherným dvojcatum Nákulovi a Sahadévovi.
Techto pet bratru, Judhišthira, Bhímaséna, Ardžuna, Nákula a Sahadéva, se tak stalo známými jako Pánduovci.
Mezi tím se Gandhárí a slepému králi Dhritaráštrovi narodilo sto synu. Nejstarší z nich se jmenoval Durjódhana, další Dušasán atd. Ti všichni byli po celý svuj život  vuci Pánduovcum velice neprátelští.
Smrt Pándua, Dhritaráštrova bratra, prišla náhle. Jednoho dne byl v lese ve spolecnosti Madrí. Premožen jarní náladou, krehkými listy na stromech, barevnou kvetenou, zpevem ptáku a pohybem živých tvoru, nedokázal odolat puvabum Madrí, jenž ležela po jeho boku. Zmocnil se jí navzdor tomu, že mu pripomnela jeho prokletí, a zemrel tak behem jejich spojení. Madrí dvojcata sverila do opatrování Kuntí a vstoupila do plamenu pohrební hranice za manželem, a ukoncila tak svuj život. 
Drónacárja
Kuntí po smrti svého chote krále Pándua, spolecne s detmi odešla ze zátiší Silvánu do Hastinápuru, aby zde žila pod ochranou slepého krále Dhritaráštry a Bhíšmy. Dhritaráštra se v tomto období choval jak k Pánduovcum, synum svého bratra, tak k synum svým stejne. Byli vychováváni, vzdeláváni a trénováni bez zaujatosti. Deti si po celé dny hrály dohromady, ale Bhíma pri každé hre trápil své bratrance a tropil si z nich žerty. 
Durjódhana, nejstarší syn slepého krále, když videl, že se stává tercem žertu a vtipu, se cítil potupen. Nekdy pri chuzi nebo behu mu Bhíma zezadu podrazil nohy. Nebo se stalo, že vylezl na strom a Bhíma svými mocnými pažemi trepal stromem tak dlouho, dokud Durjódhanu nesetrásl. Durjódhana se rozhodl, že své bratrance pripraví  o život nebo se jich zbaví nejak jinak. Zvlášte Bhímy. Jednou ho omámil, otrávil, svázal a hodil do reky. Ale Bhíma prekonal pusobení drogy, zneutralizoval jed a vyplaval na hladinu.
Když Bhíšma našel svým synovcum kvalifikovaného gurua, ucitele, jenž by mladé muže trénoval ve zbrani, Durjódhana si s horkostí všiml, že jejich ucitel venuje zvláštní pozornost Ardžunovi. Ucitel se jmenoval Dróna a  své žáky vedl s velkou odpovedností. Ucinil z nich všestranné bojovníky, kterí si dokázali poradit v každé situaci. Velkou pozornost venoval svému synu Ašvathámovi.
Ardžuna byl velice nadaný a nadšený žák. Proto tajne z úkrytu pozoroval všechny lekce, které Dróna dával svému synu Ašvathámovi. Brzy byl Ardžuna výborným adeptem v ovládání mece, kyje a kopí nebo také strílení na cíl, jakkoliv už to bylo obtížné. Se stejnou lehkostí dokázal bojovat na koni, voze i za chuze. A dokonce se sám mohl utkat s velkým množstvím protivníku.
Vrcholem jeho schopností bylo, že umel úspešne vyslat zbran zvanou astra. Byly to strely ovládané mystickými mantrami. To, co se svým lukem a šípy mohl provádet, se zdálo být zázrakem. 
Jednou, aby Dróna vyzkoušel své žáky, umístil na vysokou žerd umelého orla a rekl jim, aby se na jeho povel pokusili oddelit orlovi hlavu od tela:
"Každý z vás mi rekne, co vidí v zorném poli, jakmile zamírí!"  
Nejprve se zeptal Judhišthiry:
"Vidím tebe, strom a vetve," odpovedel Judhišthira. 
Dróna cukl hlavou a zarval:
"Stop, stop, ty nestrílej!" 
Ostatní také popisovali, co vidí v zorném poli, ale i tem rekl, at položí své luky. Nakonec prišel na radu Ardžuna a Dróna se ho otázal:
"A co vidíš ty, Ardžuno?" 
"Ptáka nade mnou."
"Jak velkou cást?"
"Pouze hlavu."
"Kterou cást hlavy?"
"Kterou cást?"
"Oko."
"Strílej!!!" rozkázal Dróna Ardžunovi, a ten hlavu ptáka s lehkostí sestrelil. Ucitel Dróna ho s radostí objal a rekl: "Tomu ríkám skutecné strelectví." Takovýmto zpusobem Ardžuna projevoval svoje neobycejné nadání.
Jednou, pri koupání v rece, napadl Drónu krokodýl a držel ho v zubech. Ardžuna okamžite vystrelil pet šípu a rozdrtil obludu na kousky. Za tuto službu mu Dróna prozradil tajemství, jak zacházet s tajnou a mocnou zbraní. Ale varoval ho:
"Bude-li zbran vystrelena na slabšího neprítele, muže spálit celý vesmír. Zacházej s ní opatrne! Bez rozmýšlení ji mužeš použít, jenom když se setkáš s nadprirozeným neprítelem. S touto zbraní ve tvých rukou te nikdo nemuže premoci." 
Bhíma a Durjódhana byli odborníci v ovládání kyje, v útoku i v obrane. Ašvatháma, syn Dróny, byl expertem v zacházení s nekolika druhy zbraní a dvojcata Nákula a Sahadéva výborne zacházeli s mecem. Judhišthira byl neprekonatelný jako vozový bojovník. Dróna nakonec oznámil slepému králi Dhritaráštrovi:
"Tvoji synové dokoncili své vzdelání. Není nic, co by se dále mohli naucit. Ted je treba predvést  jejich schopnosti. Usporádejme verejné vystoupení."
Na obrovské rozloze byly postaveny pavilony pro diváky. Na vybraný den byly daleko široko rozeslány pozvánky. Král se svojí manželkou a cleny královské rodiny obsadili prední místa. Bylo prítomno mnoho princu z okolních zemí. Dróna oblecen v bílém vstoupil do arény a formálne oznámil verejnosti jména svých žáku a jednoho po druhém je predstavil. Zároven oznamoval, jaké odbornosti dosáhli. Komentátor Sandžaja se posadil vedle slepého krále Dhritaráštry a podrobne mu popisoval, co se odehrávalo v aréne:
"Ted prichází Judhišthira. Sedá na kone a vede ostatní. Jeho mladší bratri podle poradí hodnosti a stárí jdou za ním a každý nese svoji oblíbenou zbran v ruce. Je to skutecne krásné. Diváci jsou nadšení a ted mužete slyšet jejich výkriky. Nekterí odvrací ze strachu své hlavy, aby na ne nepadaly šípy. 
Šípy létají s velkou presností. Zabodávají se dva prsty vedle tech, co sedí v predních radách. Bravo! Bravo! 
Nyní jejich guru prichází ke každému zvlášt, aby jim verejne požehnal. Vypadá tak štastne!"
Král Dhritaráštra zprvu naslouchal tomuto lícení situace s nadšením, ale za chvíli se velmi chladne otázal:
"A co moji synové? Nic jsi mi o nich nepovedel."
"Ano, ano, jsou zde také a jsou též skvelí. Možná však cekají na to, až budou na rade."
"Nic jsi mi nepovedel o Durjódhanovi."
"Óh, práve vchází se svým kyjem vysoko nad hlavou a Bhíma mu celí. Mává kyjem jako divoký slon svým chobotem. Durjódhana je obklopen všemi svými bratry. Vyhlíží jako cervená planeta s hvezdami. Jeho oblicej srší hnevem a jestli se utkají se svými kyji, bude to nesnesitelné divadlo. Ale Ašvatháma, syn Dróny, stojí zpríma mezi tvými syny. Pohybuje se s lehkostí a jistotou mezi stretávajícími se horami. Byl požádán svým otcem Drónou, aby Bhímu a tvého syna zkrotil a oddelil je od sebe. Ardžuna je ve stredu jevište. Óh, s jakou lehkostí ovládá astry a mantry, které obdarují silou jeho šípy. Ted jedním šípem vytvoril ohen; ted vodu, vzduch a bouri. Slyšíš? Ted mraky; ted zemi. Vytvoril kopce kolem. A ted, když použil jinou zbran, všechno zase zmizelo.
A nyní je na válecném voze a ted jde pešky. Je tak obratný a rychlý! Ted práve vystreluje dvacet šípu do otvoru ve volském rohu spušteného nad ním a zmítajícím se ve vetru. Je to opravdu prekrásná vec a nádherná podívaná. Jeho ucitel roní slzy radosti." 
Témer u konce Ardžunova predstavení, kdy zacalo vzrušení obecenstva opadat a hudební nástroje utichly, u brány arény náhle povstala vrava. Válecník, dosud nikým nepovšimnut, oden do pancíre v celé své nádhere a s náušnicemi tam stál a hromove vyzýval všechny na souboj. 
Byl to Karna, syn poloboha slunce. Nikdo ho pred tím nevidel. Jenom Kuntí, když ho poslala dolu po rece hned po jeho narození. Celý záril a lidé se zacali ptát:
"Kdo je ten mladík? Kdo je to?"
Válecník poslal bežné formální pozdravy smerem k Drónovi a k ostatním starším prohlásil:
"Umím všechno to, co umí Pártha (Ardžuny) a ješte víc."
S Drónovým svolením opakoval každý cin, který predvedl Ardžuna. To velmi potešilo Durjódhanu a objal Karnu štestím. Nalezl tak protivníka Ardžuny, a požádal ho:
"Žij s námi a bud jeden z nás. Používej vše, co máme, jako své!"
"Prijímám tvoje prátelství bez rozmýšlení," odpovedel Karna radostne. ,,Ale mám jedno malé prání. Pomoz mi ho splnit. Chci se utkat s Ardžunou v boji, muž proti muži." 
"Máš mé požehnání," rekl Durjódhana, "víme, že premužeš jakéhokoliv protivníka."
Ardžunu tento rozhovor velmi podráždil a rekl:
"Jsi vetrelec. Prišel jsi nepozván, bez ceremonií, a já te potrestám tak, jak si nerozvážný vetrelec zaslouží."
Karna se bránil:
"Tato aréna je verejná a já mám stejné právo zde být tak, jako každý jiný. A jako pravý kšatrija (bojovník) nepotrebuji plýtvat slovy a utrácet cas tak, jak to delají nekterí slabomyslní príslušníci jiných kast, kterí se vyžívají pouze v nicotných recech. Jestli ses naucil držet luk a šípy, nechej je promluvit a budeš mít hned moji odpoved!" 
Nyní se strany rozdelili do dvou skupin. Bratri Pánduovci obklopili Ardžunu na jedné strane a Durjódhanovi bratri s Drónou stáli na strane druhé. Vidura a ostatní starší stáli nerozhodne mezi nimi. Stojíce tvárí v tvár, Kuntí, která zjistila podle urcitých znaku, že Karna je její syn, omdlela pri pomyšlení, že by bratri mohli napadnout jeden druhého. Probrali ji santálovou pastou a ružovou vodou, kterou na ni nastríkal Vidura, jenž vedel o Karnove puvodu. 
Ardžuna byl synem poloboha Indry, pána dešte, mracen, blesku a hromobití. Indra ho tedy ochranoval. Polobuh seslal mracno a mlhu a zahalil Ardžunu. Karna, jenž byl synem poloboha Súrji, pána slunce, se koupal v mori jasného svetla a stál vystaven jako dokonalý cíl pro lucištníka. V tom okamžiku Kripa, mistr vedy ve válcení a guru Dhritarášhtrových synu, promluvil ke Karnovi:
"Ó, válecníku, prosím, prozrad nám jména tvého otce a matky a jméno královského rodu, ze kterého pocházíš. Když to vyjevíš, tento válecník Ardžuna se rozhodne, bude-li bojovat, ci ne. On je synem krále. Uvedom si, že synové králu nepristoupí na to, aby bojovali s muži nižšího puvodu."
V tom okamžiku Karna sklopil svuj zrak. Nemohl uspokojit protivníka formalitami rodu a puvodu. Stál jak hloupý.
Ale Durjódhana rekl:
"Já ho pro tento okamžik ustanovuji králem Angy, na což mám autoritativní právo."
Urychlene privedl kneze do arény, provedl korunovacní ceremonii a prohlásil Karnu králem Angy. Celé shromáždení to pozorovalo s velkým údivem.
"Ted je zde král a nemá námitek utkat se v boji s tebou, pouhým princem," rekl Durjódhana jízlive, ,,vidíš ten deštník?" 
Ale ve skutecnosti se žádné utkání nekonalo. Souboj byl vetšinou jen slovní. Bhíma však vstoupil do rozepre a zpochybnil královský status Karny tím, že rekl:
"Všiml jsem si pred chvílí vozataje, jak sestoupil z vozu, objal Karnu a provolával mu slávu. To není vynikající vozataj, jakého bychom meli mít na bojišti, je to obycejný sluha, který švihá kone a vozí svého pána z místa na místo. Tento chlapík je sice rychle pasovaný na krále, ale pritom není nicím jiným než synem vozky. Jenom jdi, jdi clovece. Tvoje ruka je urcena jen k tomu, aby práskala bicem, a ne na to, aby zvedala mec nebo luk!"
"Karna je nejen králem Angy, ale snadno muže být i vládcem celého sveta," oponoval Durjódhana,  "vyrovná se vám všem peti, i vetšímu množství bojovníku. Pokud ho nekdo neuznává, tak at nasedne do vozu a napne rukama i nohama svuj luk!"
Obecenstvo se zmatene dohadovalo. Nekterí byli pro a jiní proti. V té chvíli zapadalo slunce, a protože se zápas nemohl konat po západu slunce, obecenstvo se rozešlo. Durjódhana svíral Karnovu ruku a vedl ho cestou lamp, které byly rozsvíceny práve pro neho.
Za krátko na to Dróna shromáždil své žáky a oznámil jim:
"Nadešel cas, abych od vás dostal odmenu za trénink a výchovu, kterou jsem vám dal. Na tento okamžik jsem cekal celý svuj život."
Poté, co ho všichni ujistili, že mu dají to, o co požádá, jim rekl:
"Chci, abyste vpadli do Pancaly a zajali krále. Jeho jméno je Drúpada a privedete mi ho jako zajatce. Jestli v tomto uspejete, ukojíte moji celoživotní ctižádost!"
Pánduovci nepožadovali ani jediné slovo na vysvetlenou a ihned ho ujistili, že okamžite vyrazí. 
"Ano," rekl Dróna, ,,ale nejdríve si vyslechnete tento príbeh. Když jsem byl mladý, žil jsem se svým otcem Bharadvádžem, který me ucil takovým zpusobem, abych se i já, až nadejde ten správný cas, stal ucitelem. Naucili jste se ode mne jenom tolik, kolik me naucil muj otec. Mel jsem tehdy spolužáka. Byl to syn krále Prišty. Denne pricházel do naší poustevny, aby zároven se mnou studoval, a pak si se mnou hrál. Byli jsme dobrí prátelé. Když jeho otec Prišta zemrel, muj prítel nastoupil na trun. Rozloucil se a ujistil me, že když budu nekdy potrebovat pomoc, tak se mužu na neho obrátit. Když se mi narodil syn Ašvatháma, muj otec už nežil a já jsem procházel težkými casy. Když díte kricelo a chtelo mléko, nemohl jsem ho sehnat, a byl jsem proto zoufalý. Rozhodl jsem se, že navštívím svého prítele krále a požádám ho o krávu. Jeho stráž me u palácových bran zastavila. Vyzval jsem je, aby me šli ohlásit králi a rekli mu, že ho znám a že ho jeho starý prítel prišel navštívit. Nechal me až do vecera cekat u bran. Potom me dva strážní doprovázeli k jeho dustojnosti, jako kdybych byl nejaký vezen. Jak tak sedel na vyvýšeném míste obklopen dvorany, díval jsem se na neho vzhuru a cítil jsem se jako žebrák. 
"Kdo jsi a co chceš?" zeptal se povýšene. Rekl jsem mu, kdo jsem a že jsem ho prišel navštívit jako starého prítele.
"Prítel!?" opakoval s úšklebkem a rozhlížel se kolem. Jeho dvorané se uctive šklebili a dívali se na me s údivem potrásajíce pri tom hlavami. Opakoval jsem slovo prítel, nacež král ze svého postu rekl:
"Óh, ty jeden nevedomce! Neuvedomuješ si, že nemuže existovat prátelství mezi osobami, které jsou na ruzných úrovních? Ale samozrejme chápu, že jsi prišel o neco požádat a cestoval jsi kvuli tomu tak daleko. Vidím, že jsi bráhman v nouzi, ale nepožaduj prátelství. Není to možné. Vezmi si dar a jdi!"
Obrátil se ke dvoranovi, neco mu rekl a pak pokracoval:
"Mohlo se stát, že jsme v nejakém stadiu života byli za urcitých okolností dáni dohromady, ale uvedom si, že cas všechno mení. Neexistuje taková vec jako stálé prátelství. To je detská predstava. Nyní mužeš jít. Prijmi dar, který ti prinesou, a bež!"
Stál jsem tam beze slova, vztekem bez sebe. Nemohl jsem se vzchopit, abych pripomnel své díte. Nemohl jsem uverit, že je to ten stejný clovek, který si se mnou hrával pod stromy naší poustevny. Starší clenové jeho rodiny pro neho každý vecer pricházeli, aby si ho odvedli domu. Byl jsem príliš rozhneván, a kvuli tomu jsem se nezmohl na více slov, než:
"Pockám na cas, o kterém mluvíš, kdy budeme na stejné úrovni. A až nastane, dá mi príležitost, abych k tobe opet promluvil." Otocil jsem se na pate a odešel, zatímco oni beželi za mnou s ruznými druhy daru, které byly zavázané do uzlíku. Odhodil jsem uzel u palácových bran a šel jsem domu. Po této události jsem se toulal sem a tam, a když jsem prišel do tohoto mesta, potkal jsem Bhíšmu, který me zamestnal jako vašeho ucitele. A ted žádám svoji odmenu. Jdete všichni a zaútocte na Panchalu se svými nejlepšími vozy, zbranemi a vojskem a privedte mi Drúpadu jako vezne. Živého!"
Brzy vypukla válka a mladí muži byli rádi, že si mohou vyzkoušet svoji zrucnost a umení se zbranemi na ostro. Po nekolika dnech se vrátili s žádanou koristí, králem Drúpadou jako zajatcem. Postavili ho pred svého mistra Drónu, který k nemu promluvil z vyvýšeného místa:
"Ašvatháma, muj syn, chtel jako díte mléko. Tehdy jsem pred tebe predstoupil s žádostí o pomoc a chtel jsem po tobe krávu, která by nás zachránila. Ašvatháma je dnes právoplatný válecník. Pripojil se k mým ostatním žákum, aby prepadl tvé mesto. To vše bylo vykonáno na muj rozkaz. Kdybych chtel, mohl bych ti vzít život, ale nemej strach. Nejsem mstivý, nebot ocenuji památku našich chlapeckých let. Vrátím ti jenom pul tvého království, aniž bys me o ni žádal. Druhou pulku si ponechám a budu na ní vládnout, abychom si byli rovni. Ale presto budu i nadále tvým prítelem, o tom nemusíš mít pochyb."
První lest
Dhritaráštra, slepý král, chte nechte ustanovil svého synovce Judhišthiru právoplatným dedicem.
Právoplatný dedic a jeho bratri vypadali, že berou své role až príliš opravdove. Bratri Pánduovci spolecne i jednotlive vedli výpravy do okolních království, obsazovali jejich území a rozširovali tak království Kuruu. V ocích verejnosti se z nich stali hrdinové a o jejich hrdinských cinech se casto hovorilo.
Od té doby, co Dhritaráštra nastoupil na trun a stal se králem, se neustále ptal svých vyzvedacu:
"O cem lidé mluví?"
Zvedové hlásili, že na tržištích se mluví o Ardžunových hrdinských cinech, o výkonech Bhímy a o velikosti Judhišthiry. Král by rád slyšel neco o svých synech, ale o Durjódhanovi a o jeho bratrech nepadla žádná zmínka. 
Zavolal si tedy ministerského predsedu, muže zbehlého v politické prohnanosti, a duverne se ho otázal:  
"Všiml sis, jak se Pánduovci snaží být populární? Snaží se tím zastínit všechny ostatní. Vubec me to neteší. Musíš si uvedomit, že moji synové jsou stejne nadaní jako oni. Pánduovci zachází príliš daleko. Prosím, porad mi. Vždyt ty víš, co mám na mysli!" 
Ministr byl lstivý a mazaný, a tak odpovedel:
"Ano, ano, rozumím. Chystal jsem se vyrešit tento problém sám."
A zacal králi vysvetlovat, jak by se mel ochranovat pred nepráteli zvenku a zevnitr a že by mel být nelítostný, co se týce vlastní ochrany. Rekl:
"Udržuj své zuby stále ostré, abys to byl ty, kdo se jako poslední smrtelne zakousne. Mel by ses bát i tech, od kterých zradu neocekáváš. Nikdy nikomu neduveruj a nikdy svoji neduveru nedávej najevo. Pro krále by nemeli být ani známí a ani príbuzní, když mi to Vaše výsost dovolí takto ríci!? Musíme umístit zvedy nejen do cizích zemí, ale i do našeho stredu, do verejných sadu, do zábavných podniku, chrámu, hospod, do domu ministru, vedoucích kneží, šéfu spravedlnosti, právoplatných dedicu a také k vrátným a vozatajum...Náš zdroj informací musí být široký a nekonecný. Každé hlášení však musí být zkoumáno a zkoušeno! Už dlouho premýšlím o ruzných druzích bezpecnostních opatrení, která by v tomto paláci mela být zavedena. Ale až ted se o tom odvažuji promluvit."
Lstive a s oklikami navrhl, že král by mel poslat své synovce do vyhnanství. Když si Durjódhana byl jist, že sebeduvera krále byla otresena, našeptával mu v soukromí jeho komnaty:
Musíme si hledet našeho bezpecí. Nadešel cas. Naši zvedové hlásí, že obcané ocekávají v nejbližší dobe korunovaci Judhišthiry. Králi, udelal jsi chybu, když jsi ho jmenoval dedicem trunu. Lidé z toho vyvozují, že odstupuješ kvuli své telesné vade, protože jsi to již jednou udelal z náklonnosti ke svému bratru Pánduovi. Musíme se probudit! Já se budu snažit, aby se od nich odvrátila stežejní skupina prívržencu. Budu jim dávat rády, povýším je a oni budou mluvit v náš prospech. To vše se ale musí dít postupne. Mezi tím bude duležité, abychom se zbavili Pánduových synu a vyhnali je z mesta. Alespon na prechodnou dobu.  
Jestliže se syn Pándua stane králem a po nem jeho syn nebo jeho bratri nebo jejich synové, jsme ztraceni. Není však duvod se bát. Po dobu svého života jsi zajišten, protože je zde Bhíšma. Pánduovci se te neodváží dotknout. Ale druzí synové slepého krále budou urceni k záhube."
Dhritaráštra cekal na príležitost, aby si mohl promluvit s Judhišthirou. Ten byl zamestnán  vykonáváním povinností jako následník trunu. Upevnoval území, která pro krále dobil, naslouchal stížnostem verejnosti a provádel inspekci armády. Povzbuzoval generály slovy, ocenováním a rády. Byl prístupný všem a zrídka znepokojoval svého strýce záležitostmi státu. 
Dhritaráštra cekal dva dny a pak si Judhišthiru pozval:
"Ó, jak težce pracuješ," rekl, "jsem opravdu štastný, že mi pomáháš. Osvobodil jsi me od mnohé namáhavé práce. Cítím však, že bys mel mít zmenu. Nejaký oddech. Premýšlel jsem o tom, kam bys mel jít, jestli chceš..."
Odmlcel se. Jako by premýšlel o nekolika možnostech. Panika z neho udelala prolhance. Již dávno se rozhodl dát na radu Durjódhany a poslat Judhišthiru do místa zvaného Varanávata, které leží v bezpecné vzdálenosti od hlavního mesta. 
Dhritaráštra pokracoval:
"Behem nastávajícího Šivova festivalu bude mesto plné slávy a veselí a nemám pochyb o tom, že si odpocinek vychutnáš. Vezmi svoji matku a také svoje bratry. Nezapomen na mnoho daru, abys jimi mohl podarovat herce, umelce a ucené muže. Bud tam tak dlouho, jak se ti zlíbí. Konec koncu následník trunu se musí seznámit se všemi cástmi své zeme. Také by mel být viden všemi poddanými, než nastoupí na trun." 
Judhišthira dobre porozumel dusledkum jeho velkolepé nabídky. Své myšlenky si však nechal pro sebe. V den, který byl vytycen astrology, Judhišthira opustil svého strýce a vydal se s bratry, matkou a s nekolika vozy do Varanávaty. Velká skupina obcanu ho následovala a nekolik z nich vyslovilo své pochybnosti o králových motivech. Judhišthira jejich starosti a pochybnosti utišoval:
"Náš král je náš otec. On se stará o naše blaho. Myslí to s námi dobre a až si odpocineme a užijeme slavnosti - vrátíme se zpet."
Bhíšma, Dróna a jiní starší doprovodili Pánduovce kus cesty jako cestný doprovod a pak se vrátili. 
Vidura je však doprovázel až na hranice mesta a stále je obklopovala i skupina obcanu. 
Než se Vidura rozloucil, utrousil varování:
"Ten, kdo zná a rozumí svému nepríteli, nemuže být nikdy zranen. Clovek by si mel uvedomit, že zbrane mohou být ostré, i když nejsou z oceli, a že mohou zaútocit, není-li clovek pozorný. 
To, co stráví drevo a slámu, nikdy nemuže proniknout do jeskyne. Pamatuj, že šakalové se v nouzi vynorují z mnoha východu z podzemí. Poutníci mohou znát smer podle hvezd a preckat v pevnosti své mysli." 
"Díky, rozumím ti," odpovedel Judhišthira.
Pozdeji, když je i ostatní opustili a oni pokracovali sami, Kuntí poznamenala:
"Predtím, než jste se rozloucili, ty a Vidura jste rozmlouvali velmi zvláštním zpusobem. Nerozumím tomu. Co to bylo?"
"To pochopíš až casem. Ted o tom nemluvme," odpovedel jí Judhišthira.
Obcané Varanávaty privítali Pánduovce s velkým nadšením. Byli pozváni do nekolika domu. Splynuli s davem a tešili se vzrušením z Šivových oslav. Mezi temi, kdo je privítali s okázalostí a horlivostí, byl i nejaký architekt Purócana, který byl Durjodhanovým agentem. Nabídl Pánduovcum prepychové sídlo pojmenované "Dum radosti". Bylo to sídlo s prepychovými ložnicemi, koberci, pohovkami na zakázku a bylo zásobeno jídlem a pitím. Pet bratru a jejich matka meli každý zvláštní oddelení s úplným pohodlím. Když je Purócana nechal o samote, vzal Judhišthira matku stranou a rekl:
"Ten hloupý chudák si myslí, že nic nevíme. Práve o tomhle jsme s Vidurou rozmlouvali. Matko, Vidura nás varoval. Když se trochu hloubeji nadechneš, tak ucítíš ten zápach oleje, pryskyrice a slámy. To vše je nacpáno za temito pozlacenými stenami. Ti lidé zde žijí jenom proto, aby nevzniklo podezrení, že cekají na povel od našeho milého príbuzného bratrance, aby založili požár. Musíme se mít na pozoru a nedejme najevo, že neco víme!" 
Jak se dalo ocekávat, prišla o nekolik dní pozdeji tajná zpráva od Vidury. Posel se predstavil citováním cásti Vidurova rozhovoru s Judhišthirou. 
"Pamatuj, že šakalové se v nouzi vynorují z mnoha východu."
"Porozumel jsem," rekl Judhišthira.
Posel pokracoval:
"Jsem odborníkem na kopání dolu. Mohu vytvorit podzemní chodby."
Judhišthira ho vzal stranou a horník pokracoval:
"Purócana dostal rozkaz, aby pockal do tmavé pulky mesíce a založil požár ctrnáctého dne o pulnoci, když budete spát."
Judhišthira se usmál a rekl:
"Ó, jaká laskavost." 
"Já však dokoncím práci mnohem drív," rekl horník. "Mužu si prohlídnout sídlo a vybrat správné místo na výkop? Nikdo totiž nesmí slyšet zvuk našich krompácu."  
V centrální cásti domu, v místnosti s tlustými stenami za zavrenými dvermi zacal horník kopat. Dával dobrý pozor, aby nevzbudil Purócanovo podezrení. Jakmile byla jáma hotová, horníkovi muži zustali v ní. Jáma byla zakryta deskami a byla zamaskována. Horníci pak pokracovali v budování podzemní chodby. Purócana dál bez jakéhokoliv podezrení hrál roli hospodáre a správce domácnosti Pánduovcu. Obyvatelé Varanávaty nemeli ani zdání o intrikách a radovali se z toho, že mohou mít Pánduovce mezi sebou. 
Když byl tunel hotový, Kuntí pozvala verejnost na velkou slavnost. Jakmile byli hosté pohošteni a vyprovodili je, Judhišthira rekl svým bratrum:
"Nastal cas, abychom šli také."
Otevreli tajný vchod, a když byli všichni vevnitr, Bhíma zustal a zapálil dum. Zacal s pokojem, ve kterém spal Purócana. Byl to úspešný a velký požár. Materiál byl prudce horlavý a velmi rychle vzplanul. Než se mesto vzbudilo, Pánduovci byli daleko v chodbách. Na brehu reky je ocekávala plachetnice. Lodník byl najmutý Vidurou a prokázal svoji duveryhodnost opakováním stejného hesla:
"Pamatuj, že šakalové se vynorují z mnoha východu." Poté je prevezl do bezpecí na druhou stranu reky. Tam vešli do hustého lesa, kde se bez cíle toulali s práním být co nejdál od Hastinápuru. 
Mezi lidmi zavládl smutek, ale nekterí se potají radovali, když se rozšírila zpráva, že Pánduovci zahynuli v ohni. V sídle zvaném "Dum radosti" byly nalezeny ohorelé zbytky ženy a peti synu, ale nikdo nebyl schopen s urcitostí ríct, cí tela to ve skutecnosti byla. Král Dhritaráštra necekal, že jeho ochranná opatrení zajdou tak daleko, a mel proto ted výcitky svedomí. Usporádal velké pohrební obrady za drahé zemrelé a v celém království vyhlásil smutek.

Bako obtežuje Ékavratu
V lese Bhíma dával pozor, zatímco bratri a jeho matka usnuli. Jeho srdce krvácelo, když je pozoroval, jak leží na holé zemi. V myšlenkách na jejich strádání mu skrípaly zuby a prísahal pomstu svým príbuzným. Protože byl fyzicky silný a mel odvahu, byl schopen zmírnit jejich strádání. Byl dokonce schopen nést je na svých ramenou, když jeden nebo druhý meli bolesti nohou nebo byli unaveni. 
Jednoho dne se setkal s rákšasou (démonem), který se schovával v jeskyni v horách, cíhal u mnoha cest a pojídal všechny lidi, kterí lesem procházeli. Bhíma ho zabil a zajistil tak bezpecí dalším lidem, kterí tudy pujdou. 
Po této události se rákšasova sestra Hidimba do Bhímy zamilovala. Vzala na sebe krásné lidské telo a porodila mu syna jménem Ghatótkác, který vždy prišel otci na pomoc, v každé krizi a hrál duležitou roli v pozdejších bojích. 
Cesta pred nimi se zdála stejne nekonecná jako ta za nimi. Jejich vyhnanství ztratilo cíl. Pojídali korínky, drobné ovoce a bobule. Prošli mnoho lesu, prešli mnohé hory a preplavily se pres mnohá jezera a reky, šli smerem od Hastinápuru.
"Máte nejakou predstavu o tom," poznamenala Kuntí, ,,kde a kdy se zastavíme?"
"Ne," rekl Judhišthira, "ale nemám pochyb o tom, že budeme v pravém okamžiku vedeni."
Neustále pokracoval a ostatní ho následovali. Jednou z vecera, když odpocívali u jezera po vecerní koupeli a modlitbách, meli ctihodnou návštevu. Byl to jejich velký praded Vjása. 
"Vidíte tyto dve pešiny?" rekl Vjása. "Jdete po té vlevo a prijdete do mesta zvaného Ékavrata. Tam budete v bezpecí, aniž byste byli pozorováni. Budete se muset chovat jako bráhmani, žít tiše a trávit tam svuj cas. Vaše štestí a podmínky se zmení. Budte trpeliví. Vidím, že nakonec dosáhnete vítezství. Verte, že opet budete žít ve svém paláci, vládnout zemi, rozdávat almužny a dary potrebným a budete porádat velké obeti, jako je rádžasúja a ašvamédha2." 
Ve meste Ékavrata predstavil Vjása Pánduovce pohostinné rodine, která jim nabídla útocište. Žili mezi sebou v míru, až na hlodající vzpomínku na své príbuzné a jejich hanebnosti. Judhišthira je vždy utišoval svou filozofií rezignace a doufání. Jejich denní život se brzy ustálil. Jako bráhmani chodili mestem a žebrali o almužny. Vraceli se s dary a pokládali je pred svoji matku, která je mezi ne rozdelila. Bhímova potreba byla vetší než potreba ostatních, a proto dostal nejvetší porci. Tak plynul jejich težký život, až jednoho dne našli své hostitele, jak se mezi sebou dohadují. V jejich tichém bedování bylo mnoho sklícenosti a nárku. Došlo to tak daleko, že Pánduovci požádali o vysvetlení. 
"Na kraji mesta žije rákšasa," rekli smutne jejich hostitelé, ,,který nás nechá na pokoji jen pod podmínkou, když mu každý dum poporádku pošle vuz rýže a dva buvoly. Je tak nenasytný, že sní všechno jídlo a dva buvoly, a nakonec sní i tu osobu, co mu to jídlo dovezla. Neodvažujeme si stežovat, protože vyhrožuje, že znicí celé mesto, kdyby nekdo projevil odpor. Na všechny domy  už došlo, a ted jsme na rade my. Já chci být ten, kdo se tam vydá a tím uchráním mladší cleny své rodiny. Ale ostatní to odmítají a chtejí být tou obetí sami, aby zachránili ty druhé.
Nevím. Nejlepší by bylo, kdybychom všichni byli pozreni tím démonem, aby nikdo nenaríkal pro ostatní. Kuntí zvážila situaci a obrátila se na Bhímu.
"Dnes pro rákšasu povezeš jídlo Ty."
Bhíma okamžite souhlasil, ale Judhišthira se ho pokusil zastavit:
"Nemužeme riskovat Bhímu, Ardžunu, ani dvojcata. Ta jsou velmi krehká. Jídlo povezu já. Pokud se nevrátím, Bhíma a Ardžuna jsou schopni vás vést vašimi težkými dny."
Ale Kuntí trvala na svém:
"At jde Bhíma. On se vrátí!" 
A tak Bhíma tlacil vuz plný jídla a za sebou táhl dva buvoly. Prijel na kraj mesta a než vstoupil do lesa, odehnal zvírata a zarval silným hlasem démonovo jméno:
"Bako, vylez ven!"
Rval opakovane a zacal pojídat jídlo sám.
"Hej, ty bídníku."
"Pojd a podívej se, jak jím!"
Démon vyšel s hromobitím ven:
"Kdo jsi, že mne voláš jménem?"
Byl zurivý a obrovský. Bhíma pokracoval klidne v jídle, aniž by se na neho podíval a otocil. Démon prišel k nemu zezadu a zarval. Když zpozoroval Bhímovu lhostejnost, uderil ho do zad, ale ani to Bhímu nevyvedlo z míry a pokracoval klidne v jídle.
"Kdo jsi, že jíš jídlo urcené pro me? A kde jsou zvírata?"
"Zvírata? Buvoli? Ti se nekde klidne a mírumilovne pasou. Odehnal jsem je. Dnes je mít nebudeš, ani nebudeš nic jíst! Dnes máš pust!"
Bhíma nebyl znepokojen, ani když mu rákšasa namlátil na záda.
"Jenom nemám rád, když me nekdo vyrušuje pri jídle. Musíš se ucit cekat!" 
Rákšasa byl zpocátku zmaten, ale pak se zmohl na pár kopancu a ran. Ale Bhíma ho s plnými ústy pouze plácnul, jako by to byl nejaký brouk na jeho zátylku. Rákšasa se ho ted snažil odtáhnout od hromady jídla a chtel to sníst sám, ale nedokázal to. Když se pokoušel sáhnout na jídlo, Bhíma jeho ruku netecne odrazil.
"Mám hlad, jak se odvažuješ?!" zarval rákšasa, až se to z lesa vrátilo ozvenou.
"Sním te!"
"Ó, ano," rekl Bhíma, ,,vím, že dokážeš schlamstnout ty, co ti dovezou jídlo, jako nejaký zákusek. Ale ver, že to už víckrát neudeláš!"
Každý pokus rákšasy sníst hromadu jídla byl zmaren Bhímou, který se touto hrou nesmírne bavil. Rákšasa se pokoušel Bhímu zadusit, ale všechny jeho pokusy byly zmareny. Bhíma se nepohnul, dokud nedojedl poslední drobky z jídla, které dovezl. Pak se otocil, aby vyrovnal dluh se svým protivníkem.  
Nastal ukrutný boj. Vytrhávali obrovské stromy, váleli balvany, házeli kameny a mlátili jeden druhého pestmi. Nakonec Bhíma rákšasu zvedl nad hlavu, zatocil s ním a praštil o zem. Démon bezvládne ležel, Bhíma na neho prudce klekl a zlomil mu vaz.
Obyvatelé mesta byli naplneni vdecností a s údivem se Bhímy ptali, jak to, že je obdaren takovou silou válecnických kvalit, které príslušejí pouze kšatrijovi. Pánduovci zamluvili Bhímuv talent a rekli, že použil urcité esoterické mantry, pomocí které muže porazit i toho nejhoršího neprítele.
Brzy bylo pro Pánduovce nezbytné, aby odešli z pohostinného domu, protože se mohlo prozradit, že jsou kšatrijové, a ne bráhmani. Navíc je jeden pocestný informoval, že Drúpada, král Pancaly, vyhlásil svajamvaru pro svou dceru a že rozeslal pozvání široko daleko, aby se prípadní ženichové shromáždili v jeho paláci v urcený den a nevesta si mohla vybrat.

Draupadí
Drúpada se porážkou od Drónových žáku cítil velice pokoren a toulal se po celém kraji, aby našel gurua (ucitele), který by ho poucil o tom, jak získat syna, který by zabil Drónu. 
Drúpada se modlil a provádel obet, až z posvátného ohne povstal syn a dcera. Syn se narodil se zbranemi a ve zbroji a mel všechny príznaky, které ukazovali na to, že by se mohl z neho stát vynikající válecník. Byl pojmenován Drštadjumna, což znamená ten, kdo se narodil s kuráží, zbranemi a ornamenty. Dcera byla tmavá a krásná a byla nazvána Draupadí a také Pancalí.
(
Svajamvara, která byla porádána pro Draupadí, nebyla príležitostí, která by se mela zmeškat. A tak se Pánduovci a jejich matka vydali do Pancaly. Tam se ubytovali ve známém dome v Hrncírské ulici. Na pocátku každého dne chodili po žebrote a prinášeli, co vyžebrali, aby je matka podelila.
V den svajamvary Pánduovci opustili dum brzy a pripojili se k zástupu smerujícímu do paláce. Obrovské místo bylo vycišteno a byly tam postaveny galerie, urcené k ubytování návštevníku a mladých mužu, ucházejících se o ruku princezny. Princové prijeli na koních a vozech, byli ozdobení a meli s sebou velkolepé zbrane. 
Den zacal vybranými ceremoniemi, které provádeli královští kneží. V príslušnou hodinu vstoupila Draupadí do arény, rozhlížela se kolem, a tím rozbušila všechna mladá srdce. Byla doprovázena svým bratrem Drštadjumnou. Vyhlásil, že ti, kterí jsou vyvolení, aby byli ovenceni princeznou, musí natáhnout tetivu na luk, který je na podstavci a vystrelit pet šípu na otácející se cíl nad nimi. Musí se však pri tom dívat na odraz v pánvi s olejem pod zavešeným cílem. 
První, kdo pristoupili, byli princové z válecnické kasty, ale vetšina z nich to vzdala jen pri pohledu na luk. Jeden nebo dva si luk upustili na palec. Nekterí dokonce ani nedokázali napnout ocelové lanko, které sloužilo jako tetiva. Draupadí pozorovala prubeh výberu s úlevou. Videla prince ve skvelých válecných oblecích, jak pricházejí nadute a povznešene a hned zase spešne odcházejí a odjíždejí na svých koních. Poznámky, vtipy a posmech naplnily ovzduší. 
Kuruové stáli ve skupine v rohu haly a s pohrdáním pozorovali príjezdy a odjezdy princu. Karna, nejnadanejší mistr v zacházení se zbranemi a lukem, tam byl také vcetne Durjódhany. Jeho bratri zaujali cestná místa a vysmívali se kandidátum, kterí propadli. Ale jejich výsmech ustal, když byli na rade oni. Princezna se trásla v predtuše a modlila se k Bohum, aby byla pred nimi zachránena. 
S obavami pozorovala, jak se Karna priblížil smerem k luku a zdvihl ho, jako by to byla hracka. Stoupl si na jeho konec a natáhl tetivu. Ale ve stejném okamžiku, když namíril na cíl, bylo slyšet Draupadí, jak prohlásila:
 "Já ho nechci!"
Karna upustil luk a s kyselou tvárí odešel zpet na své místo. 
Durjódhana zavrcel a šeptem rekl:
"Princezna nemá právo mluvit. Jestliže natáhneš tetivu na luk a trefíš cíl, musí te prijmout. To je podmínka. Jinak ji mužeš unést. Jdi zpet a zvedni luk! My te podporíme."
"Ne, ne," rekl Karna, "já ji nechci!"
V tom shromáždení stála nepozorovane osoba, která mela v Mahábhárate pozdeji sehrát hlavní roli. Byl to Kršna (Nejvyšší Osobnost Božství), král Dváraky. Kršna byl osmé zrození Višnuovo, jenž se zjevil v Jaduovském rode z duvodu, který On sám pozdeji na Kuruovském bitevním poli vysvetluje: 
"Pro ochranu ctnostných a vyhlazení nicemných, pro nastolení spravedlnosti zjevuji se vek po veku." 
Kršna zašeptal svému bratru Balarámovi po svém boku:
"Tito bráhmani nejsou nikdo jiný než Pánduovci, kterí, jak se ríká mezi lidmi, uhoreli v ohni. To vše bylo predurceno. Ukáží nám ted velmi mnoho."
Nyní nastal velký rozruch, protože Ardžuna povstal z bráhmanské skupinky. Následovaly výkriky protestu:
"Jak to, že se bráhman opovažuje vstupovat do souteže, která prísluší jen válecnické kaste? At se bráhman drží svých Písem!"
Ale král Drúpada rekl, že se ve svém vyhlášení nezmínil o kaste. Zkusit štestí v tomto obradu mohl kdokoliv. 
Draupadí úzkostlive sledovala, jak Ardžuna pristoupil k luku. Nejenom, že napnul luk, ale opakovane cíl zasáhl. Znovu a znovu. Celkem petkrát. Draupadí k nemu pristoupila s kvetinovou girlandou a dala mu jí kolem krku, a tím byli zasnoubeni. Ardžuna uchopil její ruce a odvádel ji pryc. 
Okamžite nastal rozruch:
"Byli jsme podvedeni! Jak muže bráhman vyhrát kšatrijskou nevestu? Nedovolíme to. Smrt králi Drúpadovi! Uneste tu dívku!"
Nastal velký boj. Bhíma, veliký silák mezi Pánduovci, vyzbrojen dvema kmeny velkých stromu, které vytrhl v parku, chránil Draupadí, když byla odvádena do domu v Hrncírské ulici. 
Kuntí byla práve v kuchyni, když její synové prijeli. Bhíma byl veselý a volal už od dverí:
"Matko, pojd se podívat, jakou "bhikšhu"(almužnu) jsme ti dnes prinesli!?" 
Aniž by se Kuntí podívala, z kuchyne odpovedela:
"Dobre, rozdelte se mezi sebou!"
"Óh," vykrikl Bhíma. "Óh, óh!" volali všichni a to nejvetší "óh" bylo od Ardžuny, který tu dívku vyhrál.
Matka vyšla ven, aby zjistila, proc je tam takový hluk a krik.
"Óh, kdo je to? Ty jsi vyhrál tu dívku, Ardžuno?"
Plná radosti stiskla dívce ruce.
"Ardžuno, ty jsi vyhrál tu nevestu, princeznu, tak prekrásnou dívku? Tak ty jsi prece jen soutežil? Nikdy jsem neverila, že to myslíš vážne s tím, že tam pujdeš. Riskoval jsi. Vždyt jsi mohl být prozrazen neprátelum. Ale jsem opravdu štastná, že mohu privítat takovou snachu! Rekni mi, jak ti bylo. Pojd dovnitr."
Její radost byla bezmezná. Její syn vyhrál tu nejvetší soutež a prošel tím vším bezpecne a slavne.
"Pojd dovnitr, jen pojd!" 
Pánduovci vešli za ní. Matka rozprostrela koberec a vyzvala nevestu, aby si sedla. Ale Draupadí byla vychovaná snacha a neposadila se pri pomyšlení, že by matka a ostatní muži meli stát. A navíc její mysl byla ješte celá roztekaná. 
Nastala trapná chvíle. Pet bratru stálo nejiste kolem a Draupadí postávala se sklopenýma ocima. Snažila se, aby nemusela pohlédnout na pet mužu, kterí se o ni meli podelit, kdyby mel být matcin príkaz o rozdelení uskutecnen. Jakou velkou tísen musela cítit tato dívka, která si myslela, že je vdána za jednoho muže, a pritom byla neocekávane vržena mezi další ctyri. 
Draupadí se snažila, jak jen mohla nevtírave prostudovat techto pet bratru a pritom se divila tomu, jaký vrtoch osudu ji privedl do této situace. Kuntí se pokoušela objasnit svuj pokyn a zašeptala:
"Ale já jsem nevedela, co tím myslíte, když jste volali, že jste prinesli "bhikšhu". Myslela jsem si, že to byla každodenní almužna."
Její hlas se ztrácel. Silák Bhíma, neschopen jemností v reci, se pokoušel vše vysvetlit:
"Já... chtel jsem být vtipný... myslel jsem..."
Byl to Ardžuna, kdo prolomil tento trapný okamžik:
"Matko, tvé slovo vždy bylo pro nás rozkazem a jeho autorita je nezvratná! Nemuže to být jinak! My se o Draupadí rozdelíme tak, jak jsi narídila!" 
"Ne, ne, ne!" kricela matka a Judhišthira se pridal:
"Ardžuno! Proc dáváš tak pošetilý návrh? Žertuješ snad? Žena, která je provdána za jednoho muže, je manželka. Ale žena, která je provdána za dva, tri, ctyri nebo pet mužu, je verejná žena. Taková žena je hríšná. Kdo to jakživ slyšel!?"
"Nedelejte z nepozorné rady takový problém!" bránila se Kuntí. "Cítím se pak neštastne a provinile, synové moji. At vás takové násilí ani nenapadne!"
Ale Ardžuna stále oponoval:
"Nedelej ze mne hríšníka. Není pekné me zatracovat, abych trpel za hrích neposlušnosti matcina príkazu. Ty, muj nejstarší bratre, jsi muž rozhodné mysli a znalosti toho, co je dobré a co je špatné. My ctyri bratri budeme vázáni tvými slovy. Ty nám musíš poradit, co je dobré a správné! Porad nám a my splníme to, co rekneš. Ale mej prosím na pameti, že nemužeme porušit matcin príkaz."
Když to dorekl, všichni bratri studovali oblicej dívky a jejich srdce tloukla rychleji, protože Manmatha, polobuh lásky, zacal pracovat, varil jim krev a zasahoval jejich zrak. 
Judhišthira premýšlel jen chvíli, srovnal si slova veštce, který už predpovedel tuto situaci. Rozhodl se obejít žárlivost mezi bratry a prohlásil:
"Toto vzácné stvorení by melo být ženou nás všech!" 
Král Pancaly, otec Draupadí, povolal Pánduovce, aby s nimi prodiskutoval úmluvu svatby. Pet bratru a jejich matka byli pozváni do paláce, kde byli pocteni a pohošteni. Provedli je palácem a ukázali jim pozemky, na kterých byly vzácné predmety, ovoce, dárky, umelecké sochy, obrazy, rezby, zlatem vykládané kuže, nábytek vzácného architektonického provedení, vozy a kone atd. Když procházeli místnostmi, kde byly zbrane, jako mece, štíty a válecnické náciní, pet bratru zvedalo jednotlivé predmety, obdivovali je a komentovali mezi sebou. Strávili víc casu v této cásti paláce než v kterékoli jiné komnate. 
Když to král Drúpada zpozoroval, podezríval je, že to jsou válecníci, i když vystupovali jako kneží. Když se odebrali do komnaty a pohodlne se posadili, král se obrátil prímo k Judhišthirovi:
"Vím, že budeš vždy mluvit pravdu. Rekni mi, kdo jste!" 
A tak Judhišthira odhalil svoji totožnost a totožnost svých bratru. Sdelil mu zkoušky a soužení od doby, co pred rokem opustili své království. 
Na to král Drúpada prohlásil:
"Nyní se radujme, že se dnes tvuj bratr Ardžuna, muž silných paží, ožení s mojí dcerou. Oslavme toto spojení dvou rodu ve velkém stylu. At je dnes každý na tomto svete štastný!" 
Ale Judhišthira odvetil:
"Jsem nejstarší a porád ješte svobodný, a podle našich zákonu se musím první oženit já. Prosím, dej mi požehnání, abych se mohl oženit první!"
"Dobre, at se tak stane!" rekl král bez premýšlení o možných následcích. "Ty jsi nejstarší a moje dcera nyní patrí do vaší rodiny! Jestliže ses rozhodl oženit první, máš možnost, a nebo ji mužeš dát kterémukoliv z bratru. Nemám, co bych dodal."
"Nyní se ale," rekl Judhišthira tiše "Draupadí bude muset provdat za nás všechny." 
Vysvetlil, jak k tomu došlo a dodal:
"My jsme si vždy vše rozdelili a nikdy od toho neustoupíme!"
Král byl ohromen. Když se probral z prekvapení, rekl:
"Jeden muž si muže vzít mnoho žen, ale nikdy nebylo nikde povoleno, aby si jedna žena vzala nekolik mužu. To je neco, co se nikdy nesmí za žádných okolností stát. Clovek cistého srdce jako jsi ty - ty, jenž jsi vyzbrojen poznáním - rekni, jaká dábelská síla te ovlivnila, abys takto mluvil?"
Judhišthira se ho snažil uklidnit:
"Právo a spravedlnost jsou velmi složité. Vím, že se od nich neodchyluji. Ó, premožiteli svetu, nemej obavy!"
Král tedy pravil:
"Ty a tvoje ctená matka a moje dcera, prosím, promluvte si spolu o tom a pak mi reknete, co má být vykonáno."
V tom okamžiku tam prišel svetec Vjása. Když všechny formality a pozdravy skoncily, král  ho poprosil:
,,Porad nám prosím. Muže si žena vzít pet mužu?" 
"Ne vždy," odpovedel Vjása "ale v tomto zvláštním prípade je v porádku. Nyní poslouchej," rekl, povstal a šel do královské komnaty. Ostatní prihlížející cekali venku.

Nalajání a Moudgalja
"Tvá dcera ," rekl Vjása, "se v minulém živote jmenovala Nalajání. Byla to jedna z peti ideálních žen v naší zemi. Byla provdána za svetce, který se jmenoval Moudgalja. Trpel velmi težkou nemocí, leprou. Mel odpudivý vzhled a odpudivé zvyky a byl velmi hašterivý. Ona však byla úplne lhostejná k jeho telesnému stavu a jako jeho manželka k nemu projevovala tu nejvetší oddanost. Poslouchala všechny jeho výstrední a tyranské príkazy, prijímala jeho tekavé nálady a pojídala zbytky z jeho talíre.  
To vše delala bez zdráhání nebo mentálních protestu a úplne poprela své vlastní já. Takhle spolu strávili mnoho let. Až jednoho dne její manžel rekl:
"Ó, prekrásná a dokonalá manželko této zeme. Prošla jsi skutecne nejtežšími zkouškami a vyšla jsi z toho bez újmy. Ver, že nejsem ani stár ani nemocen ani bezvýznamný. Vzal jsem na sebe tento nerestný a odpuzující vzhled, abych te vyzkoušel. Ty jsi skutecne ta nejtrpelivejší manželka, o jaké muž muže jenom snít. Požádej me o jakoukoliv laskavost, jakou si mužeš predstavit, a já ti ji splním!"
 Nalajání tedy rekla:
"Chci, abys me miloval tak, jak miluje pet mužu!"
Moudgalja se tedy promenil do peti podob a hned poté se promenil zase do puvodní podoby. A tak jí toto prání splnil. Poté v dalším okamžiku odhodil svuj nepríjemný vzhled a predstoupil pred ni jako krásný, pritažlivý muž a nadále mohl na sebe kdykoliv vzít další ctyri krásné podoby. Zbytek jejich života byl jenom romantický. Cestovali svetem krížem krážem, navštevovali krásná romantická místa na Zemi a žili život v pevné jednote ne v jednom, ale v nekolika svetech. Žili a milovali se bez konce. 
Ona se toho nikdy nenasytila, ale on ano. Jednoho dne jí oznámil, že s tímto zpusobem života koncí a uchyluje se do samoty a zkoumání sebe sama..
Nalajání zacala plakat:
"Ješte nejsem nasycena. Žila jsem s tebou krásný život a chci, aby to trvalo vecne!" 
Moudgalja ale její žádost odmítl. Odmítl ji jako brzdu svého duchovního pokroku, a zmizel. Nalajání potom sestoupila na Zem ze snového nebeského sveta, ve kterém prebývala, a pripravila se na to, aby mohla meditovat o Íšvarovi, Nejmocnejším. Meditovala s velkou prísností, a když se pred ní zjevil Íšvara, zacala mumlat:
"Chci svého manžela, manžela, manžela, manžela, manžela!"
"Brzy ukoncíš svuj život a narodíš se jako krasavice. Vdáš se za pet manželu," rekl jí Buh.
"Pet manželu? Ó, Bože, proc pet? Já chci pouze jednoho," rekla Nalajání.
"Nemohu si pomoci. Slyšel jsem te ríci slovo manžel petkrát," rekl Íšvara.
A to bylo jeho poslední slovo k té veci, nebot Boží slovo nemuže být vzato zpet. Zdálo se, jako by Buh mluvil v žertu, ale melo to svuj duvod. On jedná vždy tak, že dokáže naplnit nekonecné množství tužeb a situací. Nalajání se narodila jako dcera krále Drúpady, aniž by byla pocata. Byla zrozena z obetního ohne. Spravedlnost a dobro musí být ve svete znovu nastoleno. Kuruovci jsou zrození dábla, a navíc jsou silní, chytrí a vzdelaní. Pro dobro lidstva musí býti vyhlazeni a Draupadí (Nalajání) v tom sehraje velkou roli.
(
A tak se Draupadí provdala za pet bratru. Pri obradu ji vzal za ruku ten nejstarší, Judhišthira, dále mocný silák Bhíma; po nem skutecný vítez Ardžuna a poslední byla dvojcata, Nákula a Sahadéva - jeden po druhém. Princezna mela žít s každým bratrem jeden rok, jako manželka, a pak mela být predána dalšímu. Ostatní prísahali, že když bude žít s jedním, úplne ji vymažou ze svých myslí.

Pánduovci žijí /Indaprastha
V Hastinápuru se cítili velmi nesví, nebot nebylo jasné, zdali jsou Pánduovci ješte na živu:
"Tak kdo tedy uhorel v ohni?" spekulovali dvorané. 
"Naši vlastní lidé, hlupáku," rekl Durjódhana, "a ta žena, co prišla s peti detmi na hostinu, zaspala, nebot nejspíš vypila príliš mnoho vína! Mám zprávu, že ji na hostine videli. Polobuh ohne strávil ženu a pet synu, ale ne ty, které jsme meli na mysli."
On a jeho bratri se pak tomuto žertu vztekle smáli. Dhritaráštra si zacal pochvalovat, jakmile uslyšel o zpráve ze svajamvary:
"Ach, jaká sláva, to nejlepší jde do naší rodiny! Drúpadova dcera je velmi vzácné stvorení. Slyšel jsem o ní skutecne jen to nejlepší! At vzkvétají a jsou štastní!" 
Když byl Durjódhana s Dhritaráštrou o samote, káral ho pro jeho nadšení:
"Jak mužeš blahoprát našemu úhlavnímu nepríteli Judhišthirovi? Nemáš snad zájem o své vlastní syny!?  
Proc se nezajímáš o svoji vlastní rodinu?"
Zabodával se pohledem plným hnevu do svého otce, který, ackoliv byl slepý, vycítil zlobu z reci svého syna. A Dhritaráštra odpovedel a vysvetlil vše v neprirozeném smíchu:
"Nemyslel jsem to tak. Mluvil jsem k Vidurovi, jak jsi mohl videt. Nechtel jsem mu prece odhalit své skutecné cítení. S ním musíme být opatrní! Byl bych skutecne štasten, kdybys tu nevestu vyhrál ty. Byl jsem zpocátku opravdu štasten, protože jsem tomu porozumel tak, že jsi ji vyhrál ty. Ale pozdeji mi vše Vidura vysvetlil a clovek musí být pred ním opatrný, co se týce poznámek o bratrech." 
"Ted musíme jednat," pokracoval Dhritaráštra, "Drúpada se stane tchánem a spojencem Pánduovcu.  Jeho syn Drištadjumna se vyrovná každému z nás. Drúpada na to nezapomnel, že jeho království bylo rozdeleno a že byl ponížen Drónou, naším guruem. Den za dnem se stává silnejším a silnejším a neprestane, dokud nezíská zpet svoji druhou polovinu. Náš guru udelal chybu, že ho ponechal na živu. Drúpada nám nikdy nezapomene, že jsme ho napadli."
"Pánduovci ho napadli také," rekl Durjódhana, "ale jejich okolnosti se zmenili. Nyní jsou sprízneni a  mají v nás spolecného neprítele. Zapamatuj si to! Neušetrí nás." 
Durjódhana si pohrával s myšlenkou, že bud podplatí Drúpadu, a tak izoluje Pánduovce,  nebo se je pokusí otrávit. Dhritaráštra mu, jako shovívavý rodic, naslouchal bez odporu, ackoliv mel pochyby o Durjódhanove moudrosti v rozhodování o takových vecech. Dhritaráštrovým dilematem bylo, že miloval své syny, ale zároven nemohl dostatecne nenávidet syny svého bratra.
Vedel, že byl na strane intrik a špatných rozhodnutí, ale nemohl jednat podle svého úsudku, když šlo o jeho syny. Jeho mysl byla stále nekde jinde a on byl v neustálém konfliktu se svými instinkty a svedomím. Kdokoliv k nemu mluvil, získal jeho pozornost. A to se nejvíce projevovalo práve ted, když se Dróna, Vidura a Bhíšma shromáždili kolem neho, aby s ním hovorili o Pánduovcích. 
Bhíšma rekl: "Bohové jim pomohli. Prinejmenším ted mužeš napravit svou chybu. Pošli jim požehnání a dary, privítej snachu a požehnej jí! At skoncí své vyhnanství a vrátí se zpet. Dej Judhišthirovi nazpet to, co mu právem náleží. Co se me týce, jsou to moji pravnuci. Vím, že jsi podporoval plány svých synu na jejich odstranení. Nyní si však musíš uvedomit, že není tak lehké zbavit se lidských bytostí. Všemohoucí vidí vše."  Vidura mluvil stejným zpusobem.
Dróna mluvil ješte durazneji:
"Já vím, co Ardžuna dokáže. Znám Drúpadu a jeho vzrustající sílu. Jeho syn není obycejný válecník. Videl jsem ho. Znám ho. Budují neviditelný tábor. Mnoho jiných se k nemu už velmi brzy pripojí. Kršna z Dváraky byl také viden mezi nimi. Prevede Jaduovce a mnoho jiných na jejich stranu. Kršna osobne bude brzy jejich hlavním ochráncem. Uvidíš. Kršna není obycejný smrtelník, pamatuj. At tvé minulé chyby nepokracují a nesvedou te dolu na cestu znicení!"
Jeho prímá rec nebyla Kuruovcum po chuti. Karna pozdeji rekl:
"Neposlouchej Drónu, i když je náš ucitel. Co muže vedet o státnictví!? Zajímá se pouze o válecnické umení a nic víc. Bhíšma a Vidura, abys vedel, jsou pouze agenti v našem stredu. Nejmoudrejší by bylo sebrat armádu, znicit Drúpadu a s ním i Pánduovce. Nic jiného nám nezbývá. V našich písmech je receno, že pouze rychlá akce muže odstranit hrozbu. Musíme jednat drív, než bude Drúpada silnejší!" 
Z techto protichudných rad byl Dhritaráštra zmaten. Po dlouhém rozvažování zavolal Viduru a rekl:
"Musíš jít do Pancaly vyrídit moje pozdravy Draupadí. Pobídni Judhišthiru a jeho bratry, aby se vrátili domu se svojí nevestou, a dáme do porádku jejich budoucnost tak, aby bratranci mohli žít jeden vedle druhého v míru a pokoji."
(
Vidura tedy šel do Pancaly s dary pro krále a jeho rodinu. Byl srdecne privítán a nabídli mu cestné místo. Formálne vyrídil pozdravy od Dhritaráštry a jeho synu a pozval Pánduovce, aby se vrátili zpet do Hastinápuru. Pri naslouchání tomuto vzkazu Judhišthira pozoroval své bratry, jak reagují, ale oni cekali na neho, jak rozhodne. Judhišthirova mysl byla plná pochyb. Nedovedl si predstavit, jak mohou opet svému strýci v Hastinápuru duverovat, když má takovou slabost pro své syny? Možná, že Viduru v jeho nevinnosti zneužili, aby je zlákal zpet do smrtelné pasti. Proto pouze prohlásil:
"Ted žijeme v pohostinnosti našeho tchána. Nemužeme odejít bez jeho svolení. Pockáme tedy na jeho rozhodnutí."
"Jak bych vám mohl jenom ríct, abyste šli?" rekl král Drúpada, ,,nejste pouze moji hosté, ale manželé mé dcery. Pokládáme si to za vyznamenání, když vás máme mezi námi. Avšak váš strýc má na vás také právo."
Vidura dodal:
"Muj bratr Dhritaráštra by vás osobne prišel pozvat, ale nemuže kvuli své telesné indispozici. Pocítá však s vaší dobrou vulí, že mu bude dovoleno prijmout ženichy a nevestu a požehnat jim."
Judhišthira se opet váhave ohlížel po svých bratrech. Pouze Buh, který vidí minulost, prítomnost a budoucnost, ho muže vést v tomto rozhodném okamžiku. 
Stalo se, že Kršna byl u dvora na návšteve. Vedel, jaký Pánduovce cekal osud. A když se Ho ptali na radu, odpovedel jim:
"Myslím, že byste všichni mohli jít zpet do Hastinápuru a Já pujdu s vámi."
Když prijeli do Hastinápuru, Dhritaráštra prijal své synovce s velkou honosností a náklonností. Po nekolika dnech oznámil Judhišthirovi:
"Rozdelím své království. Tvá pulka bude Khándavaprastha. Rád bych, aby ses tam usadil s bratry, ženou a matkou. Tvoji bratranci budou vládnout zde a vy mužete žít štastne každý ve své zemi."
(
Pánduovci vedení Kršnou se vydali do zeme Khándavaprasthy, která, jak se ukázalo, nebyla nicím jiným než suchou pouští. Ale presto byli štastní, že našli místo, které bylo jejich vlastnictvím. Vymerili zemi a po ocištovacích ceremoniích zacali stavet hradby, vodní príkopy a ležení. Díky Kršnovo požehnání a prací architektu, které Kršna privezl z Dváraky, bylo za cas postaveno skvelé mesto. Byly v nem paláce s celou svou nádherou, širokými cestami, podél kterých stály stromy, aby vytvárely stín, fontány, námestí a obchody naplnené vzácným zbožím. Dokonce se sem prestehovalo mnoho obcanu z Hastinápuru. Pritahovala je krása mesta a jeho pohodlí. Jméno mesta bylo zmeneno na Indraprastha, nebot se podobalo svou skvelostí nebeskému sídlu krále polobohu Indry. 
Jak se usadili, Judhišthiru navštívil velký a významný svetec Nárada Muni.3 Prál si videt, jak se Pánduovci usadili v Indraprasthe. Rozmlouval s Judhišthirou o povinnostech krále a pak prešel na problémy, které mohou nastat mezi bratry, kterí vlastní spolecnou ženu. Pripomnel, že když je s jedním z bratru, ti ostatní nesmí na ni myslet, a také nikdy nesmí narušit soukromí té dvojice. Za takový prestupek bylo vyhnanství na mnoho let. Aby ilustroval tuto situaci, zacal vyprávet príbeh o Sundovi a Upásundovi - dvou neviditelných démonských bratrech, kterí vládli svetu a byli velmi pripoutaní jeden k druhému, dokud neunesli Tillótamu, nebeskou krasavici. Casem se pohádali a jeden druhého zabili. 
Navzdory príkazum daným svetcem Náradou, Ardžuna jednou vyrušil Judhišthiru, když byl ve spolecnosti Draupadí, nebot požadoval nutne radu ve veci státu. Musel do vyhnanství a ztratil nekolik let koupáním se ve svatých rekách. Behem tohoto putování se Ardžuna oženil s Ulupí, princeznou hadího sveta, a posléze Subhadrou, Kršnovo sestrou.

Hraj v kostky
Na památku znovunabytých práv král Judhišthira usporádal velkou obet zvanou rádžasúja. Do Indraprasthy byly pozvány tisíce lidí a mezi všemi byl Kršna nejvýznacnejším hostem. Hosté byli prekvapeni pohostinností a velkolepostí nového sídelního mesta Pánduovcu, jejich paláci, parky a širokými ulicemi. Jedni obdivovali prosperitu Pánduovcu a druzí jim závideli. Mezi temi, ve kterých vrela závist, byl i Durjódhana, jenž byl spolecne se svým strýcem Šaukunim zvláštním hostem. Byl mu nabídnut palác a byla mu poskytnuta zvláštní péce.
Když bylo po obetních obradech, všichni návštevníci odjeli obtežkáni dary a se ctí. Durjódhana se cítil tak dobre, že si pobyt prodloužil na co nejdelší dobu. Nakonec se ale rozhodl, že Pánduovce opustí, a se svým strýcem Šaukunim jel zpet do Hastinápuru. Když odjíždel a sedel ve svém kocáru, s povzdechem rekl:
"Podívejme se, jak si Pánduovci žijí! Jak mnoho dovedli vytvorit z poušte, do které byli odsouzeni." 
"Mají milost polobohu," rekl Šaukuni, "a také težce pracovali, aby toho mohli dosáhnout."
Durjódhana  prijal tuto poznámku s tichostí, ale pak rekl:
"Všiml sis, jak dobre o nich ti lidé mluvili a jaké nezvyklé dary si vzájemne vymenili?"
"Ano, ano, kdo by si toho nepovšiml!?" odpovedel Šaukuni.
"Jsme prokletí, zatímco oni jdou nahoru s mnoha práteli a spojenci," povzdechl si Durjódhana."
"Konec koncu oni si vybudovali jen svoji cást zeme. Není treba, aby ses vzrušoval," utešoval ho.
"Ty tomu nerozumíš," naléhal Durjódhana, ,,cítím muka, a dokud nebudou nejakým zpusobem poníženi, nenaleznu klid. Moje duše horí pri pomyšlení na ty bezcenné bratrance, jak si vysedávají a vyšnorují se!" Šaukuni se tomu smál a rekl:
"Proc je nenecháš na pokoji? Nemá smysl vyzývat je do války. Ardžuna má neobycejný luk jménem Gándíva a má dar nevycerpatelného toulce."
"Ó, ano, slyšel jsem o té odporné veci. A jak k ní vubec prišel?" 
"Nic odporného. Byl to dar od poloboha Agniho. Ardžuna je oblíbenec polobohu."
"Jakže? To mne musíš vysvetlit!" 
"Aby si Ardžuna naklonil Agniho, poloboha ohne," vysvetloval Šaukuni, "zapálil svojí ohnovou astrou les Khándava. On a jeho spojenec Kršna, který je považován za Absolutního, shromáždili všechna zvírata a ptáky, zahnali je zpet do lesa a uzavreli východy. Ptactvo, mládata zvírat a jejich rodice, ti všichni uhoreli, nebot polobuh ohne potrebuje pozrít tuk zvírat, aby mohl správne zažívat. Pouze Ardžuna byl toho schopen, a proto byl odmenen lukem Gándívou. Mužeš si namítat, co chceš, ale Gándíva ucinil Ardžunu neviditelným. To je nevyvratitelný fakt. My s ním ted nemužeme bojovat! Pokoušel ses znicit jejich životy, ale všechny tvé plány selhaly. Ted jsou silní a prosperují. Nech je na pokoji! Ríkám ti, nepribližuj se k nim! Oni žijí ve své zemi a ty ve své. Nevidím duvod, proc bys o nich mel vubec premýšlet." 
"Vidím, že jsi nic nepochopil," prohlásil Durjódhana, ,,ty si vubec neuvedomuješ v jakých nejistotách žiji a jak trpím. Víš, jak se chlubí svými úspechy?  Mne se ale jenom vysmívají. Stojí v rade a vysmívají se mi. Nechali své sluhy, aby se mi smáli."
"Byli jsme po celou dobu uctíváni jako cestní hosté. Nedovedu si predstavit, že by se ti posmívali." 
"Ríkám ti, smáli se mi do obliceje." 
"Jak? Kdy to bylo?" 
"V jejich nové parlamentní budove." 
"Je to obrovská a nádherná budova! Nikde podobnou nemají," rekl Šaukuni," je to dar od božského architekta Maji, který byl zachránen z ohne lesa Khándava."
"Zdá se, že všechno vyšlo z toho ohne," rekl Durjódhana, "my bychom meli mít takovou budovu parlamentu, a ne oni. Oni si takovou stavbu nezaslouží. Hastinápur je daleko starší než Indraprastha. Ale ta budova je tak krásná a s takovou vytríbeností postavena!"
Z myšlenek na ni byl úplne unesen, ale brzy se z toho pocitu dostal a nevrle rekl:
"Bylo tam neco v pruchodu, co vypadalo jako bazén s lotosovými kvety. Když jsem si zvedl plášt a vstoupil jsem do bazénu, s úžasem jsem zjistil, že to je pouze vyleštená mramorová podlaha, a oni se mi kvuli tomu smáli. O nekolik kroku dále bylo jiné místo, které vypadalo stejne a já jsem do nej nemotorne spadl, a namocil si šaty. Musel jsem se prevléci. Jak se zdálo, všichni na to cekali a moc se smáli a delali vtípky, obzvlášte ten býk Bhíma."
"Ach, zapomen na to," utešoval ho Šaukuni, ,,nechteli te rozcílit, sám víš."
"Potom tam byly otevrené dvere, chtel jsem jimi projít, ale byla to pouze stena," pokracoval Durjódhana, ,,a pak jsem videl prekrásné ruže, které nebylo možné utrhnout, nebot to byla pouze malba. Sledovali me stále. Stáli okolo me a posmívali se mi, vcetne Draupadí, té hrozné ženské. Jednou budu ten, kdo se bude smát jí. Bud si tím jist!" 
Po mnoha takových recech Šaukuni rekl:
"Zapomen na to, že bys je vyzval do války. Musíme vymyslet jiný zpusob, jak je pokorit."
Chvíli premýšlel a pak dodal:
"Vyzvi je ke hre v kostky a já ti pomohu. Vím, že je zdoláme. Znám Judhišthirovu mysl. Nemuže nikdy odmítnout výzvu ke hre a to i pres to, že je velice špatný hrác, ten nejslabší, jakého si vubec mužeš predstavit!" 
Tato myšlenka se Durjódhanovi zalíbila:
"Ty mne musíš pomoci! Predevším promluv s králem a premluv ho, aby pozval Judhišthiru. Já o tom s tím starým clovekem mluvit nemohu."
(
V Indraprasthe mel Judhišthira návštevu. Prišel ho navštívit svetec Vjása, aby mu požehnal po obeti rádžasúja. Pred odchodem pronesl proroctví, které Judhišthiru znepokojilo:
"Cetl jsem znamení a predzvest. Dalších trináct let budeš mít mnoho obtíží. Akce a reakce budou velmi težko potlacitelné a vyústí do tragických okolností. Na konci techto trinácti let veškerá trída kšatriju bude vyhlazena a ty budeš nástrojem tohoto znicení."
Poté, co Vjása odešel, byl Judhišthira velmi sklícený a premítal:
"Jak mužeme zabránit tomu, co je predem urceno? Proto uciním nyní slib. Po trináct let nikomu nepovím hrubého slova, at se deje cokoliv. At už je to král, bratr nebo obycejný clovek, nepronesu žádná slova, která by mohla zpusobit neshody mezi lidmi. Drsná slova a argumenty jsou korenem všech konfliktu na svete. Vyhnu se jim. Možná, že tímto zpusobem otupím ostrí osudu."
Když dojeli do Hastinápuru, Šaukuni bez otálení promluvil ke králi Dhritaráštrovi. Popsal mu v detailech obet rádžasúju, významné hosty a nádheru celé této události. Nakonec dodal:
"Tvuj syn Durjódhana byl prijat a ucten velmi dobre. Myslím si však, že není štastný. Ztratil barvu a prepadá ho zsinalost. Nechutná mu, je zamyšlený a Jeho mysl je rozrušena. Musíme se pokusit zjistit, proc tomu tak je."
Dhritaráštra byl rozrušen. Okamžite poslal pro svého syna Durjódhanu a dotazoval se ho:
"Doslechl jsem se, že jsi bledý a nejaká starost te v nitru sžírá. Povez mi, co to je. Vynasnažíme se, abys byl opet štastný."
Durjódhana popsal v detailech nádheru a bohatství všeho, co videl v zemi Pánduovcu, a pak dodal:
"Ze všeho nejdrív musíš pochopit, že jsou našimi nepráteli."
"Ne, ne, ne," protestoval starec, "nemohu delat rozdíly mezi vámi a Pánduovci."
"To je možné, ale já mám jinou filosofii," prohlásil Durjódhana, ,,jsou to naši neprátelé. Cetl jsem v Písmech, že ten, kdo se nerozcílí nad rustem a prosperitou neprítele, je jako hlinená socha bez citu. Je naší povinností, abychom se jim vyrovnali v prepychu, predcili je a znicili, až prijde ten správný cas."
Dhritaráštra, ackoliv oponoval synovu názoru, se nakonec poddal a souhlasil s uskutecnením synova návrhu. Když slyšel o stavbe z mramoru, kterou postavili v Indraprasthe, rozhodl se okamžite takovou budovu pro Durjódhanu také postavit. Zavolal své ministry a prikázal:
"At na tom pracují miliony lidí. Musím mít tu královskou halu postavenou co nejdríve. Musí povstat jako zázrak. At je ta budova tak široká a tak dlouhá jako jezero Manasaróvar, o kterém jsem slyšel, že když clovek stojí na jednom konci, nemuže dohlédnout na konec druhý. At je tam tisíc mramorových sloupu podpírajících strechu. At je strecha vyložena tolika drahokamy, že je nebude možno spocítat, a at jiskrí jako hvezdná noc. Princ mi dopodrobna popsal, co videl v Indraprasthe. Steny a pilíre musí být vykládány zlatem a devíti druhy vzácných kamenu. Ani palec místa nesmí být prázdný. Neotálejte! Vytvorte leknínové jezírko tak klidné, že lidé budou chtít po nem krácet. At je mramor na podlaze tak lesklý, že si lidé budou vykasávat šaty, když se po nem vydají. At se na tom podílí milion lidí!" 
Když byla budova hotová, Dhritaráštra podle prání Durjódhany vyslal Viduru do Indraprasthy, aby pozval Pánduovce na návštevu.
(
Judhišthira se cítil štastný a zároven zmatený, poté co jednoho dne prišel do Indraprasthy Vidura. Po pocátecních zdvorilostech Vidura vysvetlil, že král Dhritaráštra zve Judhišthiru, aby navštívil novou budovu, kterou nazval "krištálový palác", a že zve všechny známé prince.
"Chce, abys bez otálení prišel se všemi bratry, matkou a Pancalí (Draupadí), oznámil Vidura, ,,ríká, abys zustal a bavil se hrou v kostky v této prekrásné budove." 
Když Vidura predal zprávu v oficiálním tónu, vyjádril svuj osobní dojem a úsudek. Vysvetlil okolnosti, za kterých byla budova postavena:
"Cokoliv jsem mu rekl, nemelo na neho vliv. Je unášen synovými názory a zájmy a ke všemu ostatnímu má odmítavý postoj. Rozhodneš-li se neodpovedet na toto pozvání, mohu jít zpet a vyrídit to. Konec koncu já jsem pouze posel."
Judhišthira premýšlel o pozvání a vzpomnel si na Vjásovo varování - "mohlo by to být predurceno?" Mel divné pocity.
"Hazardní hry jsou nemorální," prohlásil Judhišthira, "vedou k horkostem a konfliktum. Proc bychom se meli oddávat takovým dábelským hrám? Víme dobre, kam nás to zavede."
Avšak Vidura jen opakoval:
"Ó, králi, cin to, co se ti zdá za techto okolností nejlepší."
"Když Dhritaráštra rozkazuje, jak mužu odmítnout?" bránil se Judhišthira, "je proti kodexu kšatriju odmítnout, jsem-li vyzván ke hre. Rekni, že prijdu!"
Když Pánduovci prijeli do Hastinápuru, pristupovali ke svým príbuzným a zdravili se s nimi. Zacali s králem Dhritaráštrou. Byly jim ukázány jejich komnaty, byli obslouženi jídlem a pitím. A pri odpocinku hrála hudba, a tak se jim lépe usínalo. Ráno je probudili pevci, kterí zpívali a hráli na své nástroje. Po rozcvicce a jídle se vykoupali a odeli do nových odevu. Následovaly modlitby, pomazali se santálovou pastou a vonnými oleji a vydali se do krištálového paláce.

Co se má stát, se stane
Dhritaráštra pocitoval pro nastávající hru mezi svým synem a Pánduovci neobvyklé nadšení a byl pyšný na dvoranu, kterou nechal pro ten úcel postavit. Dvorana byla preplnena návštevníky, vládci sousedních zemí a nekolika vynikajícími hosty. Ve strední cásti budovy na jedné strane sedel Judhišthira se svými bratry v pozadí a na druhé strane Durjódhana, Šaukuni a jejich príznivci. Na královském míste sedel Dhritaráštra a jako vždy po jeho boku byl i Sandžaja, Vidura, Bhíšma a sto bratru. Když byli všichni usazeni a pripravení ke hre, Judhišthira rekl svým protivníkum:
"Prosím hrajte cistou hru a nepokoušejte se vyhrát necistými prostredky. Hra sama o sobe je neškodná, ale stává se nerestí, když je použito podvodu."
"Jak muže být taková vec, jako je podvod, prítomna ve hre," odvetil takticky Šaukuni, ,,ten, kdo zná zpusob, jak zacházet s kostkou a jak ji hodit, je obdarován zvláštním nadáním a zasluhuje úspech. Nemel by být nazýván podvodníkem. Ten, kdo zná své kostky, vloží do nich život a zpusobí tak, že poslouchají jeho príkazy. Jak mužeš toto nazvat podvodem? Skutecné zlo je sázka. Ten, kdo sází nezodpovedne a slepe, páchá hrích. V každém zápase, at už jde o zbrane, vtipy nebo ucenost, schopný hledá zpusob, jak porazit neschopného. Na tom není nic špatného. Máš-li neduveru, nehrajme tedy. Jsme ochotní ustoupit."
Ale Judhišthira rekl:
"Prijal jsem výzvu ke hre, proto neustoupím. Zacneme! S kým mám v tomto shromáždení hrát? Mám bohatství, drahokamy a zlato. Mám nevycerpatelný zdroj. Ten, kdo se mi muže vyrovnat v sázce, at zacne." 
V tomto okamžiku Durjódhana rekl:
"Já také vydávám své bohatství k této príležitosti a bude za mne hrát muj strýc Šaukuni."
"Hrát skrze zástupce není povoleno," bránil se Judhišthira, "ale když naléháš, at tedy hra zacne! Zde je moje sázka."
Zacali mírne, s malým množstvím perel, ale sázky rostly na objemu. Judhišthira propadl hrácské vášni a prestal brát ohledy na následky. Jeho vize rozmazala vše kolem krome bílé kostky ze slonoviny a šachovnicového prkna. Zapomnel, kdo je on, kdo  je kolem neho a co je dobré a co špatné. Vše, co vnímal, byl klapot kutálející se kostky. Za tímto klapotem pokaždé následovalo Šaukuniho chraptivé "vyhrál jsem" a výkriky nadšení z Durjódhanovy skupiny. Judhišthira byl provokován, aby zvedl sázky pokaždé, když uslyšel Šaukuniho hlas:
"Mám stovky žen éterické krásy a schopnosti sloužit a tešit...Mám vozy tažené osmi konmi jejichž rychlost pozemský smrtelník nemuže prežít. Má zvonky, které zvoní pres celou zem, a zlatem vykládaná kola..."
Na každém stupni doufal, že  druhá strana to vzdá, ale oni každou vyšší výzvu prijali klidne, jako by si byli jistí Šaukuniovým "vyhrál jsem". Opet a opet se tak delo. Starší ve shromáždení byli zdešení z vývoje událostí. Judhišthira do nekonecna popisoval ohromné bohatství, které vlastní ve slonech, armádách, dobytku, území, a nabízel každou jednotlivost v domnení, že k ní nebude protiváha. 
Ale v následující chvíli, která stacila na rozkutálení kostek, Šaukuni rekl:
"Vyhrál jsem, vyhrál jsem."
Vzápetí bylo slyšet, jak Šaukuni jak projevuje Judhišthirovi s falešnou starostlivostí velkou úcast:
"Králi, zjištuji, že jsi prohrál dost velkou cást svého bohatství. Dám ti cas na to, aby sis vzpomnel na neco, co bys mohl ješte mít ve svém vlastnictví a rekni mi..."
Judhišthira byl dotcen:
"Proc se dotazuješ na velikost mého bohatství? Jsem stále velmi bohatý. Nemusíš se zajímat o mé omezení a neschopnost platit. Zde je..."
"Vyhrál jsem," zvolal radostne Šaukuni.
"Nevadí," prohlásil Judhišthira, ,,porád mám ješte dobytek, kone a ovoce roztroušené po brehu reky Sindhu. Budu hrát o ne. Pokracuj!"
"Vyhrál jsem."
"Mám mesto, zemi, pozemky, bohatství a domy..."
"Vyhrál jsem."
"A ted, soucástí mého bohatství jsou spojenci a princové. Vidíš je pokryty zlatem a královskými znaky? 
"Vyhrál jsem."
V krátkém case Judhišthira ztratil všechny závislé prince, vojáky a služebnictvo. Šaukuni se potouchle otázal:
"Zbývá ti ješte neco?"
V tomto bode zacal Vidura naléhat na Dhritaráštru:
"Zašli jsme až príliš daleko. Zastav to, a když te tvuj syn, ten šakal, neposlechne, musíš ho znicit! Když ho nezastavíš, drív nebo pozdeji celý náš rod bude znicen. Kvuli záchrane našeho rodu je správné obetovat jedince. Když se Durjódhana narodil, neplakal jako díte, místo toho vyl jako šakal, což každý chápal jako zlé znamení. Tehdy ti radili, abys znicil tu nestvuru bez prodlení, ale ty jsi mu dovolil, aby se ve tvé rodine dále rozvíjel. Straníš mu a prijímáš všechny jeho požadavky. To ty jsi požehnal této zrudné hre, která podkopává rod Pánduovcu. Ale pamatuj, že touto porážkou nic nevyhraješ. Cokoliv ted Pánduovci ztratí, získají s pomstou nazpet. Zastav to, než bude pozde, a prikaž Dhanandžajovi (další jméno Ardžuny), aby ihned zabil Durjódhanu, a zachráníš tím celý rod...!"
Bylo treba mnoho odvahy vyslovit takový návrh verejne, ale Vidura si byl jistý svým postojem a poznal, že Šaukuni velmi dovedne provádí drobné triky.
"Ti, kdo sbírají med poté, co vstoupili do závratných výšek, nikdy nepostrehnou, že jsou pouze krok od propasti za svými zády," pokracoval Vidura. "Ó, králi, máš dost bohatství. Ty nepotrebuješ vydelávat hazardem! Mít Pánduovce na své strane muže být dukazem nejvetšího bohatství. Nic víc nepotrebuješ. Okamžite pošli Šaukuniho zpet do jeho zeme a prestan souperit s Pánduovci!" 
Durjódhana byl dotcen touto radou a rekl:
"Viduro, ty jsi byl vždy naklonen našim neprátelum a ošklivil sis Dhritaráštrovi syny, kterým dlužíš za jídlo a prístreší. Já pouze poslouchám své svedomí, které mi ríká, abych udelal to ci ono. Nevidím na tom nic špatného. Ty poslouchej své svedomí a já budu poslouchat to své, i když me to privede do záhuby. A když ti nejsme podle tvého vkusu, tak odejdi tam, kde se ti bude líbit!"
"Tak dobre. Já odcházím," rekl Vidura, a než odešel pravil k Dhritaráštrovi:
"Králi, máš povahu tekavé mysli a stojíš na strane tohoto šakala. Myslíš si, že tvoji synové jsou tvoji dobrodinci, a preješ si je následovat, ale tím se rítíš jen do zkázy. Rád bych tomu zabránil, ale nemohu. Každá rada, kterou bych ti dal, by byla jako lék, který je odmítnutý nemocným clovekem - clovekem, který umírá."
Ale nakonec Vidura prece jen zustal. Nemel totiž to srdce opustit krále a nechat ho svému osudu. Dhritaráštra mu však nerekl pul slova. 
Judhišthira se rozhlédl kolem a ukázal na svého nejmladšího bratra Nákulu, stojícího za ním, a rekl:
"To je bratr, kterého zbožnuji. On je mé bohatství."
"Vyhrávám," rekl Šaukuni a pobídl Nákulu, aby popošel na jeho stranu. V tom se Judhišthira otocil, aby ukázal na Sahadévu:
"Sahadéva je nejucenejší a moudrý mladík, který zná všechna práva ve všech svetech."
"Vyhrávám," rekl Šaukuni a Sahadéva byl vyzván, aby prešel na stranu výherce. Šaukuni pozoroval zbývající dva bratry a potouchle dodal:
"Bhíma a Ardžuna jsou syny tvé matky, zatímco ti dva predešlí jsou pouze syny tvé macechy Madrí, ty sis mohl dovolit dát do sázky."
Judhišthira zlostne a uražene zarval:
"Je videt, jak tvá dábelská mysl pracuje! Zkoušíš me vinit ze zaujatosti a snažíš se nás rozdelit."
Šaukuni reagoval s velkou pokorou a poklonami:
"Ó, králi, promin mi, ale jak sám víš, když je hrác unášen úspechem, rekne cokoliv, co mu prijde na mysl. Rekne slova, která by se ani ve snu neodvážil vyslovit. Promin mi, prosím, moji lehkomyslnost..."
Judhišthira ukázal na Ardžunu a zvolal:
"Zde je možná ten nejvetší hrdina, který by nemel být vsázen, ale já ho i presto dám do sázky, a hned se podíváme."
"Vyhrávám," rekl opet Šaukuni a dodal:
"Je ješte nekdo, kdo zbyl?" 
Díval se pri tom na Bhímu a mazlil se s kostkou mezi prsty. K tomu Judhišthira povstal a rekl:
"Ano, ted vsadím Bhímasenu, vládce hromu a blesku, který nemá rovného mezi silnými a který je drticem neprátel."
"Vyhrávám," rekl Šaukuni a otázal se:
"Je ješte neco, co jsi neprohrál?"
S kostkou pripravenou k hodu Judhišthira rekl:
"Sám sebe jsem ješte nevsadil."
"Vyhrávám," rekl Šaukuni, "ale ješte zbývá princezna Pancalí. Nebude se cítit osamelá, když její manželé tak náhle zmizí?"
Judhišthira ztratil schopnost  zdravého úsudku úplne, a odpovedel:
"Ano, to zní oduvodnene. Pancalí je jako bohyne Lakšmí - manželka Pána Višnua4 na Vaikunthe5 ," a pak se pustil do dlouhého popisování:
"Ona je bohyne Lakšmí ve své velikosti, milosti a uskutecnení. Její oci jsou jako okvetí lotosu a je to žena, která je dokonalou manželkou, poslušnou a sloužící, která podpírá svého muže za všech okolností. Ó, Suvalo (další jméno Šaukuniho), s ní se štestí zpátky k nám obrátí k nám a my vyhrajeme zpet každý kousek, který jsme až doposud ztráceli. Ona je naším symbolem štestí a prospechu. A proto ji ted dávám v sázku."
Jakmile to Judhišthira vyslovil, ve shromáždení se zvedly výkriky protestu. Vidura nebyl schopen snést to divadlo a sklonil hlavu. Dušasán a Karna se škodolibe smáli. Dhritaráštra se potácel mezi správným chováním a náklonností ke svému synu. Nemohl se udržet a chtive se dotazoval:
"Byla vyhrána, byla vyhrána?" Slyšel, jak se kutálí kostka a jak Šaukuni s chutí rekl:
"Ano, Maharádžo, vyhrál jsem."
Durjódhana v náhlé radosti vyskocil, objal svého strýce a kricel:
"Ty jsi, ty jsi mistr, vskutku velký mistr. Nikdo se ti v sedmi svetech nevyrovná." 
Pak se otocil k Vidurovi a rozkázal mu:
"Jdi a prived tu roztomilou ženu Pánduovcu. At se naucí své povinnosti, zametat komnaty vznešených mužu a také, jak má cekat na jejich rozkoše. Jdi a prived ji!" 
Vidura byl rozezlen a odpovedel:
"Ty šakale v lidské podobe, ztichni. Provokuješ tygry. Nastane-li znicení našeho rodu, bude to jen vinou tebe a tvého otce. Ale ješte není pozde, nevyslovuj taková nezodpovedná a hríšná slova!"
Durjódhana se obrátil ke svým služebníkum: 
Tento Vidura ztratil rozum a je šílený. Nemá nás rád. Je to šakal v našem stredu. Jdete a reknete Pancalí, že již není princeznou, ale otrokyní, a že jsme ji vyhráli v kostkách. Proto at sem okamžite prijde."
Služebník spechal do komnat, kde bydlela Draupadí, a s omluvami vyrídil zprávu. Ale vzápetí se vrátil zpet a oznámil:
"Princezna Draupadí chce nejdrív vedet, jestli byla prohrána pred tím, než Judhišthira prohrál sám sebe."
Služebník adresoval tuto otázku Judhišthirovi, který se díval do zeme a nebyl schopen se komukoliv podívat do ocí. V tom okamžiku Durjódhana rozkázal:
"At nejdrív prijde a pak se ptá svého drívejšího pána, aby shromáždení mohlo slyšet slova, která si reknou."
Posel šel znovu pro Draupadí, ale vrátil se opet bez ní. Durjódhana mu potretí prikázal, aby šel pro ni. Ale služebník se zdráhal, a proto se Durjódhana obrátil ke svému bratru Dušasánovi a rekl: "Možná, že tento sluha je zbabelec a má strach z toho hulváta Bhímaseny, ale neví, že on mu ted nemuže nic udelat, nebot je našim otrokem. Jdi a prived ji bez meškání! Ona nemá žádné právo klást otázky. Je pouhou loutkou v našich rukou. Jdi a prived ji sem!"
Když se objevil Dušasán, Draupadí opet rekla:
"Musím mít odpoved na svoji otázku. Prohrál me Judhišthira pred tím, než prohrál sám sebe?" 
"Co je tobe do toho?" zeptal se Dušasán.
Draupadí odpovedela:
"Jestliže prohrál nejdrív sebe, tak pak nemá právo sázet me, a tak..."
"Prestan argumentovat. Pujdeš se mnou na shromáždení!" rekl Dušasán.
Ale jakmile se k ní priblížil, stáhla se zpet a rekla:
"Nemohu dnes predstoupit pred nikoho. Mám ženské období. Jsem oblecena do jednoduchých šatu. Jdi pryc!"
Snažila se utéci a dostat se do komnat pro ženy, ale Dušasán po ní skocil a táhl ji za vlasy zpet do krištálového paláce.
"Mám mesícní periodu... a šaty mám jen z jednoho kusu látky..."
"Je jedno, jestli máš nebo nemáš svoji periodu, a je jedno, jestli máš nebo nemáš na sobe nejaký kus odevu. Co na tom záleží. My jsme te rádne vyhráli a ty jsi ted náš otrok!"
S rozcuchanými vlasy a se sárím (typickým ženským oblecením Indie) rozmotaným od toho, jak ji Dušasán vlácel, stála Draupadí ve stredu shromáždení obrácena ke starším hostum. Její vzhled byl politováníhodný.
"To je príšerné," plakala, "není ve vás více morálky? Jak se mužete dívat na takové ohavnosti. Tam je mých pet manželu. Nejsou jako vy, vypadají však ochromene, zatímco já doufám, že Bhímaséna muže sám svým palcem rozdrtit pachatele tohoto ohavného cinu. Nechápu, proc tam všichni stojí jako zasažení a beze slova, jako neschopní tupci!?"
Karna, Dušasán a Šaukuni se jí posmívali, bavili se na její úcet a také ji nekolikrát nazvali otrokyní. Ona se prosebne dívala na nejstaršího z rodiny, Bhíšmu, ale Bhíšma jen prohlásil:
"Ó, dcero Drúpady, na otázku morálky lze jen težko odpovedet. Judhišthira vstoupil do hry v kostky dobrovolne a dobrovolne také sázel. Šaukuni je dovedný hrác a Judhišthira sázel a hrál nedbale a bezstarostne. Nejsem schopen odpovedet na tvoji otázku, kterou jsi zde vznesla. On hrál a sázel ze své vlastní vule a byl svým vlastním pánem a k tomu nemohu nic ríct. Avšak, jakmile prohrál sám sebe, je otázkou, jak velké mel právo na to, aby vsadil svoji ženu!? Ale na druhé strane, manžel muže mít absolutní právo na to, aby odmítl svoji ženu takovým zpusobem, jaký se mu zlíbí. Dokonce, i když se stal chudasem a nebo otrokem. V tomto prípade nejsem schopen ríci, co je správné a co ne."
Ale Draupadí byla nebojácná:
"Jak mužeš ríct, že Judhišthira do této hry vstoupil dobrovolne? Každý prece ví, že král s tím nemá žádnou zkušenost a že byl do hry s tímto prohnaným hrácem Šaukunim vlákán. Jak mužeš ríct, že hrál dobrovolne nebo že sázel dobrovolne? Zapletl se a byl donucen a ztratil rozum. Jednal jako ten, kdo je pod vlivem drog. Opet se ptám tech, co mají rozumnou mysl a jsou zde shromáždení, když Judhišthira dával svoji sázku, všiml si nekdo z vás, jestli ta druhá strana dala sázku stejné váhy? Nabídl Durjódhana svoji ženu nebo své bratry? Ríkám vám, to vše bylo jednostranné! Falešný hrác ví, jak muže zatocit kostku ve svuj prospech, a tím se vyhnout protihodnotové nabídce. Judhišthira si ve své velkorysosti nikdy ani nevšiml tohoto nedostatku. Všechny moudré hlavy, které jsou zde shromáždeny - svetci, kterí se svojí moudrostí vyrovnáte moudrosti Brihaspathiho, vy starší a príbuzní Kuruové reagujte na má slova a posudte je! Zodpovezte jednotlivé body mé otázky, kterou jsem zde vznesla."
Když to dorekla, zhroutila se a zacala plakat. Bhíma, který až do ted stál klidne, vybuchl:
"Judhišthiro, bylo na svete mnoho hazardéru, snad tisíce. Ale ani ti nejhorší z nich nikdy nepomysleli na to, že by hráli o svou ženu. Jen ty jsi v tomto všechny prevýšil. Dal jsi do sázky všechny naše služebné a bez rozmyslu jsi vsadil i svoji ženu. Nevadí mi, že jsi prohrál všechno naše bohatství a drahokamy, ale nesnesu pomyšlení na to, co jsi ucinil této nevinné bytosti! Když se ted dívám na její nepríjemnou situaci, ó, bratre, chtel bych tvé ruce spálit v ohni. Sahadévo, prines ohen. Spálím je na popel, protože jsou nakažené hazardem. A nebo mi je dovol rozdrtit."
"Když takhle mluvíš, pomáháš tím vlastne plnit cíl našich neprátel, kterí by chteli, abychom se zbavili našeho nejstaršího bratra," uklidnoval Bhímu Ardžuna, ,,Judhišthira reagoval na vyzvání hrát v kostky i proti své vuli."
Bhíma skoro vztekle odpovedel:
"Ó, ano, já vím. Kdybych nevedel, že král jednal podle zvyku kšatriju, osobne bych mu urval ruce a hodil je do ohne."
Když Vikarna, jeden z nejmladších synu Dhritaráštry, videl neštestí Pánduovcu a Draupadí, rekl:
"Tato neštastná osoba vyslovila otázku, která nebyla zodpovezena. Bhíšma, Dróna, Dhritaráštra, a dokonce i Vidura odvrátili své hlavy a zustali tiše. Není zde nikdo, kdo by odpovedel?"
Odmlcel se, hledel kolem a opakoval otázku, kterou Draupadí vyslovila, ale nikdo nepromluvil. Nakonec však dodal:
"At už vy, králové zeme, odpovíte nebo ne, já budu nyní mluvit podle svého rozumu. Bylo receno, že pití, hazard, lov a jakékoliv prílišné rozkoše se ženami privedou krále na mizinu i pres to, že je velmi dobre chránen a je velmi mocný. Lidé by nemeli prikládat žádnou cenu nebo autoritu cinum, které provádí ten, kdo je pod vlivem vína, žen nebo kostek. Tento neobycejný clovek, Judhišthira, propadl nemravné hre, prehnal to a vsadil všechno vcetne Draupadí, na podnet lstivého Šaukuniho. Ona je spolecná manželka také tech ctyr ostatních. Král však napred prohrál sám sebe, a pak teprve vsadil ji. Po zvážení techto okolností prohlašuji, že Draupadí vubec nebyla vyhrána."
Hlasitý potlesk se náhle rozburácel halou a jeho príznivci okamžite proklínali Šaukuniho. V tomto okamžiku Karna povstal a pohybem ruky si zjednal klid:
"Vikarna je pouze nedospelý hoch, který není schopen mluvit ke vznešenému shromáždení starších. Není na tomto odvážlivci, aby nám kázal, co je správné a co ne! Judhišthira hrál a sázel s ocima široce otevrenýma. Nepovažujte ho za nevinného prostácka! On dobre vedel, co delá a moc dobre vedel, když dával do sázky Draupadí, že sází svoji ženu. Cokoliv bylo vyhráno, bylo vyhráno spravedlive. Strhnete šaty princu z našich bratru!
A nyní se ptám, která žena na svete se muže provdat za pet mužu? Jak se asi ríká tem, které jsou jí podobné? Já ji proste a jednoduše nazývám devkou! Pritáhnout ji sem, at už se nalézá v jakémkoliv stavu, není hrích nebo cin, který by mohl nekoho prekvapit. Ty, Judhišthiro a ostatní, odhodte odevy princu a jdete stranou!"
Na tento rozkaz Pánduovci svlékli své odevy a roucha, odhodili je a stáli pouze ve lneném odevu.  
Hned na to Durjódhana narídil:
"Ji svléknete také...!"
Dušasán popadl Draupadino sárí a zacal je stahovat. 
"Manželé moji," kricela Draupadí, ,,válecníci moji, starší se dívají tak bezmocne?! Ó, Bože, cožpak mi nikdo nemuže pomoci?"
Jak Dušasán pokracoval a škubal za její sárí, zvolala:
"Ó, muj Pane! Kršno! Pomoz mi!"
V tomto stavu totálního odevzdání se Boží vuli nechala své sárí, at se odmotává, zvedla ruce, aby si zakryla oblicej, a zavrela oci v hluboké meditaci.
A Kršna, Buh Samotný ji vyslyšel. A prijal na sebe podobu nekonecného sárí. Nakonec to Dušasán celý zchvácený vzdal. Obrovská masa odmotaného sárí z tela Draupadí ležela na hromade vedle ní, ale ona stála oblecená.
Všichni byli pohnuti tímto zázrakem a zatracovali Durjódhanu. Bhíma verejne prísahal:
"Jednou roztrhnu jeho hrud a napiji se jeho krve!"
Jakmile opadl údiv nad zázrakem, Kuruovci se opet zacali posmívat své obeti a zacali ji štvát. Durjódhana rekl:
"At mladí Pánduovci nyní prísahají, že už nebudou poslouchat Judhišthirovy rozkazy! A pak bude Pancalí volná."
Na to Bhímaséna zarval:
"Jestliže mi Judhišthira rozkáže, abych te zabil holýma rukama, udelám to! V boji s krysami není zapotrebí mece."
Durjódhana si odkryl svá stehna a gestikuloval na Draupadí, aby prišla a sedla si na jeho klín. To Bhímu nesmírne rozzurilo, a v tom okamžiku prísahal:
"Jednou tyto stehna roztríštím na padrt!" Ale všichni Kuruové se tomu smáli.
Karna rekl:
"Ó, krásko, tvoji bývalí páni už na tebe nemají právo. Otrokum se nedostává žádných práv. Jdi nyní do komnaty a konej tam službu, jakou ti prikážeme...!"
Konecne Vidura rekl Dhritaráštrovi:
"Zastav to utrhacné recnení! Prestože ji postihlo takové neštestí má Boží ochranu." 
Dhritaráštra pocítil velkou lítost. Zavolal Draupadí a rekl:
"Dcero, u tohoto soudu ses chovala neohrožene a držela  ses cti. Prosím požádej o cokoliv a já ti to splním."
Draupadí bez váhání rekla:
"Prosím osvobod Judhišthiru z otroctví."
"Už se stalo," rekl Dhritaráštra, a protože byl v darovací nálade, dodal:
"Mužeš mít další prání."
"At jsou všichni jeho bratri svobodní."
"Dobre," odpovedel král, "ted mužeš mít tretí prání."
"Nechci nic jiného," rekla Draupadí.
Dhritaráštra se obrátil ke svému synovci: 
"Judhišthiro, všechno, co jsi prohrál, si mužeš vzít zpet a spechej zpátky do Indraprasthy. Vládni tam v míru a pokoji a nechovej sobe žádnou nenávist ke svým bratrancum. Nezapomen, že jste všichni z jedné rodiny. Odejdi v míru."
Pet bratru a Draupadí okamžite nasedlo do kocáru a uháneli zpet do Indraprasthy. Když odjeli, Durjódhana, Šaukuni a Karna se mezi sebou zacali domlouvat. 
"Bratri byli ušetreni díky prímluve té nestydaté ženy," rekl Karna, ,,není bezpecné nechat je odejít jen tak. Až se uklidní a budou premýšlet o tom, co se stalo, napadnou nás."
Durjódhana opet káral Dhritaráštru:
"Všechno jsi pokazil. Všechno. Opatrne jsme chytli kobru s celou její rodinou, ale než jsme jí stacili vytrhnout jedovaté zuby, odkryl jsi víko a nechal jsi je utéci. Nemysli si, že tím všechno skoncilo. Vrátí se zpet, aby nás znicili."
"Co tím myslíš?" zeptal se král zmatene. 
"Tvoji synovci," rekl Durjódhana, "které máš tak rád, jsou na ceste do Indraprasthy, svého kouzelného mesta. Zítra touhle dobou tam dorazí. Druhého dne vyrazí zpet se svým vojskem, spojenci a všemi svými nohsledy, kterí závisí na jejich milosti. Ti všichni se vrátí zpet dvakrát tak rychleji, aby nás napadli. Nebudeme mít dostatek casu shromáždit naše síly na to, abychom se ubránili. Judhišthirova mysl je príliš složitá, než abychom jí porozumeli. Urcite chce získat zpet svou dustojnost a krome toho jsi dobre slyšel, cím nám Bhímaséna vyhrožoval."
Jak tak Durjódhana pokracoval ve svém barvitém lícení, vidina pomsty byla pro starého krále tak neúnosná, že zacal kricet:
"Proboha, co si ted pocneme?"
"Ihned je zavolej zpet na další hru," rozkázal Durjódhana, "abychom jim mohli zasadit novou ránu! Musíme je dostat zpet, drív než dorazí do Indraprasthy. Jakmile budou na svém území, nebudou dbát na tvé pozvání. At za nimi beží ten nejrychlejší posel. Tentokrát se s nimi vyporádáme."
"A jak to chceš udelat?"
"Nemusíš se zajímat o zbytecné detaily. Nechej to na nás! Strýc Šaukuni to zarídí. Ty pouze použij své autority, aby se co nejrychleji vrátili zpet."
Král okamžite vypravil posla, aby pozval Judhišthiru a jeho skupinu zpet do Hastinápuru. Když se o tom dozvedela Dhritaráštrova žena Gandhárí, plakala:
"Když se Durjódhana narodil, zlovestne vyl jako šakal. Velký veštec Vidura nám radil odvrhnout a zabít toto díte, protože když vyroste, celá naše dynastie bude znicena. Ó, králi, ted už chápu, co tím myslel. Nenásleduj našeho syna, odmítni ho a zachran náš rod! Nepripojuj se k jeho zlomyslnému plánu a nebud prícinou znicení našeho rodu!"
Dhritaráštra pouze rekl:
"Jestliže má být náš rod znicen, jak tomu mohu já nebo nekdo jiný zabránit? Nemohu si rozzlobit své syny. At se Pánduovci vrátí a obnoví hru!"
Posel dosáhl Judhišthiry ješte pred Indraprasthou:
"Ó, Judhišthiro, synu Pándua, tvuj královský strýc chce, aby ses vrátil zpet a znovu s ním hrál hru v kostky!"
Když to Judhišthira uslyšel, otocil se ke svým bratrum a žene, kterí stáli beze slova a plní úžasu nad tím, co práve slyšeli. Judhišthira byl vždy jejich vudce, a proto rekl:
"Boží vuli není možno zabránit. Král nás opet zve, a proto se musíme vrátit zpet a hrát."
Hnán nepotlacitelným hrácským pudem, aby zkusil poslední príležitost, otocil kocár a jel zpet do Hastinápuru. Diváci hrácské spolecnosti zaujali opet svá místa a Šaukuni jako první promluvil:
"Král vám dal zpet vše, co jste ztratili. To je pekné. Nemužeme kritizovat jednání naší výsosti. Nyní však prichází jiný druh sázky. Ten, kdo prohraje, pujde bosý do vyhnanství a bude mít na sobe jen jelení kuži. Po dvanáct let bude muset žít v lese. Potom muže žít jeden rok ve meste pouze za predpokladu, že ho nikdo nepozná. Bude-li behem tohoto roku skrývání rozpoznán, musí jít opet na dalších dvanáct let do vyhnanství!"
Judhišthira jako obvykle nepotreboval žádné presvedcování k tomu, aby s touto nabídkou souhlasil. Šaukuni opet hodil kostkou a rekl:
"Vyhrávám."
Zanedlouho byli Pánduovci, jeden po druhém, znovu nuceni odhodit svá trpytivá královská roucha. Oblékli se do jeleních kuží a pripravili se na cestu do lesa. Znovu je vítezové popichovali a zesmešnovali. Dušasán uštepacne rekl Draupadí:
"Tvuj otec pro tebe plánoval nóbl život, a nakonec jsi skoncila s temito tuláky. Doufám, že nechceš být odena jen do jelení kuže a žít o žebrote? Proto máš nyní možnost vybrat si správného manžela ze zde prítomného šlechtického kruhu. Nekoho, kdo by te neprodal. Tito bratri jsou ted jako zrno bez klasu..."
Bhíma k nemu skocil a zarval: 
"Takovými slovy propichuješ naše srdce. Za to te na oplátku propíchnu skutecným šípem! Jednoho dne ti tato slova pripomenu!"
Dušasán zacal tleskat, tancovat kolem nich a posmešne volal: 
"Ó, krávy, krávy..."
Behem odchodu Pánduovcu, Durjódhana pozbyl veškerou svoji dustojnost, šel za Bhímou a napodoboval jeho zpusob chuze.
Bhíma se otocil a rekl: 
"Tím šaškováním nic nezískáš. Vše ti pripomenu až ti prerazím hnáty svým kyjem a šlápnu na  hlavu!"
 Ardžuna, Nákula a Sahadéva, každý podle svého, taktéž slíbili odplatu. Pak šli k Dhritaráštrovi a všem starším clenum rodu a rozloucili se s nimi. Vidura navrhoval:
"At vaše matka Kuntí zustane v mém dome. Já se o ni postarám, dokud se nevrátíte z vyhnanství." 
(
Když mel král Dhritaráštra možnost promluvit si s Vidurou soukrome, zeptal se ho: 
"Prosím rekni mi, jak a v jakém stavu nás Pánduovci opustili?"
Byl jako vždy zasažen krehkými city vuci synovcum a zároven byl neschopný rozzlobit si svého syna Durjódhanu. Král se cítil vinen, byl zoufalý a mel jen slepou nadeji, že všechno dobre dopadne tak, jako když se clovek probudí ze strašného snu, a že nekoho uslyší, jak ríká, že Pánduovci vlastne nic neutrpeli, jsou štastní a bez újmy.
Avšak  bylo-li treba takového lichotníka, pak jím skutecne nebyl Vidura:
"Judhišthira prešel ulici se sklopenou hlavou a oblicej mel zahalen kusem látky. Bhíma se nedíval ani nalevo ani napravo a jeho pohled byl upren na kyj, který držel v ruce. Ardžuna se také na nikoho nepodíval a pri chuzi rozhazoval kolem sebe hrsti písku. Jagnaseni (Draupadí) si zakryla oblicej neupravenou látkou a odcházela v oblecení, které mela naposledy na sobe. Nákula a Sahadéva si pomazali obliceje blátem, aby nebyli rozpoznáni. Dhaumja, jejich knez, krácel se stéblem trávy dharba, stále ukazujícím smerem na východ, a pritom nahlas recitoval Sáma védu (jednu ze ctyr cástí védských písem)."
"Nechápu, proc se tak všichni chovají?" rekl Dhritaráštra.
"Judhišthira si, jako spravedlivý clovek, zakryl oblicej," rekl Vidura, "nebot vedel, že jeho pohled by spálil každého, kdo by se mu podíval do ocí. Prál si ušetrit Vaše syny a jejich prátele tohoto osudu. Bhíma pozoroval své svaly a zbran v ruce, nebot chtel ukázat, že po ctrnácti letech je použije k dobrému úcelu. Ardžuna chtel naznacit, že až prijde správný cas, jeho šípy budou pršet jako mracna dešte. Dhaumja naznacoval, že bude mít opet príležitost recitovat Sáma védu a vést Pánduovce zpet v procesí vítezného návratu."
"Beda, beda," plakal Dhritaráštra, "existuje vubec nejaký zpusob, jak tuto chybu napravit? At nekdo jde a zavolá je zpet. Reknete jim, aby na všechno zapomneli a vrátili se zpet. Opravdove je žádám, aby se vrátili. At moji synové a Pánduovci žijí v míru a at jim nic nechybí...!"

Ardžuna navštevuje nebeské království
Pánduové šli v tichu se skupinkou jim blízkých až narazili na reku Gangu. Prenocovali tam pod širokým stromem. Nekolik Judhišthirových stoupencu zapálilo ohen a zpevne pronášeli védské hymny, aby si zkrátili cas. Judhišthira na ne naléhal: 
"Prosím jdete zpet. Les je plný nebezpecí, hadu a dravcu. Toto je náš osud, tak proc byste jej meli snášet s námi? Moji bratri jsou príliš skleslí a sklícení, než aby vám mohli natrhat ovoce nebo ulovit zver, abychom vás nasytili. Prosím vratte se domu."
Nekterí poslechli jeho rady, ale jiní odmítli s tím, že se o sebe postarají bez toho, aby byli na obtíž. Judhišthiru dojala jejich náklonnost, a nebyl proto schopen kontrolovat slzy. Jeho smutek zasáhl všechny. 
V tomto okamžiku ho Šaunaka, ucený muž ve skupine, uklidnil filozofií:
"Mnoho lidí je souženo žalem a strachem dnem i nocí, avšak to se týká pouze nevedomých. Moudrý muž jako ty by nemel být premožen zmenami a okolnostmi, které zaprícinují chudobu, ztrátu domova, království nebo detí a príbuzných."
Takto vyložil filozofii o nekonecném prijímání a odmítání vecí, jež nás obklopují; o iluzi, díky níž se ztotožnujeme s hmotným telem, a zpusobu, jak clovek muže porozumet této pomíjivé povaze bohatství, mládí, krásy a prízne a najít jejich opravdovou podobu ve zcela duchovní sfére ve vztahu Absolutním.
Judhišthira vysvetloval:
"Není mi líto ztráty domova. Je mi líto mých bratru a Pancalí, protože jsou kvuli me v tomto neštestí. Je mi líto tech, kterí me následují. Clovek by mel mít strechu nad hlavou, kde by si mohl odpocinout, a místo pro ty, kterí hledají pohostinství. Jinak clovek prestává být clovekem." 
Dhaumja rozumel jeho težké situaci a rekl: 
"Na pocátku stvorení byli první tvorové hladoví. Slunce, aby jim pomohlo, se naklonilo na pul roku na sever a na pul roku na jih, aby absorbovalo vodu v podobe páry. Mesíc pretvoril páru v mraky a seslal na Zem déšt, a tím dal vzniknout rostlinnému svetu, který podporuje život a ve stejném case vytvárí šest druhu chutí (sladká, slaná, kyselá, ostrá, trpká a horká). Je to slunecní energie, co podporuje život. Proto, Judhišthiro, musíš hledat jeho milost. Všichni dávní králové podpírali svou závislost na slunci meditací o slunci."
Judhišthira se ocistil a soustredil své myšlenky na poloboha slunce Súrju. Recitoval védské hymny k jeho chvále, pronášel jeho sto osm jmen, stál po kolena ve vode a postil se. Odpovedí na jeho modlitby bylo zjevení se poloboha slunce v celé jeho zárící a trpytící se kráse. Dal Judhišthirovi medenou mísu a pravil: 
"At má Pancalí (Draupadí) od této chvíle medenou nádobu stále pri sobe. Bude vaším nevycerpatelným zdrojem jídla po dvanáct príštích let. Ve ctrnáctém roce opet získáte své království."
Když prepluli na druhý breh reky Gangy, plahocili se po mnoho dnu až došli k lesu jménem Dvajtavána, kde prebývalo mnoho poustevníku, kterí žili životem v rozjímání, uprostred prírody. Díky této tak povznášející spolecnosti mohli Pánduovci na chvíli zapomenout na svuj težký osud. S medenou nádobou, v rukou Draupadí, mohl Judhišthira nasytit jak poustevníky, tak své stoupence neomezeným množstvím jídla. 
(
Jednoho odpoledne prišel do jejich ústraní Vidura. Když Judhišthira videl prijíždet kocár, pronesl ke svým bratrum:
"Jede nás snad Vidura opet pozvat na hru v kostky? Možná, že Šaukuni pocituje, že by si mel privlastnit ješte naše zbrane, kterých se posledne nedotkl."
Se zlou predtuchou uvítali návštevníka a ptali se ho na duvod jeho návštevy.
"Král me vyhodil," oznámil Vidura a vysvetlil okolnosti, které k tomu vedly:
"Po tom, co vás vyhnali, byl Dhritaráštra naplnen lítostí a pozval si me, abych mu rekl, jak se chovat a co delat, aby mel opet klidnou mysl. Mel mnoho bezesných nocí, behem kterých premýšlel o synech svého bratra Pándua, kterí se ted bez cíle plahocí nekde v lese. Chtel získat balzám na své svedomí a chtel ode me slyšet nejaké ujištení, že si Pánduovci vedou dobre a že to osud, jenž je Pánovou vulí, je vyhnal do vyhnanství a že on vlastne nebyl za nic zodpovedný. Ale já jsem byl, jako vždy, otevrený a opakoval jsem, že Durjódhana by mel být vyhnán, pokud chce zachránit svuj dum. To krále Dhritaráštru velmi rozzlobilo a zacal mi vycítat mé nepríjemné chování, že nevidím jeho deti a neustále straním Pánduovcum a že vždy podporuji to,co by jim mohlyo být ku prospechu.
Tak jako nemocný odmítá lék, tak i král nenávidel radu, kterou jsem mu dával. A tak jak mladá panna zapudí snahu sedmdesátiletého muže, tak Dhritaráštra zapudil moji radu. Nadal mi, že nepotrebuje moje vedení a rady, jak má vládnout svetu, a že mám jít tam, kde budou dbát mých slov, a navždy me vyhnal. A tak jsem zde." 
Pánduovci se radovali ze spolecnosti Vidury, ale sotva se dostali do dobré nálady, prijel jiný spešný posel z Hastinápuru. Byl to Sandžaja (Dhritaráštruv tajemník). Byl taktéž prijat se všemi poctami, ale ani na okamžik se neposadil:
"Velmi spechám," vysvetlil, "náš král prikazuje Vidurovi, aby se okamžite vrátil. Vcera král Dhritaráštra omdlel v krištálovém paláci. Od té doby, co vyhnal Viduru, je nesmírne smutný. Naríká si, že odsekl svuj vlastní úd, a neví, jak má dál žít. Ptá se, jestli jste ješte naživu a jestli mu odpustíte. Poté, co jsme ho privedli k sobe, ihned rozkázal, že vás máme jít hledat, at jste kdekoliv, a když vás nalezneme živého, máme vás prosit, abyste se vrátil. Chce, abyste vedel o tom, jak se mu težce vede. Rekl, že ho pálí jazyk, jako kdyby mel v ústech rozžhavené železo za to, co vám rekl. Rekl mi, že jeho život je závislý jen na mne, a chtel, abych okamžite šel a hledal vás."
Vidura nemel na vybranou, a proto jel zpet do Hastinápuru. Když se setkali, král Dhritaráštra padl v pokore na zem a plakal radostí. Ale tato situace se nelíbila jeho synum. Šaukuni, Durjódhana a Karna rozmlouvali mezi sebou: 
"Náš král je tekavé mysli. Jednoho dne pošle synovcum svuj vlastní kocár a nabídne jim trun, a to bude náš konec. Víme, kde ted jsou. Pojdme se skupinou vybraných mužu a znicme je. Nesmíme jim dovolit, aby v sobe pestovali pocity krivdy a plánovali odplatu za trináct let..." 
Brzy zapocali s válecnými prípravami, aby mohli vytáhnout do lesa a znicit Pánduovce v jejich úkrytu. 
V tomto okamžiku svetec Vjása pocítil, co se chystá. Prišel a nabádal je, aby od tohoto dobrodružství upustili. Pak se otocil k Dhritaráštrovi a rekl:
"Poslyš králi, reknu ti, co ti pomuže. Nedovol, aby toto neprátelství pokracovalo. Detí tvého bratra Pándua je pouze pet. Tvých je sto. Nemáš proto duvod k závisti. Prikaž svým synum, aby se s Pánduovci usmírili! Znám budoucnost, a když se tvoji synové neusmírí, tak te Pánduovci za trináct let vymažou z lidské pameti. Dbej, prosím, tohoto varování." 
Krále Dhritaráštru toto proroctví vystrašilo. Poprosil Vjásu, aby tuto radu predal jeho dáblem posedlým synum. V té chvíli tam znenadání prijel jiný svetec, Majtreji, a Vjása pravil:
"At tento svetec promluví ke tvým synum."
Když byl svetec Majtreji posazen se všemi poctami, rekl:
"Ó, králi, byl jsem na pouti po svatých místech. Navštívil jsem les Dvajtavánu a setkal jsem se tam s Judhišthirou, jeho bratry a Pancalí, kterí žijí životem lesních kocovníku. S bolestí jsem je pozoroval a udivilo me, jak je Judhišthira tomu všemu nezaslouženému utrpení oddán."
Pak se otocil k Durjódhanovi a velmi mekce pronesl: 
"Ó, mocný válecníku, naslouchej mi. Ukonci celý tento spor a horkost a zachráníš svuj rod pred vyhlazením."
Durjódhana prijal  radu s cynickým úsmevem, plácal se do stehen a kopal do zeme. Tím dal najevo svou odpoved a prokázal svuj nezájem. To svetce rozhnevalo, a proto Durjódhanu proklel:
"Až nastane cas, budeš sklízet ovoce své nestoudnosti a Bhíma ti zpreráží  hnáty, po kterých se tak hrdinne plácáš."
Dhritaráštra byl zdešen a prosil:
"Prosím te, vezmi zpet to prokletí."
"Je-li jednou vyrceno," rekl svetec, "nelze ho odvolat. Ale když tvuj syn ujedná s Pánduovci mír, mé prokletí ztratí svou sílu. Jinak se vše stane presne tak, jak jsem predpovedel!"
(
Když se rozneslo, že byl Judhišthira vyhnán a žije ve vyhnanství v lese, nekolik králu, jeho prátel, ho navštívilo a ptali se ho, jak mu mohou pomoci. Ale Judhišthira pouze rekl:
"Prosím cekejte trináct let. Ten ctrnáctý rok budu potrebovat pomoc vás všech."
Také Kršna z Dváraky prijel a promlouval s Judhišthirou:
"Byl jsem pryc, na jiné misi. Jinak bych prijel do Hastinápuru a zastavil hru, která te privedla do této zkoušky. Premluvil bych Kuruovce, aby se vzdali svých hríšných cest, a pokud by nesplnili moji žádost, na míste bych je znicil."
Draupadí byla Kršnovou náklonností dojata:
"Mých pet manželu, velkých válecníku tohoto sveta, muselo bezmocne prihlížet tomu, jak jsem byla vlecena sem a tam, urážena a svlékána. Dušasán me popadl za vlasy, a když jsem zvedla ruce, abych si schovala hlavu, strhl jeden kus látky z mého tela. Byl lhostejný k mojí prosbe, že nejsem v období, kdy se muže dotýkat mého tela. Nikde ve vesmíru nebylo se ženou tak hanebne zacházeno a Karna, Dušasán a jiní se vysmívali a provokativne se me ptali, zdali bych nechtela nového manžela, jako bych byla nejaká lehká žena."
Zhroutila se a plakala pri vzpomínce na tu událost. 
"Pet válecníku bylo mými manžely a nemohli pozvednout ani prst, aby mne pomohli, až na Bhímu, kterého ale drželi zpet. Ó, Kršno, ty jediný jsi prišel, abys me ochránil. Ty jsi uslyšel mé volání. Ty jsi muj ochránce. Ardžunuv luk Gándíva, Bhímuv kyj a zbrane mých dalších manželu, k cemu byly ty veci, když jsem byla vlecena pred shromáždení príšer?"
Kršna ji uklidnoval:
"Slibuji ti, že Durjódhana, jeho bratri, Karna a ten dábelský génius Šaukuni, všichni budou potrestáni. Jejich krev zbarví prach. Uvidíš Judhišthiru znovu na trune."
Když je Kršna opustil, došlo k rozhovoru mezi Judhišthirou a Draupadí. Ona vždy uposlechla Judhišthirovi rozkazy, ale nikdy neprijala jeho filozofii. Rekla:
"Judhišthiro, lehával jsi na hedvábném loži a na zlatém trune jsi cekával na vládce Zeme, a když te ted vidím v tak strašném stavu, postríkaného blátem, obleceného do jelení kuže, spícího na tvrdé zemi, svírá mne to srdce.
Když vidíš Bhímu v tak žalostném stavu, neprobouzí se v tobe zlost? On, který vždy získal vítezství levou rukou, v tak žalostném stavu!
Ardžuna, mocný válecník, který je schopen vystrelit tisíce šípu najednou, je uctíván jak nebeskými, tak lidskými tvory, má nyní svázané ruce i nohy. Ani to te nerozhnevá? Proc tvuj hnev nevzplane a nestráví tvé neprátele? Pohlédni na mne, dceru krále Drúpady a sestru Dhrštadjumny, zneuctenou a prinucenou žít takto! Jak to, že jsi tak mírný? Neexistuje kšatrija, který by nevzplanul hnevem, ale tvuj postoj tomu neodpovídá. Nemelo by se nikdy stát, že odpustíš zlu. Mel bys je znicit tak, aby po nem nezbyly žádné stopy. Copak jsi nikdy neslyšel o podobné události z dávných casu, príbeh o Prahládovi Maharádžovi a jeho vnukovi Balim? Když se Bali ptal Prahlády Maharádže:
"Prosím povez mi. Je slepé odpouštení vyšší než rozumný hnev?"
Prahlád Mahárádž, který znal všechny jemné druhy chování, odpovedel:
"Mé drahé díte, agrese není vždy dobrá, ale odpuštení také není vždy nejlepší. Ten, kdo vždy jen odpouští, trpí a zaprícinuje utrpení i tech, co jsou na nem závislí. Sluhové, cizinci a neprátelé toho pak zneužívají. Kradou mu jeho majetek pod nosem, a dokonce mu chtejí unést jeho manželku. 
Ti, kterí mají zákernou a zlou mysl, nebudou nikdy zasažení soucitem. Stejne špatné je nerozlišovat mezi hnevem a použitím síly. Hnevivý a násilný clovek bude všemi nenáviden a bude trpet následky své bezstarostnosti. Clovek by mel projevovat odpuštení a spravedlivý hnev podle toho, jak to vyžaduje situace."
Judhišthira trpelive naslouchal a rekl:
"Hnev je vždy nicivý a já nikdy nedám príležitost k tomu, abych ho použil. Ó, prekrásná ženo, clovek by mel odpustit každé príkorí. Odpuštení nesmí být omezeno. Odpouštení je božskou ctností a je správné a pouze milostí Nejvyššího Boha drží celý vesmír pohromade. Hnev je korenem všeho nicení ve svete. Není možné, abych prijal tvoji filozofii. Všichni uctívají mír. Oni budou vždy nabádat našeho strýce Dhritaráštru, aby prijal mír. On nám urcite vrátí naše království. Jestliže tak neuciní, pak je vázán utrpením. Není na nás, abychom se hnevali nebo v hnevu jednali. Mé presvedcení je trpelivost."
"Ale zdá se mi," rekla Draupadí, "že clovek v tomto svete nemuže prežít pouze praktikováním tolerance. Prílišná tolerance zaprícinila kalamitu, která zasáhla tebe, me a tvé bratry. Ty se fanaticky držíš svých ideálu, at je to v úspechu nebo v neúspechu. Pro svuj ctnostný náhled jsi známý ve všech trech svetech. Myslím si, že bys drív opustil mne a své bratry, než abys opustil své zásady. Ó, tygre mezi muži. Ty uskutecnuješ svou filozofii pevnou myslí. Vykonal jsi tak obrovské obeti, o kterých se v tomto svete nikomu ani nesní. Ó, ano, muj pane, pobízen k cinu nejakou neznámou silou, kterou neznám, jsi neváhal ztratit své bohatství, království a nás všechny, a nakonec, jakoby toho už nebylo dost, snížil jsi nás na úroven žebravých mnichu a tuláku. Když tak o tom premýšlím, hlava mi treští a myslím, že se asi zblázním. Je nám ríkáno, že je to Boží vule a že se vše deje podle ní. Jsme jako stébla trávy zmítána silným vetrem. Alespon se mi to tak zdá. Mocný Buh vytvárí iluzi a zaprícinuje, aby se všechny bytosti nicili navzájem. Nejvyšší Pán si hraje jako malé díte, které si vytvorí hlinenou hracku a pak ji zase rozbije. Boží jednání je nepochopitelné. Vidím, že všechny vznešené a cestné osoby pronásleduje až na pokraj zhroucení se, zatímco hríšníky udržuje štastné a prosperující. Jsem tím zmatená a vystrašená. Když te vidím v tomto ponižujícím stavu, zatímco Durjódhana zkvétá, není pro me jednoduché vysoce ocenit Boží moudrost a spravedlnost. Jestliže Buh je skutecným autorem techto cinu, tak On sám musí být poskvrnen hríchem každé živé bytosti."
Judhišthira byl touto recí šokován: 
"Mluvíš s velkou lehkostí, ale tvá rec je ateistická. Neobchoduji se ctností jako nejaký kupec, který hledí víc na zisk než na ctnost. Delám to, co se zdá být správné pouze proto, že je to jediná cesta. Nedelám to pro výsledky. Má milá, není správné projevovat neduveru Bohu. Nepomlouvej Boha. Uc se Ho poznávat. Snaž se porozumet Jeho úmyslu a cíli. On je hoden úcty, klan se mu. Jedine skrze zbožnost mužeš získat nesmrtelnost."
"Není mým úmyslem pomlouvat Boha," rekla Draupadí, "možná však jsem pouze šílená  lítostí. Chceš-li, dívej se na to z tohoto úhlu pohledu, ale já budu naríkat dál. Muj pane, každá živá bytost by mela provádet své predepsané povinnosti. Jinak by nebyl žádný rozdíl mezi pohybujícím se a nehybným. Ti, kdo verí v osud, a ti, kdo nemají takovou víru, jsou nejhorší ze všech lidí. Pouze ti, kterí jednají a provádí to, co je správné pro jejich spolecenské postavení, jsou hodni chvály. Clovek by se mel rozhodnout, kterou cestou pujde, a mel by se na ní udržet silou své inteligence. Naše nynejší neštestí by mohlo být napraveno jenom tvými ciny. Jestliže máš vuli a inteligenci a k tomu pridáš správný zpusob svého jednání, mužeš získat zpet své ztracené království. Když jsem sedávala na klíne svého otce, slýchávala jsem takové rady od veštcu, kterí nás casto navštevovali ve dnech našeho neštestí."
Než Draupadí skoncila, Bhímaséna povstal a oslovil Judhišthiru:
"Naši neprátelé nám uzmuli naše království necestnými a podvodnými prostredky. Proc bychom s tím meli souhlasit. Byla to jen tvá slabost a neopatrnost, která privodila tyto podmínky. Abychom te uspokojili, museli jsme prijmout toto neštestí...opravdu jen proto, abychom te uspokojili. Zradili jsme své prátele a príznivce a uspokojili neprítele. Velmi toho ted lituji, že jsme te uposlechli a prijali tvé vedení. Protože jinak jsme se já a Ardžuna mohli vyporádat s temi Dhritaráštrovými syny. Byla to nejvetší pošetilost mého života. Vzpomínka na tu událost neustále bolí. Bolí me to, že jsem ušetril ty spolecníky. Proc bychom meli žít v lese jako divoká zver a jako žebráci s žebráckou miskou v ruce i presto, že je ta miska dar od poloboha slunce? Jídlo obstarané almužnou je akorát tak dobré pro bráhmany, ale kšatrija musí bojovat, aby si jídlo zasloužil. Svázal sis ruce i nohy nekolika prísahami a náboženským nárkem. Ale Dhritaráštra a jeho synové nás, muj pane, nepovažují za disciplinované lidi, kterí se rídí prísahami. Považují nás za hlupáky a tupce. Odhod svoji netecnost a slabost a stan se opet suverénním vládcem svých poddaných, jako správný kšatrija. Neplýtvej casem mezi zvíraty a reholníky. Dovol Ardžunovi a mne, abychom pro tebe vycistili cestu."
Judhišthira premýšlel nad Bhímovou recí:
"Nemohu ti vycítat tvá slova a pocity. Souhlasím s tím, že to byla všechno má vina. Souhlasil jsem s hazardní hrou s tajnou nadejí, že se mi podarí uzmout celé království od Durjódhany a jeho uciním svým otrokem. Protože jsme po návratu z kraje Pancala meli pouze pul království. Ale on mel pri sobe experta na hru v kostky, Šaukuniho, a proto ted platím za svoji vlastní chtivost. To jsem dosud nikomu neprozradil. Nikdy se nerozhoduj pod vlivem hnevu nebo s unáhleností. Nic nezískáme takovým rozhodnutím. Ó, Bhímo, bolí me tvá slova. Prosím vyckej trpelive na lepší casy. Dal jsem své slovo, že zustaneme ve vyhnanství trináct let. Nemohu jednoduše vzít zpet to, co jsem slíbil. O nic jiného se nejedná."
Bhíma udelal pouze zoufalé gesto:
"Jsme jako pena na rece, která je zmítána proudem. Mužeme si myslet ci delat cokoliv. Každým okamžikem stárneme. Trináct let! Kdo ví, jestli budeme vubec naživu nebo jestli budeme schopni prebrat naše království. Naše existence bude zkrácena o trináct let. Meli bychom se pokusit naše království vybojovat zpet, a to v co možná nejkratším case. Už ted jsme ztratili ve vyhnanství trináct mesícu. Každý mesíc je jako jeden rok a to je dostacující splnení tvého slibu. Souhlasil jsi, že zustaneme nepoznáni po uplynutí dvanácti let ve vyhnanství, a to po celý rok. Jak chceš tuto podmínku vubec splnit? Dhritaráštrovi synové nás najdou pomocí svých zvedu a pak budeme muset jít do vyhnanství na dalších dvanáct dlouhých let. Je tomu tak? Jak jsi s tím mohl souhlasit? Jak muže nás šest zustat nepoznáno. Zvlášte já. Jak já se mohu skrýt? Mužeš se pokusit ukrýt horu Méru (Mount Everest). Ó, králi, probud se."
Judhišthira dlouhou mlcel a pak rekl:
"Nehlede na slib a na zátež, která na nem spocívá, nebylo by pro nás praktické, abychom se ted dostali do konfliktu. Durjódhana má na své strane podporu Bhíšmy, Dróny a jeho syna Ašvathámy. Kdyby nastal konflikt, všichni ostatní, kterí pro nás ted jednají príznive, se spojí s ním, protože je platí a udržuje, jsou tak  pod jeho ochranou. A nejen to, všechny armády králu, které jsme potrestali v drívejších bojových taženích, se budou snažit získat príležitost postavit se proti nám a napadnout nás. Musíme shromaždovat sílu a podporu postupne až dosáhneme stejné síly jako oni. Ty a Ardžuna jste na naší strane, ale Dróna, jeho syn Ašvatháma a Karna - prakticky neviditelný muž, stojí na strane jejich. Jak mužeme porazit všechny tyto muže? Nemáme ted ani šanci, že bychom vubec prežili boj. Cítím se nesvuj, když o tom premýšlím. Skutecne nevím, co bych mel delat."
V tom okamžiku prišel Vjása a pravil:
"Judhišthiro, vím, na co ted myslíš, a proto jsem prišel, abych tvé pochyby rozptýlil. Bud si jist, že nastane cas, kdy Ardžuna pobije v boji všechny tvé neprátele. Prozradím ti mantru zvanou pratysmriti, která ti pomuže. Pak ji prozrad Ardžunovi a nech ho, at odejde na planety polobohu. Tam at od každého z nich obdrží zvláštní zbran. Nezoufej, protože až Ardžuna ty zbrane bude mít, stane se neviditelným."
Vjásadéva vzal Judhišthiru stranou a požádal ho, aby prošel ocištovací koupelí, a pošeptal mu mantru do ucha. Na rozloucenou, než odešel, dal jim Vjása radu:
"Tvuj pobyt v tomto lese Dvajtavánu je u konce. Nyní si najdi jiné místo, místo, které ti bude lépe vyhovovat. Budeš se tam cítit štastnejší. Není dobré zustávat na jednom míste príliš dlouho."
(
Brzy na to se Judhišthira z lesa Dvajtavánu odstehoval a s ním i jeho bratri a Draupadí. Usadili se v jiném lese, zvaném Kamjakávan, jenž oplýval nádhernými jezery a stromy. Judhišthira, zanedlouho pocítil, že nadešel ten správný cas prozradit tajnou mantru Ardžunovi. V príznivý den, po vykonání nezbytných príprav predal Judhišthira Ardžunovi tajemnou  mantru a pobídl ho, aby odešel získat zbrane od Indry, Varuny, Íšvary a jiných bohu. Ardžuna se vydal severním smerem a brzy dosáhl pohorí jménem Vidhja. Vybral si vhodné místo, usadil, a meditoval.
Jako první se zjevil Šiva a prijal na sebe podobu lovce a posléze Ardžunovi vyjevil svou opravdovou podobu. Šiva mu daroval zbran zvanou pašupatha a zase zmizel. Postupne pricházeli Varuna, Jama a Kuvéra6 a predávali Ardžunovi své nevídané zbrane. Ujistili ho, že práve tyto zbrane mu umožní vítezství nad Kuruovci. Ardžuna na vrcholku hory pod níž sedel nalezl pripravený vuz, jenž ho zavezl do Indrova sídla Amarávaty. Ardžuna byl Indrovým synem, a proto byl prijat se všemi poctami a pobaven hudbou a tancem nebeských bytostí. Když nadešel správný cas, Indra mu sdelil tajemství svých zbraní a pak navrhl, aby se naucil hudbe a tanci, nebot mu jednoho dne prijdou vhod. A tak ho gandharva jménem Citrasena soukrome ucil tomuto umení.
Behem Ardžunova pobytu zde se do neho zamilovala nebeská nevestka Urvási a s Indrovým svolením se za ním vydala. Oblékla se do pruhledného hedvábí a pomazala se vonnými oleji. Když zaklepala na dvere Ardžunova príbytku, prijal ji s hlubokou úctou a zvolal:
"Ty jsi jako moje matka Kuntí a nebo Madrí."
Tím se Urvási dotkl. 
"Neztratil jsi náhodou své mužství?" rekla kysele.
"Nezlob se prosím, složil jsem za urcitým cílem asketickou prísahu, a nemohu se proto na tebe  dívat jinak než jako na svoji matku."
Její hnev byl však natolik silný, že ho na míste proklela:
"Za to, že jsi ponížil ženu, které bylo prikázáno jejím pánem a tvým otcem, aby te potešila, at potkáváš ženy, aniž by sis jich povšiml, a at jsi všemi považován za eunucha."
Škubla sebou a s posmechem odešla. Pozdeji mu Indra rekl:
"Prekonal jsi i mudrce žijící v tom nejvetším odríkání. Vyznamenal ses svou nevídanou sebekontrolou. Prokletí, které na tebe uvalila Urvási, se vyplní v trináctém roce vašeho vyhnanství. Ale v tom case pro tebe bude prokletí požehnáním."
Ardžuna se dlouho nevracel, a tak už byli všichni v Kamjavánském lese velice netrpeliví a upadli do beznadeje. Na radu svetce Nárady Muniho se Judhišthira vydal na poutní cestu, aby se vykoupal ve svatých rekách a jezerech a modlil se tam. Ostatní Pánduové se vydali smerem na západ. Navštívili les Naimišaranju, jenž leží na brezích Gódávarí, a pak se vydali smerem k soutoku Gangy a Jamuny, kam pricházeli polobozi, aby provádeli odríkání. Prošli celou zem krížem krážem a nikdy neopomenuli ani jednu horu nebo reku, která mela nejaký posvátný význam. Zapomneli sice na svá trápení, ale presto pocitovali stálou prázdnotu v srdcích zaprícinenou Ardžunovou neprítomností. Ke konci dvanáctiletého vyhnanství došli na urcité místo v Himálajích, kde se k nim pripojil (po peti letech) i Ardžuna. Když jim popsal zbrane, které získal od polobohu, jejich nadeje vzrostla a zacali vážne diskutovat o tom, jak dobýt zpet své království, jakmile jim vyprší poslední rok vyhnanství, behem kterého museli být prestrojeni, aby nebyli rozpoznáni. Po skoncení poutní cesty se vrátili zpet do Kamjakávanského lesa.

Tajuplný jakšasa
Mezi tím král Dhritaráštra obdržel zprávy od svých zvedu o pohybu a úspeších Pánduovcu. Také se dozvedel o Ardžunove neobycejných zbraních. Dhritaráštra se jako obvykle potácel mezi strýcovským sentimentem a práním zachránit sebe a své syny. Premýšlel nad tím, co by mel podniknout, ale jako vždy upadl do zmatku. Durjódhana pozoroval svého otce se zneklidnením a rekl:
"Král nemuže zapomenout na své vnuky. Je posedlý vzpomínkami na ne. Ted, když víme, kde jsou, proc bychom nemohli ukoncit ten zlorád ted hned a  jednou pro vždy?"
"To nebude tak snadné," rekl Šaukuni, ,,Ardžuna získal neobycejnou sílu. Ted, když nastal cas jejich pomsty, jsou velmi nebezpecní. Ale zbývá jim ješte jeden rok vyhnanství a Judhišthira nevezme svuj slib zpet, ani když se král obmekcí a pozve je zpátky domu.
Ale neco ti poradím. Pánduovci jsou nyní v lese Kamjakávan a vypadají jako tulácký kmen oblecený do zvírecích kuží a jsou špinaví. Proc by ses tam nemohl vypravit a ukázat se v plné královské vznešenosti? Ty jsi dnes vladar sveta. Máš nevycerpatelné bohatství, sílu a autoritu. Ríká se, že nemuže být nic tak uspokojující, než ukázat svou nadrazenost nad neprítelem, který je pokoren žebrotou. Proc bys nemohl zrídit královský tábor uprostred lesa Kamjakávan? Uvidíš, že Pánduovci pred tebe predstoupí ve svých hadrech. Dokonce i naši dverníci je budou neradi pouštet dovnitr."
Král Dhritaráštra nakonec zrídit tábor uprostred lesa Kamjakávan povolil, protože se Durjódhana vymluvil, že musí provést inspekci dobytka na pastvinách v tomto kraji. Tábor byl opravdu královský. Bylo tam na sto kurtizán, služebnictvo, vojsko a dvorané. Hostiny, tance, hlucnou hudbu a zábavu všeho druhu bylo slyšet dnem i nocí. Celý prostor byl vyzdoben barevnými svetly a ohnostroji.
Durjódhana a jeho spolecníci prijeli do tábora v zárící zbroji a s vojenským vybavením v oslnivém stylu. Doufal, že si Pánduovci, kterí byli za rekou, všimnou prepychu a veselosti v tábore. Durjódhana se dokonce pokusil vyslat posla, aby Pánduovce pozval. Ale posel nemohl prekrocit reku, protože gandharvové, kterí byli posláni polobohy, zpusobili na rece velkou bouri. Durjódhana se nevzdával a prudce argumentoval a protestoval až se z toho necekane stala válka mezi armádou Durjódhany a armádou gandharvu. Když byli jeho vojáci pobiti, armáda gandharvu svázala Durjódhanu a jeho spojence retezem.
Judhišthira se dozvedel o bitve a také o tom, jak Karna utekl z boje. Neváhal a poslal na Durjódhanovu  záchranu Ardžunu a Bhímu:
"Prese všechno jsou to naši bratri, a at už je mezi námi jakýkoliv rozpor, nemužeme je v tom nechat."
Bhíma a Ardžuna bojovali s gandharvy, kterí byli posláni Indrou, a jejich zajatce osvobodili. Durjódhana dostal zavyucenou. Podekoval Pánduovcum za pomoc a celý smutný a o neco moudrejší sbalil svuj tábor a vrátil se zpet do Hastinápuru.
(
Pánduovci byli v nadejné nálade a vrátili se zpet k puvodnímu místu ve Dvajtavánském lese, v nemž jejich dlouhá pout zacala. Tento les byl bohatý na ovoce a korínky, a to vše jim umožnovalo prežít, provádet odríkání a dodržovat prísné zásady. 
Vedli vcelku vyrovnaný život, dokud neprišel jeden velmi rozrušený bráhman. Ztratil totiž kresadlo a dve otýpky, které používal na rozdelávání ohne pro své náboženské obrady. Obvykle trávil celé hodiny provádením rituálu, ale dnes pouze naríkal:
"Jeden velmi velký jelen s parohy rozrostlými jako vetve stromu pribehl, a než jsem si mohl uvedomit, co se deje, sklonil hlavu, nabral kresadlo a otýpku na rohy a zmizel. Chci, abyste mi pomohli získat zpet mé predmety, protože bez nich nejsem schopen vykonávat své denní obrady. Mužete sledovat jeho stopy a dostihnout ho."
Judhišthira považoval za svou povinnost knezi pomoci. A proto se spolecne se svými bratry jelena vydal hledat. Sledovali otisky jeho kopyt, a nakonec ho po dlouhém case spatrili. Když však vystrelili své šípy, jelen obratne uskocil, jako by chtel, aby ho sledovali sem a tam. Nakonec jim  zmizel, a nebyli po nem žádné stopy. Pánduovci už byli v hlubokém lese dlouhou dobu, cítili se unavení a meli žízen, sedli si tedy pod strom, aby si odpocinuli. 
Judhišthira rekl svému nejmladšímu bratrovi:
"Nákulo, vylez na strom a podívej se, jestli zde není nejaká pitná voda!"
Za okamžik Nákula volal z vrcholku stromu:
"Vidím zelené mýtiny a také slyším volání jestrábu. Musí tam být zdroj vody."
Slezl dolu a vydal se ke krištálovému jezírku, které bylo cisté jako safír a odráželo oblohu. Padl na kolena a postríkal si vodou oblicej. Jakmile to udelal, ozval se silný hlas, který, jak se zdálo, patril vráne stojící  ve vode:
"Zadrž!!! Jezírko patrí mne. Nedotýkej se ho, dokud neodpovíš na moji otázku. Teprve až mi odpovíš, mužeš se napít a vzít si tolik vody, kolik budeš chtít."
Ale Nákula mel príliš velkou žízen, a nevydržel už déle cekat. Naklonil se, nabral vodu do dlaní a nesl ji k ústum. V tom okamžiku však padl bez života k zemi.
Po nejaké dobe poslal Judhišthira Sahadévu, aby zjistil, proc se tak dlouho Nákula nevrací. Sahadéva došel k jezírku a chtel se napít, znovu se ozval ten varovný hlas, ale i Sahadéva nemohl odolat, a tak padl mrtev vedle svého bratra.
Prišel Ardžuna, a když vránu uslyšel promluvit, zvedl svuj luk a vystrelil smerem,  odkud se hlas ozýval, a pristoupil k jezírku. Znenadání uslyšel znovu varovný hlas:
"Nebud bezhlave odvážný a než se napiješ, odpovez mi na mé otázky."
Když Ardžuna nalezl své bratry mrtvé, rozhneval se a rekl:
"Až te umlcí mé šípy, nebudeš se ptát."
Hnán žízní, zlostí a zoufalstvím pri pohledu na bratry vystrelil spršku šípu na všechny strany. Presto, že ho hlas i nadále varoval, aby se vody nedotýkal,  jakmile se pokusil  napít, padl mrtev.
Po Ardžunovi prišel Bhíma. Spatril své bratry, jak leží na brehu jezírka. Zaslechl neznámý varovný hlas, rozmáchl se svým kyjem a zvolal:
"Ó, dábelská sílo. At jsi  kdo jsi, znicím te, ale dovol mi, abych se nejdríve zbavil své žízne."
Hluchý ke všem varováním nabral vodu do dlaní a s prvním srknutím padl mrtvý na zem. Jeho kyj se mu, jak dopadl, skutálel po boku.
Judhišthira šel lesem, kterým ješte nikdy nikdo nešel. Byl udiven jeho krásou, obrovskými stromy, kouzelným zpevem ptactva, mýtinou pro jeleny a náhodným brucením medveda. Když došel k nádhernému jezeru, spatril tam ležet bratry. Plakal a naríkal. Bolest zármutku a záhada jejich smrti mu zpusobovala nevyslovitelne velká muka. Videl Ardžunuv luk a Bhímuv kyj, jak leží na zemi, a nahlas pritom premýšlel:
"Kde je tvuj slib, že prerazíš Durjódhanovy hnáty? Jaký byl smysl predpovedi polobohu, když rekli v den Ardžunova narození, že ho nikdo nepremuže?! Jak vysvetlím toto neštestí královne Kuntí?"
"Toto není obycejná smrt. Nevidím na žádném z bratru jakékoliv známky úrazu. Co to vše jenom znamená? Mohlo by to být tím, že je pronásledovali Durjódhanovi agenti? Dukladne si prohlížel jejich tváre, ale nebyly ani bledé a ani se nerozkládaly. Uvedomil si, že jeho bratry nemohl usmrtit žádný smrtelník, a vyvodil z toho, že za to musí být odpovedná nejaká vyšší síla. Rozhodl se nejednat zbrkle a vstoupil do jezírka, aby vykonal smutecní obrad za mrtvé. V tom okamžiku se ozval hlas:
"Nechvátej!!! Odpovez nejdríve na mé otázky a pak pij a vezmi si tolik vody, kolik chceš! Pakliže me neuposlechneš, bude z tebe další mrtvola. To já jsem usmrtil tvé bratry. Jezírko je moje a kdokoliv neuposlechne mého hlasu, zemre!"
"Kdo jsi," zeptal se pokorne Judhišthira, ,,že jsi zdolal mé nepremožitelné bratry, kterí jsou požehnaní a obdarovaní neobycejnou silou a odvahou? Tvuj výkon je obdivuhodný a já se pred tebou skláním a vzdávám ti poctu. Prosím, rekni mi, kdo jsi a proc jsi zabil tyto nevinné žíznivce? Nerozumím tvému duvodu. Má mysl je zvedavá a rozrušená."
Na tuto žádost se Judhišthirovi zjevila obrovská postava, která stála vedle jezera a prevyšovala své okolí. 
"Jsem jakša,"7 odpovedel, ,,tvoji bratri se pres všechna moje varování silou pokoušeli dosáhnout svého, a zato zaplatili svými životy. Chceš-li žít, nepij tuto vodu, dokud neodpovíš na mé otázky."
"Ó, jakšo," prohlásil pokorne Judhišthira, ,,netoužím po nicem, co je tvoje. Nedotknu se vody bez tvého svolení, navzdory své velké žízni. Zodpovím tvé otázky tak dobre, jak jen budu moci."
"Co zpusobuje východ slunce?" zeptal se jakša.
 "Stvoritel Bráhma zpusobuje východ slunce," rekl Judhišthira, ,,a dharma,8 které ustanovil, zaprícinuje jeho západ."
Judhišthira musel projít težkým testem, který se podobal velkému "výprasku". Nemel ani trochu casu rozmyslet si, co odpoví, protože otázky padaly jedna za druhou. Judhišthira mel strach odpovídat pomalu nebo dát najevo, že nezná odpoved. Nekteré otázky byly pošetilé a nekteré mely hloubku. Nekteré byly nejasné, ale byly vyrceny tak, že vypadaly velmi významne. Judhišthira mel neustále strach, že by mohl jakšu rozhnevat a vyprovokovat ho k dalšímu hruznému cinu. I presto se však kdesi v jeho mysli ozývala otázka: "Co horšího nás muže ješte potkat?
Otázky padaly nekdy až ctyri zaráz. Nebraly konce, a navíc byly ruzného druhu i námetu:
"Co je duležité pro ty," zeptal se jakša, ,,kterí zasévají? Co je duležité pro ty, co hledají prosperitu?"
Než mohl Judhišthira dokoncit svou odpoved na otázku o dešti, musel odpovedet na další otázku o potomcích.
Jakša pokracoval:
"Co je težší než Zeme?"
 "Matka," odpovedel Judhišthira.
"Vyšší než obloha?"
"Otec."
"Rychlejší než vítr?"
"Mysl."
"Kdo spí s otevrenýma ocima."
"Ryba."
"Co se po narození nehýbe?"
"Vajícko."
"Kdo je tvým prítelem ve vyhnanství?"
"Spolecník na ceste."
"Kdo je prítel toho, kdo umírá?"
"Dobrocinnost prokazovaná behem života."
"Kterého prítele lze považovat za seslaného od Boha?"
"Manželku."
"Co je nejvyšší povinností cloveka?"
"Aby se nezranil, neponížil." (apod.)
Na jiný druh otázek, o odríkání, dal Judhišthira tyto odpovedi:
"Když se zbavíme pýchy, staneme se prístupnejšími. Zbavíme-li se hnevu, není lítosti. Praví mír pochází od srdce. Milosrdenstí je jinými slovy prání štestí všem živým bytostem. Nevedomost znamená neznat lidské povinnosti a hanebnost znamená špatne mluvit o druhých."
"Jak poznám opravdového bráhmany?" ptal se jakša, ,,poznám ho snad podle toho, že se narodil v bráhmanské rodine nebo podle toho, že hodne studoval? A nebo snad podle jeho chování?"
"Nepoznáš ho podle zrození, ale podle znalostí Písem a odpovídajícího chování. I když se nekdo narodí v rodine bráhmany a zná védská Písma, musí být považován za nejnižšího ze všech, nemá-li cisté srdce."
Následovalo ješte velmi mnoho dotazu. Judhišthira už omdléval z ukrutné žízne, nárku a úzkosti a jen steží už jen šeptal své odpovedi. Nakonec prece jen jakša rekl:
"Odpovíš-li mi ješte na další ctyri otázky, tvoji bratri, prinejmenším alespon jeden z nich, budou zase žít. Kdo je vskutku štasten?"
"Ten, kdo má domov a nemá žádné dluhy, ten je skutecne štastný clovek, to jest ten, kdo dosáhl vecného duchovního sveta, má vecný domov a dluhu vuci predkum, polobohum, mudrcum je prost ten, kdo láskyplne slouží jedinecnému a dokonalému centru, z Nehož vše vychází - Šrí Kršny," odpovedel Judhišthira.
"Co je nejvetším divem sveta?"
"Den za dnem, hodinu za hodinou a každou chvíli lidé umírají a jejich mrtvoly jsou všem na ocích. Ale nikdo z techto diváku si nikdy neuvedomí, že i on jednoho dne zemre, a dokonce si všichni myslí, že budou žít vecne. Toto je nejvetší div sveta."
"Jaká je cesta?"
"Cesta mahádžanu - velkých oddaných nejvyšší Osobnosti božství, kterí mají nejvyšší bohatství, jež muže živá bytost mít, a to je láska k Bohu. Když ji clovek hledá studiem Písem a argumentu, nenalezne ji, nebot Písma jsou plná nesrovnalostí a rozporu."
Po techto odpovedích jakša rekl:
"Ze svých bratru si mužeš vybrat jen jednoho, který bude žít."
"Když mám pouze jednu možnost," rekl Judhišthira, ,,tak at povstane muj nejmladší bratr Nákula."
"Ale on je prece tvuj nevlastní bratr," rekl jakša udivene, ,,myslel jsem, že si vybereš Ardžunu nebo Bhímu, kterí ti musí být velmi drazí?!"
"Ano, to jsou," odpovedel Judhišthira, ,,ale já mel dve matky. Jestli mají prežít pouze dva z naší rodiny, tak at obe matky mají po jednom synu, kterí zustanou naživu. At tedy Nákula žije na svetlou památku mé druhé matky Madrí."
"Skutecne jsi me potešil pokorou a bystrostí svých odpovedí," rekl jakša, ,,at tedy všichni tvoji bratri ožijí a povstanou, aby te mohli dále doprovázet!"
Jakša oživil všechny mrtvé bratry a obdaroval Judhišthiru následujícím požehnáním:
"Kamkoliv od nynejška pujdeš se svými bratry a svou ženou, budeš mít schopnost nebýt nikým rozpoznán."
Jakša nebyl nikdo jiný než Jamarádža, polobuh spravedlnosti a posledního soudu a otec Judhišthiry, který prišel, aby vyzkoušel sílu Judhišthirovi mysli a obdaroval ho schopností, díky níž ho nikdo nepozná. Byla to nezbytná výhoda, kterou v posledním roce svého vyhnanství, kdy meli zustat nepoznáni, potrebovali. 
(
Poslední zkouška Pánduovcu se zdála být prekonána. Našli a opravili knezovo kresadlo a otep a konecne si pak mohli klidne sednout pred poustevnu a hovorit o své budoucnosti.
"Naše dvanáctileté vyhnanství je za námi," rekl Judhišthira. ,,Zbývá nám ješte jeden rok. Zkusme jej prožít ve meste. V lese jsme žili již dost dlouho. Ardžuno, ty jsi hodne cestoval. Navrhni, kde bychom meli žít v nadcházejícím roce."  
Ardžuna povstal a rekl:
"Máme milostivé požehnání Dharmarádže (Jamarádže), tvého otce, že nebudeme rozpoznáni, at jsme kdekoliv. Všude kolem je mnoho království, která oplývají bohatstvím, pohodlím a jídlem. Mohl bych jmenovat mnoho bohatých zemí, jako je treba Pancála, Cedi, Matsja, Šálva, Avanti. Pro zbývající rok našeho vyhnanství si mužeš vybrat kteroukoliv z nich. Všechny jmenované zeme jsou prijatelné, nebudeme v nich rozpoznáni."
Bratri zacali premýšlet:
"Ne, ne. Pancála je místem našeho tchána. To je nemožné. Musíme si vybrat místo, kde budeme žít bez strachu. A ta zeme musí být príjemná a ochotná nás prijmout."
"Ze všech zemí, o kterých ses zde zmínil," rekl Judhišthira, ,,je podle me Matsja ta nejprijatelnejší. Její vládce, král Viráta je dobrý a velkorysý muž. Prožijme tedy poslední rok tam. Budeme se ucházet o práci v jeho paláci. A jak vstoupíme do jeho služeb? To musíme vymyslet. Co se me týce, budu se jmenovat Kanka a nabídnu králi, že ho budu zamestnávat a bavit hrou v kostky."
"Kostky? Óh," povzdechli si bratri.
"Bez nebezpecného rizika," rekl Judhišthira, ,,budeme hrát bez sázek. Pouze pro ukrácení dlouhé chvíle," a na chvíli se ztratil v myšlenkách na hru:
"Ó, jak príjemné je vrhat kostkou a cítit slonovinu v dlani."
Ale pak se konecne probral z barvité vidiny a pokracoval:
"Nemám pochyb o tom, že král Viráta nebude považovat moji spolecnost za nezajímavou. Jestli mne bude klást neustále otázky, tak mu reknu, že jsem býval Judhišthiruv stálý spolecník. To vlastne ani nebude lež. A co si vybereš ty?" zeptal se Bhímy.
Bhíma se na chvíli zamyslel a rekl:
"Já se budu jmenovat Vallabha a nabídnu svou práci v královské kuchyni," a oddal se hlasitému snení, jak se své role zhostí.
"Král ješte neochutnal takové dobroty," a predstavil si ve své mysli, jak hostí a vykrmuje celou královskou chasu božským jídlem.
"Také jim predvedu nejaký silácký kousek, jen tak pro pobavení," dodal.
"Budu krotit slony a býky, ty divochy. Budu zápasit s jejich šampióny a zahanbím je. Ale budu muset být opatrný, abych je nezabil. Když se me budou ptát na moji minulost, reknu jim, že jsem byl Judhišthirovým kucharem a bavil svého pána zápasem. To urcite nebude lež. Nebo snad ano?"
Ptal se Judhišthiry s ctveráckým úsmevem.
Judhišthira se obrátil k Ardžunovi a zeptal se ho:
"A jak si poradíš ty?"
"Bude velmi težké zamaskovat hluboké rýhy na mé ruce po luku a tetive," rekl Ardžuna, ,,ty me mohou prozradit. Budu je muset zakrýt velkým množstvím rolnicek, až po loket. Budu muset nosit dlouhé stužky a zárící náušnice, oblékat se jako žena, jmenovat se Brihannala a vydávat se za eunucha. Budu žádat o službu komorné, hlídat ženy, ucit je tanci a hudbe a vyprávet jim príbehy."
"To bude ten nejvetší podvod," povzdechl si Judhišthira, ,,ale pravdepodobne nemáš na vybranou."
Ardžuna vše vysvetlil:
"Behem návštevy u poloboha Indry jsem byl proklet. Nebeská nevestka Urvási na me uvalila prokletí, že budu považován za eunucha, a toto prokletí musí být vyplneno. Není žádné pomoci."
Já se budu jmenovat Granthika," rekl Nákula, ,,a budu mít na starosti královské stáje. Miluji kone a rozumím jim. Po mém dotyku se i to nejdivocejší zvíre stane poddajné a nechá se osedlat nebo zapráhnout do kocáru. Mužu je prinutit k takové rychlosti, která se vyrovná rychlosti boure. Reknu, že me Judhišthira zamestnával jako správce stájí."
Sahadéva rekl:
"Já budu dozírat na královský dobytek. Znám povahy a nálady dojnic a všechna zvláštní znamení, která mají býci. Po mém dotyku mléko vytéká z vemen. Miluji dobytek a jsem pripraven strávit celý zbytek svého života v jeho stredu."
Bratri byli štastní, poprvé za dvanáct let, obzvlášte vyhlídkou na slibná zamestnání, která jim byla i koníckem. Judhišthira premýšlel o Draupadí. 
"Ty jsi jemná a nejsi zvyklá drít se a tvrde pracovat," rekl jí Judhišthira. "Nemela bys vykonávat težší práci, než že si budeš vybírat šperky a vune, které ten den budeš nosit."
"Nezapomen, že jsem nevidela zrcadlo pres dvanáct let," odvetila Draupadí žertovne.
"Existuje skupina žen, které jsou spolecnicemi nebo služebné k ruce v královském dome a ríká se jim sairandhari. Já bych se mela stát sairandhari - odbornicí na cesání a úpravu vlasu v komnatách Virátových žen. Budou-li se me ptát, kdo jsem, prohlásím, že jsem sloužila jako spolecnice Draupadí, a to bude velmi blízko pravde."
To vše prokonzultovali s svým knezem Dhaumjou. 
"Nepochybuji, že budete štastní ve Virátove království, ale presto vás varuji. Musíte na Draupadí dávat zvláštní pozor. Neukazujte ji príliš na verejnosti! Sám Viráta je vznešená osoba, ale jsou tam jeden nebo dva dvorané, kterí nemusí být tak dobrí. Dávejte si pozor. Ale to není všechno. V blízkosti krále musíte mít stále na pameti nekolik duležitých pravidel. I když jsi sám králem, nemusíš je nutne znát. Pouze obycejný clovek, který slouží králi, si uvedomuje, že je to existence na ostrí nože. Daleko štastnejší jsou ti, kterí svého krále nikdy nevidí, pokud zrovna neprojíždí kolem nich na slonu v procesí. Ten, kdo slouží králi, slouží ztelesnenému Bohu, a musí se podle toho také chovat. Nikdy nesmí pristoupit ke králi bez ohlášení, musí požádat o jeho svolení. Nikdy nesmí mít u dvora takové postavení, které by mohlo vzbudit závist druhého. Nemel by dávat radu, aniž by byl o ni požádán. Zbytecne nemluví a neroznáší klepy a neustále je ve strehu. Nikdy nedopustí, aby král musel zopakovat svuj rozkaz. V králove prítomnosti by clovek mel být jemný ve své reci a nemel by dopustit, aby se choval pohrdave nebo ho premohl hnev. Nemel by se smát príliš nahlas, a ani by se nemel chovat príliš vážne. Nemel by se oblékat jako král a gestikulovat, když mluví. Nesmí se zminovat nikomu o tom, co se událo v králove prítomnosti. Musí být vždy pripraven na královo zavolání a nebýt pri tom vtíravý."
Takto Dhaumja pokracoval a vysvetloval chování, které by mel ctít správný dvoran. Poté se s nimi rozloucil a vrátil se do mesta Pancaly.
(
Pánduovci navždy opustili les a odebrali se do zeme krále Viráty. Na okraji hlavního mesta dali svoje drátené košile, luky, šípy a mece do jednoho pytle a uvázali ho na vetev na vrcholu banjánového stromu, který stál na pohrebním míste. S holýma rukama beze zbraní prišli k bráne paláce a oznámili, že prišli sloužit králi. Ten pak jednoho po druhém prijal a zamestnal. Milostí Jamy (Jamarádže) zustali nepoznáni.
Behem následujícího roku se nestala žádná nepríjemnost a Pánduovci uspokojovali Virátu svou pílí a poctivostí. Už jim zbývalo jen pár dní do ukoncení vyhnanství, když tu znenadání na poslední chvíli nastala neocekávaná komplikace.
Dhaumjovi obavy se bohužel splnily, protože Draupadí si všiml Kicaka, bratr královny a generál Virátovi armády, krásný a mocný muž. Od té chvíle byla Draupadí Kicakou pronásledována, at už obsluhovala královnu a nebo šla za svými povinnostmi, které mela v paláci. I když její manželé pozorovali celou situaci, nemohli jí pomoci bez toho, aniž by prozradili svoji totožnost. Proto ji tajne uklidnovali a slíbili pomoc a ochranu v pravé chvíli. Tak jako Dhaumja, i královna tuto situaci predvídala:
"Muži jsou muži a nenechají te na pokoji," rekla, ,,tvá krása me leká. Mám strach, že dokonce i muj manžel Viráta podlehne tvým pohledum. Jak te zde mohu nechat bez toho, aniž bych nepridelávala komplikace?"
Draupadí rychle odpovedela:
"Nemej strach. Nebudou potíže! Jsem manželka peti gandharvu, kterí jsou neustále ve strehu, ackoliv nejsou videt a sledují me, at jsem kdekoliv. Oni me ochrání, a kdyby me nekdo obtežoval okamžite ho zabijí."
Královna se nakonec uklidnila a uverila Draupadiným slovum, protože milovala její spolecnost. Varovala bratra, aby se k Draupadí nepribližoval, ale on ji ve své zaslepenosti ignoroval. 
Kicaka ji požádal, aby za ním poslala Draupadí, že má pro ni nejaký úkol, a když prišla, snažil se ji obejmout. Draupadí se však bránila a odmítla ho. To Kicaku rozhnevalo a zacal ji urážet. Draupadí celá v slzách šla ke králi a stežovala si, ale král zrovna hrál s Judhišthirou kostky. Judhišthira byl šokován, ale ovládl se, a tak ji nikdo nebral na vedomí.
Draupadí tedy šla hledat pomoc za Bhímou a horce si stežovala, zvlášte na Judhišthiru, že ani neprerušil hru. Bhíma jí slíbil pomoc a spolecne vytvorili plán. Ona mela pozde v noci vylákat Kicaku na schuzku do tanecní haly. Mela mu slíbit, že mu bude po vuli. Kicaka se do lécky chytil, a když vstoupil do tmavé haly, byl Bhímou zabit.
Kicakova smrt vyvolala v zemi rozruch, nebot byl mocný clovek a hlava armády. Draupadí vysvetlila, že ho zabili gandharvové, její manželé. Byl vyhlášen verejný smutek a na Draupadí se lidé zacali dívat jako na dáblova ducha ve svém stredu. Proto ji zajali a rozhodli se spálit ji spolecne s Kicakovým telem. Bhíma ji však v poslední chvíli zachránil. Nepozorován zabil Kicakovi vojáky, práve ve chvíli, kdy ji nesli k pohrební hranici. Když se vrátila zpet do paláce, král i královna byli nervózní:
"Prosím te, sairandhari, odejdi," rekla královna, ,,už si te tu nemužeme dále držet. Bojíme se, že nás stihne stejný osud, který potkal mého bratra a stovky jeho stoupencu. Máme strach z tvých gandharvu, tvých ochráncu protože nevíme, kdy budou opet vyprovokováni. Mám te ráda, ale nemohu te zde nechat. Prosím te, opust nás. Odejdi daleko odtud!"
Draupadí se bránila:
"Prosím, nebud ke mne tak chladná. Tvuj bratr provokoval mé manžely, jinak by mu neublížili. Ujištuji te, že ti neublíží, nebot ty jsi byla ke mne tak laskavá. Prosím te, nech me zde ješte alespon po trináct dní. Po trinácti dnech odtud odejdu. Mám k této prosbe zvláštní duvod. Slibuji ti, že pak odejdu. Prosím te, prokaž mi toto uznání."
Královna o tom premýšlela, zkoumave se na Draupadí podívala a zeptala se:
"Proc trináct dní?"
"Nemohu ti to nyní vysvetlit, ale dozvíš se to," rekla Draupadí.
"Budeš své gandharvy držet zpet?"
"Ano, slibuji na svou cest, že se nikdy víc v blízkosti tohoto paláce neobjeví."
"Dobre, mužeš zde zustat. Duveruji ti."

Další ohrožení
Durjódhana se necítil dobre, nebot si uvedomoval, že už pouze nekolik dní delí Pánduovce od dovršení trináctého roku vyhnanství. Vyslal tedy své zvedy, aby zjistili, kde se nyní nalézají. Zvedové se po case vrátili a hlásili, že po Pánduovcích není ani vidu ani slechu. Jejich zpráva vyvolala mezi Kuruovci všeobecný pocit úlevy.
Zvedové se rozhodli, že poteší své pány, a proto dodali další informace:
"Behem našeho putování jsme zjistili, že generál Virátovy armády, Kicaka, byl zabit nejakými gandharvy. Rozcílil je tím, že se pokoušel znásilnit jednu z jejich žen."
Zpráva zalichotila Šušurmanovi, který je vudcem Trigartu a je jedním z Durjódhanových spojencu. Ale Durjódhanovi se zpráva moc nezamlouvala a dotazoval se na další podrobnosti:
"Verí nekdo té historce o gandharvech? Kdo byla ta žena? Meli bychom se pokusit získat o techto gandharvech víc informací."
"Vyšleme znovu zvedy," navrhl Karna, ,,ale vybereme spolehlivejší. At jdou a prozkoumají každou horu, vesnici, mesto a les a lidi na všech slavnostech a trzích a at mají oci a uši do široka otevreny. Meli by také podruhé navštívit krále Virátu a s ocima jako rys pozorovat každou šesticlennou skupinku. Musí pracovat velmi rychle, nebot nás tlací cas."
Dušasán tuto myšlenku podporil a dodal na uklidnenou:
"Pánduovci urcite nekde zahynuli, o tom není pochyb. Ó, bratre, ver tomu a užívej života a neobtežuj se už více myšlenkami na ne."
Dróna, jejich vychovatel, je varoval:
"Je nemožné, aby osoby takového kalibru jako Pánduovci nekde zahynuli. Vrátí-li se, mej se na pozoru, protože prijdou dvojnásobne silní. Tvým dalším krokem by mela být snaha uzavrít s nimi mír. Také by bylo dobré zajistit pro ne ubytování, abychom je mohli prijmout. A ted vyšli zvedy, kterí by rozpoznali Pánduovce a vyhledali je."
Bhíšma souhlasil:
"Mel by ses rozhodnout spravedlive a premýšlet o tom, co by melo být vykonáno, protože už nám zbývá jen málo casu. Vezmeme v úvahu Judhišthirovu prísahu, že zustane nepoznán. On tak uciní, nebot je clovekem pevné prísahy. Žádný z tvých zvedu ho nebude schopen najít. Až nastane chvíle jejich návratu, bylo by lepší privítat je v prátelském duchu. Tam, kde prebývá Judhišthira," dodal ješte, ,,zeme prosperuje. Vzduch tam stále vibruje pronášenými védskými hymny; oblaka dávají déšt v pravý cas; ovoce sadu je chutné a štavnaté; kukurice v polích zraje a je výživná; krávy dávají mléko, které je sladké a máslo zezlátne, jakmile jen lehce pootocíme máselnicí. Lidé jsou veselí bez zlomyslnosti a malicherností. Pole a zahrady jsou navždy zelené a kvety neustále kvetou a vzduch je plný jejich vuní. At tvoji zvedové hledají zemi, která má tyto kvality, a jakmile ji najdou, vyšli tam své vyslance s poselstvím dobré vule. Pánduovci dodrželi své slovo a nebylo by správné pronásledovat je a snažit se je odhalit dríve, než nastane ten správný cas."
Kripa však radil:
"Vezmi co nejrychleji své vojsko a upevni svou sílu, abys byl silnejší než Pánduovci v okamžiku, kdy s nimi budeš domlouvat smlouvu. A nebo se spoj se svými spojenci a s jejich pomocí, bude-li treba, bojuj. Utkáš-li se s nimi znovu, pak není pochyb o tom, že budeš v silné výhode. Konec koncu oni budou práve ted nejvíc trpet nedostatkem mužstva a zbraní."
Šušurman, vládce Trigarty rekl:
"Ted, když víme, že Kicaka je mrtev, vtrhneme do Viráty a dobudeme jejich bohatství a skot. Casto jsem trpel pod rukama toho krále a nyní nadešel cas, abychom jednali, protože nemají velitele."
Dodal, že i kdyby byli Pánduovci naživu, jsou jiste na mizine a zesláblí, a nestojí proto za povšimnutí. On osobne si myslí, že zahynuli a jsou ted ve svete Jamy, a není proto treba o nich plýtvat myšlenkami. Bez váhání navrhoval napadnout krále Virátu a posílit tak své zdroje a mocnárství.
Durjódhana se obrátil k Dušasánovi a rekl:
"Vypracuj, co nejrychleji, detailní plán polního tažení. Nemáme už casu nazbyt!" a ješte dodal, ,,zpusob Kicakovi smrti nedává prostor k pochybnostem. Ruka, která zmarila jeho život, musela být jedine Bhímova, nikoho jiného. Pouze Bhíma útocí a zabíjí holýma rukama. Sairandhari není nikdo jiný než Draupadí a všechny ty historky okolo ochrany gandharvu jsou pouze výmysly. Bhíšma popsal jako vzkvétající zemi - kde Judhišthira prebývá. Naši zvedové nám popsali, jak bohatá je Virátova zem. Jsou tam zelená pole a velké množství krav. Splnují všechny Mají všechny zmínené znaky. Behem nekolika dní musíme Virátu napadnout a podrobit si ho. Když odhalíme Pánduovce drív, než jim vyprší jejich cas, jejich vyhnanství se prodlouží o dvanáct let. A pokud se nám to nepodarí, tak si alespon naplníme truhlice Virátovým bohatstvím."
"To bezpochyby ano," dodal Šušurma, král Trigartanu, ,,velmi moudre receno."
Durjódhana vytvoril válecný plán. Vytvoril dva proudy. Jeden proud nejdríve zaútocí na Virátovce a druhý proud pak napadne jejich krávy, které nakonec uchvátí. Tyto dva cíle by mely být splneny behem ctyriadvaceti hodin.
(
Šušurman dostal zvláštní výsadu, aby vedl útok na hlavní mesto Matsju (Virátovcu). Zajal krále a unášel ho pryc ve svém voze. V tom Bhímu napadlo, že vytrhne strom i s koreny a že zamete s neprítelem, ale Judhišthira ho varoval:
"Pujdeš-li se stromem v ruce, každý pozná, kdo jsi, a pak budeme muset zustat ve vyhnanství dalších dvanáct dlouhých let. Vezmi luk a šíp a bojuj nepoznán."
Bhíma uposlechl Judhišthiru a s lukem, nezvyklou zbraní v jeho rukách, bojoval se Šušurmanem, osvobodil svého prítele a ochránce - krále Virátu a privedl krále Šušurmana jako zajatce. Behem toho, když zachranoval krále Virátu a snažil se polapit Šušurmana, se Bhíma choval tak zurive, že král nakonec vypadal k politování.
"Pust ho, at se vrátí do tábora," rekl Judhišthira. Poucil Šušurmana, aby se víckrát do takových dobrodružství nepouštel, a odvezl ho zpet do bezpecí jeho tábora. 
Mezitím druhý proud obklícil tisíce Virátových krav a odhánel je pryc. Král Viráta, Judhišthira a Bhíma byli na jiné fronte, kde na ne útocil Šušurmana. Zpráva o tom, že jejich krávy jsou odvádeny pryc, byla dorucena polekanými pastevci princi Uttarovi, který trávil všechen svuj cas v obydlí žen, vždy se však chvástal svým vojenským hrdinstvím.
"Jak se opovažují?" zahrmel. ,,Privedu stádo zpet do posledního dobytcete. Prineste mi moji drátenou košili a zbrane!" 
Delal rozruch, vytahoval se a pri chuzi se s velkým nadšením rozhánel do všech stran.
"To se na to podíváme, já s nimi zatocím. Rychle, at už jsem tam a mužu bojovat. Jen mi dejte dobrého vozataje, který by byl schopen zavést muj vuz do stredu hustého boje. Když me uvidí bojovat, budou si myslet, že to bojuje Pánduovec Ardžuna. Velmi casto me za neho chybne považovali behem ruzných tažení. Ale beda, jsem smutný a ochromený, nebot jsem na nedávném tažení ztratil výborného vozataje. Bojoval jsem tam bez prestání dvacet dní a nocí. Budu-li mít vozataje, vtrhnu jako zdivocelý slon prímo do stredu tech slabochu Kuruovcu. Bude to jen otázka chvilkové námahy a zajmu celou skupinu - Durjódhanu, Drónu, Kripu ci kohokoliv jiného, kdo by se chtel úcastnit toho dobrodružného chytání dobytka. Nebojím se jmen. Každého priváži retezy za svuj vuz a v behu je sem pritáhnu."
To byl pro pasáky dobytka velmi povzbuzující slib, ale Uttara neudelal ani pohyb smerem k bitevnímu poli. Presto pokracoval ve svém hrímání proti Kuruovcum a nazýval je potmešilci a slabochy, kterí jsou jen tehdy dobrí válecníci, když proti nim stojí slabý protivník.
Všechny tyto výzvy a narcení poslouchal Ardžuna, který byl rovnež v ženském obydlí. Presvedcil Draupadí, aby princi navrhla:
"Brihanala je dobrý vozataj. Rídil Ardžunuv vuz a pomáhal mu v mnoha polních taženích vcetne známého znicení lesa Khándava, který Ardžuna znicil, aby  uspokojil poloboha Agniho."
 Okamžite bylo pro Brihannalu posláno a princ ho prijal s velkou blahosklonností.
"Zjistil jsem, že jsi dobrý vozataj," rekl princ, ,,priprav tedy vuz a pujdeš se mnou! Musím dostat co nejrychleji nazpet náš dobytek a dát tem zlodejum, kterí se vydávají za kšatrije, zavyucenou, aby na to do smrti nezapomneli."
"Ale já jsem pouhý zpevák, tanecník a ucitel žen," rekl Ardžuna skromne, ,,jak mohu rídit vuz na bojišti?"
"Sairandhari a moje sestra o tobe velmi dobre mluví a já jim duveruji," rekl princ, ,,bud jsi skromný, nebo jsi ulejvák. Nemáme moc casu nazbyt. Pojd! Priprav se k boji. To je muj rozkaz. Žádné odmlouvání. Vezmi si brnení. Je to muj rozkaz."
Když to dorekl, navlékl na sebe zárící brnení a po zuby se ozbrojil ruznými druhy zbraní. Rozkázal Ardžunovi, aby se také primerene odel k této hrdinské vojenské príležitosti. Ardžuna udelal mnoho chyb pri oblékání drátené košile a hrál, že neví, která je pravá a levá strana každého kusu zbroje. To velmi rozesmálo dívky, které je pozorovaly. 
Po všech techto žertech se vydali do boje. Ženy je obdarovaly kvety a zapálily kolo vonných tycinek pred jejich vozem, aby jim tak poprály úspech na výprave.
"Nezapomente nám privést dárky z boje," volaly. 
Celou cestu Uttara Ardžunu napomínal a dával mu rady, jak se má v boji chovat. Jak tak kone cválali, Uttara komentoval vozatajovu schopnost: 
"Není divu, že Ardžuna mohl bojovat kdekoliv, když mel takového vozataje, jako jsi ty. Už brzy se vrátíme domu s Kuruovci v retezech a se vším osvobozeným dobytkem. Jsem si jist, že muj otec bude prekvapen, když se vrátí z boje a zjistí, jaké zajatce jsem mu privedl."
Zanedlouho na to uvideli armádu Kuruovcu, jak stojí v bitevní pozici. Pri pohledu na seskupení rad, táhnoucí se tak daleko, kam jen oko mohlo dohlédnout, princ Uttara zacal pozbývat odvahy:
"Brihannalo, nejed tak rychle, zabrzdi, zastav na moment! Musíme si to trochu promyslet. Pockat, pockat. Vidím tam Karnu a Durjódhanu a celou jeho skupinu. Nikdy jsem neocekával, že se všichni objeví práve ted. Musíme okamžite prehodnotit naši situaci!"
Avšak Ardžuna nepovolil oteže, ba práve naopak. Navzdory rozkazum mladého pána pohánel sprežení rychleji a rychleji.
"Copak me neslyšíš?" volal zoufale mladý princ.
"Nebud sklícen," rekl Ardžuna, ,,jakmile jednou nasadím rychlost, nemohu povolit. Uvidíme. Zajedeme do jejich stredu a uvidíš, jak se rozpráší."
Ale mladý princ zacal kvílet:
"Copak nevidíš, jak mi vstávají chlupy na rukou!? Nevšiml sis toho? To znamená, že mi není dobre. Nemohu v tomto stavu bojovat. Pojdme zpet! Potrebuji nejaký lék a tady žádný nemám."
"Ale ty jsi mi rozkázal, abych te dovezl ke Kuruovcum," prohlásil Ardžuna, ,,a já nenaleznu  klid, dokud tak neuciním."
"Ne, ne.To není možné," naléhal princ. "Vozataji, poslouchej me!" 
"Ne," odvetil Ardžuna, ,,už žádné dohadování! My musíme bojovat!"
"Óh, poslouchej me. Muj otec si vzal s sebou celou armádu, aby bojoval s Trigartany a me nechal samotného ve meste. Ani si na me nevzpomnel. Kdyby mne tady nechal alespon nekolik mužu, aby mi sloužili."
"Nebud trapný," rekl Ardžuna, ,,proc jsi tak bledý a otresený? Vždyt jsi ješte ani nezacal bojovat. Prikázal jsi mi, abych te zavezl ke Kuruovcum. Ješte jsem nesplnil tvuj rozkaz, nemohu nic jiného delat. Jsem pripraven bojovat na život a na smrt, abych získal zpet náš dobytek; nebo i z jiného duvodu. Pred ženami ses tak pusobive ukazoval, a když se ted vrátíme bez krav, vysmejí se nám. Já budu bojovat, nebot sairandhari ocekává, že získám slávu. Bud mlc, a nebo bojuj!"
Princ Uttara byl úplne zoufalý:
"At tedy okradou naši zem, chtejí-li. At se mi ženy posmívají. Je mi to jedno. At všechny ty zatracené krávy zmizí. Nezajímají me. At se klidne naše mesto stane pouští. Nebude mi to vadit. At si muj otec o me myslí to nejhorší a nazve me zbabelcem. Je mi to všechno jedno. Ale co když me bude nazývat jmény?"
Hned, jak to Uttara dorekl, seskocil z vozu, odhodil zbrane a rozutíkal se opacným smerem. Ardžuna ihned zastavil vuz, utíkal za bežícím princem a dotáhl ho zpet.
"Prestan utíkat!" rozkázal Ardžuna, ,,vymeníme se. Ty budeš rídit vuz a já budu bojovat. Neboj se! A ted vylez na tamten strom a prines pytel, který tam najdeš!"
"Ten strom roste na necistém míste," odvetil mladý princ. "Jak muže nekdo z královské rodiny vkrocit na hrbitov? A ta vec tam nahore na strome, co se tak houpá, vypadá jako obešenec."
"Není to mrtvola," uklidnoval ho Ardžuna, ,,pouze pytel vytvarovaný tak, aby vypadal jako mrtvola. To proto, aby se lidé k nemu nepribližovali. V tom pytli jsou všechny zbrane bratru Pánduovcu. Musíš ho prinést!"
Princ nemel jinou volbu, než vylézt na strom. Když se vrátil zpet, zatímco se Uttara díval, vykrikoval a pronášel slova obdivu, Ardžuna rozvázal provazy a vytahoval zbrane. Vytáhl svuj vlastní luk Gándíva a vysvetlil princi:
"Toto je nejvetší a nejdokonalejší zbran, která se vyrovná sto tisíci jiným zbraním. Vlastník této zbrane muže s její pomocí získat mnoho království a muže znicit jednou rukou celé armády. S tímto lukem Ardžuna dosáhl vítezství. Byla to zbran uctívaná samotnými polobohy. Šiva ji vlastnil po tisíce let a poté všichni polobozi, jeden po druhém. Nakonec ji Ardžuna dostal od Agniho, poloboha ohne. Mocnejší zran nebyla nikdy známa."
A pak vysvetlil podstatu a puvod všech ostatních zbraní - macet, luku, šípu a mecu, jejichž zpusob použití byl dán jejich dárcem. 
Uttara byl tímto divadlem ohromen a nemohl si pomoci, aby se neotázal: 
"Kde jsou všichni ti významní válecníci? Slyšel jsem, že všechno ztratili a stali se tuláky. Nechápu proc tak ucinili. Vždyt s temito zbranemi mohli zvítezit nad celým svetem!?"
"Taky že zvítezí," prohlásil Ardžuna pevne, ,,a tato Gándíva (luk) brzy vyjde ze své schránky!"
"A kde je vládce Gándívy?" otázal se mladý princ.
"Zde," zvolal Ardžuna a vysvetlil, kdo jsou ostatní. 
Uttara byl vzrušen a zvolal:
"Má zbabelost mne opustila. Ted mohu bojovat i proti samotným nebeštanum. Prokaž mi prosím tu cest, abych mohl rídit tvuj vuz. Povedu kone tak, jako Indruv osobní vozataj Matali."
Ardžuna si spoutal vlasy a odel se pláty pro ochranu ramen a zápestníky a vším tím válecným príslušenstvím. Uttara byl ohromen takovou náhlou zmenou osobnosti a cítil se tak jistý, že znovu a znovu volal: 
"Nyní na tvuj rozkaz prudce projedu skrze jakoukoli armádou."
Navzdory tomuto hrdinnému volání, poté, co Ardžuna zatroubil na svou lasturu Dévadattu, se zacal trást strachem a zhroutil se na podlahu vozu. Nebyl schopen držet oteže, nebot se mu trásly ruce.
"Pokaždé, když zatroubím na lasturu, její zvuk otrese neprítelem," vysvetloval Ardžuna, ,,ale ty nejsi muj neprítel. Uklidni se."
"Není to obycejný zvuk, pane. Zdá se, že se trese celá zem. Stromy se kývají jako v bouri. A ptáci ve vzduchu, at už je to vrabec nebo orel,se neudrží na svých krídlech."
"Vstan! Vstan!" rekl Ardžuna. "Budeš v porádku. Já budu rídit kone, ty se pouze drž! Zatroubím opet na lasturu."
Zvuk lastury Uttarou opet otrásl, ale brzy prišel k sobe a postaral se o kone. Ardžuna vyvesil na vuz svou vlastní vlajku místo princovy. Když byla vlajka, božský dar poloboha Agniho, která nesla podobu Hanumána,9 vyvešena, ruzné druhy nadlidských bytostí se usadily na voze a vydávaly válecné pokriky, které zasahovaly uši neprátel.
"Ta lastura je urcite Ardžuny," rekl jako první Dróna, ,,je urcite tady a my musíme být pripraveni celit mu."
"Ale úmluva znela, že behem trináctého roku vyhnanství zustanou nepoznáni," odpovedel Durjódhana, ,,a trináctý rok stále ješte beží. To znamená, že musí jít do vyhnanství na dalších dvanáct let. At už je to zpusobeno jejich nebo naším špatným odhadem, tak jako tak záleží na tom, co nám na to rekne náš ded Bhíšma. My jsme sem neprišli po nich slídit. Prišli jsme proto, abychom ukoristili dobytek krále Matsju a podporili Šušurmana. Už brzy by se mel pripojit k našim radám i s Virátou v retezech. Nepotrebujeme plýtvat casem a spekulovat. Boj je naším jediným duvodem. Proto jsme sem prišli a jsme na to pripraveni."
Karna jako obvykle jeho názor podporoval a predstavoval si, jak on sám zajme Ardžunu. Ale Ašvatháma, syn Dróny, na Karnu a Durjódhanu zavrcel:
"Nejsem ted pripraven na to, abych bojoval proti Ardžunovi. Není toho treba. Oni prece svuj slib plní. Z jakého duvodu bychom meli proti nim bojovat?" Díval se ted prímo na Karnu a Durjódhanu. "Pokud opet nepožádáš svého vykutáleného strýce, aby  použil své podvodné triky, nemáš žádnou nadeji zvítezit nad Ardžunou a jeho bratry."
Zatímco probírali situaci ze všech možných pohledu, Bhíšma navrhl, aby se všech šest bojovníku spojilo a spolecne na Ardžunu zaútocilo. Všichni s tím souhlasili, a aby Durjódhana nebyl vystaven riziku, prinutili ho opustit bitevní pole a vrátit se zpet do Hastinápuru.
Ardžuna pres pole pozoroval každé hnutí svých príbuzných, jak shromaždují své síly, a prikázal vozatajovi, aby zamíril postupne ke každé skupine. Zvlášte pozoroval Durjódhanuv pohyb a rozhodl se ho dostat do úzkých.
Jelikož zde nebyl Judhišthira, který by mu v tom zabránil, dal Ardžuna pruchod svému zápalu projevit se a jednat svobodne tak, jak se mu zachce, a zcela propadl touze vyzkoušet všechny nebeské zbrane, které nedávno obdržel. Dróna byl jeho ucitelem, a proto na neho vystrelil nekolik šípu. Nekteré se mihly kolem jeho uší a nekteré se zapíchly k jeho nohám. To Drónu velmi potešilo:
"Ty šípy, které proletely kolem mých uší, sdelovaly Ardžunuv pozdrav a šípy u mých nohou jsou vyjádrením jeho úcty. To je rec šípu. Ó, jakým dokonalým lucištníkem se stal."
"Nevystrelím, dokud Dróna nezacne první," prohlásil Ardžuna, a když se s vozem dostal blíž, Dróna na neho zaútocil, a došlo k vyrovnanému a promyšlenému boji. Dróna obdivoval Ardžunovu taktiku boje a vyslal odpovídající protizbrane. Ale Ardžuna byl schopen vést útok a protiútok s takovou lehkostí, že se polobozi z nebeských planet nad nimi shromaždovali, aby pozorovali boj. Bylo to velmi vzrušující, a bez hnevu a zloby. Kripa, Bhíšma a Dróna milovali Ardžunu, ale i presto se museli tohoto boje zúcastnit. Byla to jejich povinnost vuci Durjódhanovi. Jejich boj s Ardžunou vypadal jako demonstrace válecného umení, jako prátelský zápas. Avšak ne v prípade Karny.
"Celý život jsi vytruboval, jak jsi výborný. Ted máš možnost to dokázat," kricel Ardžuna a vzpomnel si na jeho hrubost vuci Draupadí v herne, a zrídil ho tak, že se Karna klidil z boje celý zakrvácený.
Najednou však Ardžuna zpozoroval, jak se chce Durjódhana vytratit. Okamžite mu vstoupil do cesty, aby mu v úteku zabránil. Durjódhanovi muži ho však obklopili a bránili ho mezi tím, co na Durjódhanu šly mdloby. V tom okamžiku jedna z Ardžunových mystických zbraní zpusobila, že všichni na bojišti upadli do hlubokého spánku. Nato Ardžuna prikázal Uttarovi, aby svlékl trpytící se odevy z každého bojovníka a nechal je jen minimálne oblecené. To byla korist, kterou mel prinést dámám ve Virátove paláci. 
Ardžuna byl štastný, že mohl do urcité míry vyrovnat ponížení zpusobené Draupadí v ten osudný den, kdy byli vyhnáni do vyhnanství. 
"Válka skoncila," prohlásil Ardžuna, ,,skot byl zachránen."
A vraceli se zpet do hlavního mesta krále Viráty. Ardžuna se po ceste zastavil u  banjánového stromu na hrbitove a opet se zbavil svých zbraní. Vyvesil znovu Uttarovu vlajku na vuz a rekl:
"At poslové jdou napred a ohlásí naše vítezství, ale neprozrad, kdo jsme. Krále by to mohlo rozrušit. At poslové vyhlásí, že jsi bojoval ty a že jsi zvítezil!"
Když král obdržel zprávu o vítezství, byl nadšen:
"Muj syn zvítezil nad výkvetem Kuruovcu; bez pomocníku a sám s nimi bojoval," Rozkázal, at vyhlásí verejné oslavy. Ale Judhišthira ho prerušoval poznámkami:
"Ano, ano, samozrejme. Když mel Brihannalu jako vozataje, nemohlo to dopadnout jinak než dobre." 
Král byl úspechem svého syna velmi nadšený a Judhišthirovy poznámky se mu ani v nejmenším nelíbily. V paláci vypukly verejné oslavy a nadšení. Davy lidí stály podél cest a prijímaly Uttaru, hrdinu dne. Král v nadšení a pýše netrpelive ocekával svého syna, ale protože dlouho nešel, napadlo ho, že bude dobré zkrátit si cas hraním v kostky s Judhišthirou. Ten však tento nápad odmítal. Nemel na hru náladu. Král Viráta ho k tomu celou svou autoritou donutil, a tak nakonec hráli. Král neustával ve vychvalování nebojácnosti svého syna, zatímco Judhišthira ocenoval vozataje. Nakonec to krále tak rozcílilo, že praštil Judhišthiru kostkou do hlavy. Protože Judhišthirovi z rány zacala téct krev, priložil si na ni látku a Draupadí okamžite priložila pod ránu nádobku, aby zabránila krvi kapat na zem.10
Mezi tím se vrátil princ Uttara. Když zpozoroval krev, zeptal se, kdo to zaprícinil.
"Já," odpovedel král, ,,chtel jsem dát tomuto muži ponaucení, dát mu co proto, za jeho tvrdohlavost." 
Uttara byl zdešen. Ackoliv ješte nemohl prozradit Kankovu totožnost, vyhuboval svému otci:
"Provedl jsi velmi špatnou vec. Bráhmanské prokletí te vysuší."
Král Viráta se okamžite Judhišthirovi omluvil a pomáhal pri obvazu rány.
"Ó, králi," rekl Judhišthira, ,,dobre ti rozumím. Ti, kterí mají autoritu, jednají v rozcílení s prehnanou prísností. Ale já nepocituji nevoli za to, co jsi mne udelal. Už jsem na to zapomnel."
Král se obrátil k synovi a ptal se ho na podrobnosti jeho srážky s takovými velkými válecníky, jako je Dróna, Karna a Durjódhana. 
"Já jsem neucinil nic," vysvetloval Uttara, ,,vše bylo vykonáno synem božstva." 
A pokracoval v popisování toho, jak se ti velcí válecníci na bojišti hroutili."
"Kde je ten boží syn," ptal se král.
"Po boji okamžite zmizel," vysvetloval Uttara, ,,ale muže se znovu objevit zítra nebo pozítrí."

Chceme Tvou prízen Kršno
Tretího dne po boji byl král Viráta velmi prekvapen. Když vstoupil do shromáždení, na místech pro krále sedeli Judhišthira a jeho bratri - dvoran, kuchar, eunuch a pacholci od koní a dobytka. Meli na sobe drahé šaty a šperky. Rozcílen nad takovou neprístojností rozkázal, aby se zvedli a odešli. Ale Judhišthira povstal a predstavil sebe a své bratry. 
Král Viráta byl naprosto premožen takovým prekvapením a okamžite nabízel Judhišthirovi své bohatství, dobytek a celé království jako odplatu za to, že s nimi nakládal jako se sluhy. Poté nabízel Ardžunovi svou dceru Uttarai, ale ten odvetil:
"Já jsem se pohyboval celý rok v její blízkosti v ženských komnatách a dívám se na ni je jako na dceru. Radeji bych ji prijal jako svou snachu a provdal ji za svého syna Abhimanjua.11 To bude ten správný manžel pro ni."
Po tak velkém napetí, které Pánduovci zažívali po celých trináct let ve vyhnanství, byl snatek Abhimanjua s Uttarai vítanou zmenou a oddechem. Mnoho králu a princu obdrželo pozvání.12 Nejvzácnejší ze všech hostu byl Kršna, který prišel se svou sestrou Subhadrou a jejím synem Abhimanuem, ženichem. Také s sebou z Dváraky privedl deset tisíc slonu a deset tisíc vozu s konmi a vojáky, šperky, zlato, prekrásné róby a mnoho služebnic. Všechny dary rozdelil mezi Pánduovce. 
Na nádvorí paláce bylo slyšet mnoho hudebních nástroju, jako jsou lastury, cimbály, rohy a bubny. Na velké svatební hostine byla nabízena výberová zverina a jiné vzácné druhy masa. Nekolik druhu vína a omamných štáv ze vzácných rostlin teklo v hojnosti. Pevci a potulní herci cekali na krále, aby mu mohli vzdát úctu. V príhodný cas král privedl nevestu a Ardžuna ji prijal ve jménu svého syna. Jako veno dal král Viráta Abhimanjuovi behem svatební ceremonie sedm tisíc koní, kterí byli rychlí jako vítr, dve sta ukoristených slonu a další nejruznejší bohatství. Posvátný ohen sršel a plápolal podnecován vycišteným máslem, které do neho bylo priléváno za zpevu védských hymnu a manter. 
Druhého dne halu shromáždení naplnili vzácní hosté. Sedeli na sedadlech ze zlata a slonoviny podle duležitosti. Šperky hostu se trpytily a hala vypadala jako obloha, která je posetá blýskavými hvezdami. Poté, co se hosté navzájem pozdravili a prohodili pár slov, nastalo ticho. Každý vedel, že to ticho je jen predehra pred rozmluvou na velmi duležité téma.
Všechny oci se nyní dívaly na Kršnu, vedle kterého sedel jeho bratr Balaráma. Byl to významný okamžik - pocátek, kdy se Kršna ujal vedení v neštastném konfliktu s Kuruovci.
"Všichni víte o tom, jakými falešnými prostredky byl Judhišthira poražen ve hre v kostky," pronesl Kršna. ,,Zbaven svého království se musel i se svou rodinou toulat a trpet jen proto, že dal své slovo, že dvanáct let setrvá ve vyhnanství a trináctý rok bude žít mezi lidmi tak, aby zustal  nepoznán, což bylo asi nejtežší období jejich soužení. Museli vykonávat otrockou službu a žít v neustálé úzkosti, že budou odhaleni. Ted, když splnili svuj slib do posledního písmene, nastal cas, aby dostali zpet své království, bohatství, domov a královskou dustojnost. Myslíte si, že to, co jim patrí, jim bude vráceno spravedlivým zpusobem? A že Durjódhana bude reagovat na jejich žádost, aby jim vrátil jejich království? O tom silne pochybuji. Presto prese všechno chovají Pánduovci své príbuzné stále ve svém srdci a nebudou jednat ukvapene. Musíme se rozhodnout, co udeláme, abychom znovu nabyli svá práva a pokud možno pritom neztratili touhu po míru. Prosím vás tedy, abyste o tom velmi vážne uvažovali, hovorili mezi sebou a potom nám poradili. Není možné dohadovat se o tom, co by Durjódhana mohl nebo chtel udelat. Cítím, že je nemožné neco plánovat, když nemužeme prozkoumat mysl toho druhého. A proto navrhuji, abychom vyslali nekoho do Hastinápuru, nejakého schopného vyslance, který má odvahu a charakter. Musí být presvedcivý a pevný v reci, aby primel Durjódhanu k tomu vzdát se poloviny království a vrátit je Judhišthirovi, který o nic víc nežádá."
Po tomto projevu Balaráma, Kršnuv starší bratr, pravil:
"Nezapomen, že Durjódhana má v moci celé království. Judhišthira ve své velkorysosti žádá nazpet pouze polovinu. Avšak vzdá se Durjódhana této polovice? Musíme se nejdrív pokusit vyzvedet, co má na mysli, a pak urcit smer naší akce. Neverím tomu, že nám pevná rec nejakého vyslance bude nejak platná. Mužeme tím jen vyprovokovat další konflikt. Durjódhana nepustí tak snadno to, co tak dlouho držel. At je vybrán vyslanec, který s pokorou získá ústupek, protože s  provokativním postojem Pánduovci nic nezískají. Náš vyslanec musí jednat v duchu porozumení. Judhišthira mel své království, ale jeho rozhodnutím bylo, že ho prohraje. Navzdory radám svých prátel, kterí dobre vedeli, že je mizerný hrác. A k tomu všemu, jakoby toho nebylo už dost, vyzval ke hre syna Suvaly, který je známý pro svou vychytralost a podvody. Mezi shromáždenými bylo mnoho tech, které Judhišthira mohl vyzvat, ale on se rozhodl, že bude hrát pouze se Šakunim, a ne jednou, ale dvakrát. Opakovane. A proto se ted ptám, kdo nese vinu na nynejší situaci? Priznejme si naše vlastní slabosti a jednejme v duchu usmírení. Nebudme vyzývaví."
Vládce jménem Sátjakí, príbuzný Kršny a zároven jeho vozataj, pravil:
"Ó Pane, já s vašimi názory nesouhlasím. Nejsou pravdivé. Judhišthira hru nevyhledával, byl k ní vyzván, a jako kšatrija musel výzvu prijmout. Nevyzval Šakuniho ke hre. To zarídil Durjódhana. Judhišthira byl podveden, ale to vše je již minulostí. Splnil všechno to, co bylo dáno do sázky. Kuruovci se porád prou a za každou cenu si i nadále ponechávají neprávem nabyté vlastnictví a na všem hledají chyby. Neustále se brání tím, že se Pánduovci prozradili drív než skoncilo jejich vyhnanství. Nesouhlasím s tím, abychom se nad nimi smilovali. At náš vyslanec jde a rekne, že je Judhišthira ve své velkorysosti pripraven vzít si zpet pouze polovinu království. Bud mu vyhoví, nebo ponesou dusledky, protože potom bude mít naše naléhání formu šípu, a ne slov. Shromáždím své síly a pošlu Kuruovce do sveta Jamarádže, pána smrti, pokud se neskloní k Judhišthirovím nohám."
Král Drúpada, tchán Pánduovcu, k tomu dodal:
"Durjódhana nic mírovou cestou nevydá. On je jedním z tech, kterí castují ostatní sladkými slovy jako hlupáky. Nemužeme se spolehnout ani na to, že by Dhritaráštra zakrocil. Ten bude vždy podporovat svého syna. Dróna a Bhíšma, at už jakkoli smýšlí, vždy pujdou s Durjódhanou. Nejduležitejší vecí je pripravit se na válku. Musíme co nejrychleji rozeslat naše posly ke všem králum na všech svetových stranách, abychom byli temi, kdo první obdrží jejich sliby podpory."
A uvedl pres padesát vládcu, kterí by meli být okamžite informováni. Nakonec navrhl, aby byl vyslán do druhého tábora uvedomelý a inteligentní posel, který oznámí jasne a pevne beze strachu a urážky Judhišthirovy požadavky. 
"Náš predvoj nesmí být násilný, ale ani služebnický."
(
Po prípravách k odjezdu zpet do Dváraky se Kršna cítil spokojen, nebot bylo zapocato s návratem Pánduovcu na trun. Než odjel, znovu jim pripomnel:
"Pokusme se udržet prátelství mezi námi a Kuruovci, ale jestli nás Durjódhana odmítne, zavolejte me a shromáždete naše spojence. Potom se Gándíva a všechny naše ostatní zbrane mohou projevit v akci." 
Pánduovci vybrali kneze, který byl vzdelaný a ucený ve vedách politiky, a rekli mu, aby šel do Hastinápuru jako jejich vyslanec. Zároven vyslali posly do ruzných království a knížectví, aby hledali spojence. Ardžuna se vydal do Dváraky, aby formálne požádal Kršnu o pomoc. Durjódhana, který byl informován svými zvedy o všech plánech v tábore Pánduovcu, taktéž vyslal své posly do široka a do daleka, aby také hledal své spojence. I on se vydal do Dváraky a rovnež požádal Kršnu o pomoc. Oba dva, Ardžuna a Durjódhana, prijeli do Dváraky ve stejnou chvíli. V té dobe Kršna spal. Spolecne vešli do Kršnovi komnaty. Durjódhana si vybral místo hned u hlavy Kršny a Ardžuna se posadil u Jeho nohou. Spolecne tak cekali až se Kršna probudí. Když Kršna otevrel oci, první osobou, kterou spatril, byl Ardžuna. Byl si však vedom také druhého návštevníka u své hlavy, a proto pronesl slova, která se týkala obou. Byly to všeobecné pozdravy a otázky, jak se vede.
Ardžuna stál se složenýma rukama a poklonil se mu. Durjódhana promluvil první:
"My oba, Ardžuna a já jsme tvoji príbuzní, a proto s námi musíš jednat na stejné úrovni. Já jsem prišel první a nezadatelné právo je, že kdokoli prijde první, mel by mít jako první pozornost. A proto se na tebe obracím s prosbou o pomoc ve válce, která nejspíš vypukne."
"Já nevím, kdo prišel první a kdo ne," rekl Kršna, ,,ale Ardžunu jsem spatril jako prvního, když jsem otevrel oci. On je mladší a predpisy ríkají, že mladší by mel mít za techto podmínek vždy první možnost volby. Jsem vám k službám. Mám pod svou kontrolou milion vojáku, silných a dobyvacných. Mohu ríci, že jsou silnejší než já. Tato armáda je k dispozici jednomu z vás. Tomu druhému jsem k dispozici já osobne, ale jenom pod podmínkou, že nebudu bojovat. Budu pouze na strane toho, kdo si mne vybere. To je vše. Ted mi sdelte, jak jste se rozhodli. Mladší Ardžuna by se mel vyjádrit první."
Ardžuna okamžite odpovedel:
"Ty musíš být na mé strane, i když nebudeš bojovat. Já nechci tvou armádu."
Durjódhana byl nesmírne štastný z toho, že se mu dostane milionu vojáku, a myslel si o Ardžunovi, že je osel, když si vzal pouze jednu osobu, která navíc nebude bojovat, místo toho, aby si vzal radeji celou Kršnovu armádu. Vrele Kršnovi podekoval a odešel.
(
Šálja byl jedním z nejmocnejších králu a otcem Madrí, druhé ženy Pándua. Když se dozvedel o prípravách k válce, opustil své sídlo spolecne se svým doprovodem a vojskem, aby se mohl setkat s Judhišthirou a nabídnout mu svou pomoc. Durjódhana vedel od svých zvedu, kudy Šálja pojede a vystrojil pro neho privítání. Tam, kde mel Šálja odpocívat se svým dvorem a vojskem, nechal Durjódhana postavit slavnostní brány ozdobené kvetinami a prepychové pavilony, kde sluhové Durjódhany, dobre vycvicení v poskytování pohostinství, volne nabízeli jídlo a pití.
Šálja si myslel, že to všechno bylo zarízeno Judhišthirou, a rekl:
"At ti, kdo pripravili tak nádherné uvítání a pohoštení, predstoupí prede mne a já se jim za to odmením."
Hned na to sluhové beželi k Durjódhanovi, aby mu oznámili Šáljuv požadavek. Ten neztrácel cas a ihned predstoupil pred Šálju, aby mu rekl, že to byl on, kdo pro neho usporádal tak pohodlné cestování. Šálja byl prekvapen, ale zároven potešen:
"Tvá pohostinost je nevídaná. Co chceš, abych ti na oplátku dal?"
Durjódhana na tuto otázku cekal a okamžite odpovedel:
"Chci, abys vedl naši armádu."
Šálja byl opet prekvapen, ale pravil:
"Dobre, povedu tvou armádu. Co jiného si ješte preješ?"
"Nepotrebuji už nic jiného," odpovedel Durjódhana. 
 Šálja hned na to rekl:
"Predne však musím navštívit Judhišthiru a pozdravit se s ním. Pak se k tobe vrátím."
"Vrat se brzy zpet," rekl Durjódhana, ,,a nenech se Judhišthirou zdržovat pod jakoukoli záminkou!"
Když se Šálja setkal s Judhišthirou, dlouho spolu rozmlouvali. Na Šaljuv slib Durjódhanovi Judhišthira rekl:
"Dal jsi své slovo Durjódhanovi a musíš je tedy dodržet, o tom není pochyb. Ale i já te musím požádat o laskavost. Dodržíš ji?"
"Ano," odpovedel Šálja.
"I když to, co já po tobe budu chtít, není príliš etické, už kvuli mne to budeš muset splnit," rekl Judhišthira. "Vím urcite, že až bude válka, dojde k velkému souboji mezi Karnou a Ardžunou. Chci, abys byl Karnovým vozatajem a abys využil této príležitosti k nahlodání Karnovy sebejistoty. Utrousíš pred ním poznámku, která ho oslabí a zpusobí, že bude nerozhodný. Chci, aby Ardžuna vyhrál. Vím, že je to nesprávný požadavek, ale presto te prosím, udelej to kvuli mne."
Šálja Judhišthiru ujistil, že v rozhodném okamžiku Karnu zastraší a poté, co poprál Pánduovcum vítezství v nadcházejícím stretnutí, odjel.

Válka nebo mír ?
Knez, jenž byl vyslán na Durjódhanuv dvur, byl prijat s povinnou úctou a respektem a bylo mu nabídnuto cestné místo k sezení. Knez po vyrízení všech formálních pozdravu prešel k vysvetlení poselství:
"Pánduovci nejsou chtiví války. Vše, co požadují, je jen jejich polovina království, která jim po právu náleží. Podle tohoto práva by meli být pozváni, aby jim mohla být predána. Není treba bojovat. To není nezbytné. Ale jestli Kuruovci dají prednost válce, pak je to jejich konec, to mi verte. Sedm aukšahini13 je již pripraveno k boji proti Kuruovcum. Cekají pouze na rozkaz. A nejenom to. Je mnoho dalších, jako je Sátjakí, Bhímaséna a dvojcata Nákula a Sahadéva, kterí jsou také pripraveni a každý z nich má armádu o síle nekolika tisíc aukšahini jízdních cet. Nemluve o Ardžunovi a o synovi Vásudévy, Kršnovi, jehož moudrost je cenena jako síla jedenácti nebo i více bojových divizí. Jen jsem chtel tím vším naznacit, že všichni jsou už pripraveni a že se vrátí zpet ke svým mírumilovným zamestnáním pouze za predpokladu, že tak rozhodnete."
Bhíšma odpovedel první:
"Jaké štestí, že se rozhodli pro mír. Všechno to, co jsi zde rekl, je pravda, ale tvá slova jsou trochu ostrá. Jsi ze trídy kneží a zamestnáváš slova jako zbran, nebo jsi byl možná poucen, abys takto mluvil. Každý ví, že podle zákona musí Pánduovci dostat všechno zpet a že Ardžuna je nepremožitelný a jakmile je vyprovokován..."
V tomto bode ho Karna zlostne prerušil:
"Ó, bráhmano, nezapomen, že Judhišthira souhlasil s tím, aby Šaukuni hrál za Durjódhanu. Vyhrál nad ním a Judhišthira následkem toho musel odejít do vyhnanství. Tak znela sázka. Kdyby vyhráli Pánduovci, Durjódhana by musel zakusit stejný osud. Ale on by respektoval slib a nejednal by jako Judhišthira, který má ted podporu Matsju, Pancalu a Jaduovcu a dalších, a neprál by si na základe této síly získat království zpet. A ver, že kdyby to bylo vecí spravedlnosti a správného prístupu, Durjódhana by získal celou Zem. Jestliže si mocní bratri Pánduovci prejí dostat zpet své království, meli nejdrív strávit vyhrazený cas v lesích  a pak teprve prijít a o neco žádat. A jestli mají dostatecne horké hlavy na to, aby vyvolali válku, dostanou za vyucenou!"
"Tvá rec v této záležitosti nepomuže," rekl Bhíšma, ,,cožpak jsi už zapomnel na to, jak Ardžuna sám bojoval proti nám šesti najednou? Jestli budeme jednat zbrkle, budeme trpet."
"Už o tom nechci více mluvit," umlcoval všechny král Dhritaráštra, ,,ó, bráhmano, naši odpoved dorucí Sandžaja. Nemusíš zde více cekat. Mužeš jít.
A král ihned rozkázal, aby byla opet projevena povinná úcta odcházejícímu poslu. Poté nechal predvolat Sandžaju, který byl náležite a presne poucen. Záverecná rada znela:
"Neríkej jim nic, co by bylo nepríjemné, nebo co by mohlo vyprovokovat válku!"
Za nejaký cas Sandžaja dosáhl Upaplavji, predmestí Virátova hlavního mesta, kde prebývali Pánduovci. Prednesl ceremoniální pozdravy a prání pohody od krále Dhritaráštry, což byly nevyhnutelné formality, které se dodržovaly i v tech nejhorších casech. Po tomto uctení Judhišthira, který sedel ve stredu svých spojencu a straníku, porucil Sandžajovi, aby mluvil o své misi otevrene. 
"Mír, dlouho trvající mír mezi Kuruovci a Pánduovci - to je to, co si král a jeho poradci, Bhíšma a ostatní prejí."
"Jiste. Mír je prednejší než válka," rekl Judhišthira, ,,kdo by si prál neco jiného? Ale Dhritaráštra je jako ten, kdo hodil horící vetev do suchého praskajícího podrostu v lese, a ted, když je obklopen ohnem, neví, jak utéci. Král Dhritaráštra ví, co je správné, ale napríc tomu se neustále snaží za každou cenu uspokojit svého syna a podporuje ho v jeho špatném zámeru. Jediný rozumný poradce, kterého u sebe má a který mluví s velkou odvahou, je Vidura. Avšak král neustále jeho rady ignoruje.  Ty, Sandžajo, velmi dobre znáš celou historii. Já chci hledat mír, jak mi radíš. Dej mi zpet mé vlastní, mnou vytvorené sídlo, Indraprasthu. Porad Durjódhanovi, aby tak ucinil, a já te ujištuji, že nebude válka!"
"Život je docasný, ale tvé jméno a sláva budou žít na veky," odpovedel Sandžaja. ,,Sdelím tvuj požadavek silnými slovy, ale když dovolíš, mám vlastní návrh. Pokud ti nevydají tvuj díl bylo by žádoucnejší, abys žil o almužne, a to kdekoliv, než abys získal nadvládu silou. Kdybys takto smýšlel, už dávno bys to udelal. Už jednou jsi prece mel obrovskou armádu a mohl jsi snadno porazit své protihráce bratrance a zustat tak na trune. Presto jsi tuto príležitost nechal bežet. Proc? Ptám se. Proc jsi ji nevyužil? Protože ty bys nikdy nespáchal nesprávný cin, a stejného pravidla by  ses mel držet i nyní. 
Proto te prosím, vyhni se válce, která zapríciní smrt Bhíšmy, Dróny, Kripy, Karny, Durjódhany, Ašvathámy a všech našich starších. Zamysli se. Jaké štestí získáš v tomto sporu a jaké vítezství? Ó, hrdino, povez mi."
Judhišthira rekl: "Jako kšatrija nesplním svoji povinnost, když nezískám své království zpet, at už prostrednictvím presvedcování, nebo skrze sílu, ke které bych byl donucen. Ted už nemám pochybnost a nejistotu. Ale je zde Kršna, ten, kdo všechno ví a zná. At rekne, co je nejlepší. Jestli bojovat, nebo hledat mír za každou cenu."
Kršna se naklonil k Sandžajovi a rekl:
"Judhišthira prokazoval po celá ta léta obrovskou trpelivost, zatímco Dhritaráštrovi synové prokazovali jen chtivost. Nadešel cas jednat a hledat správnou odmenu. Celý vesmír a celá príroda pracuje a udržuje tvorení života pouze na základe vyváženosti akce a reakce. Jinak by se stvorení zhroutilo. Nemužeš predstírat, že jsi lépe informován v zákonech chování než Já nebo Judhišthira. Když jsi tak zbehlý v jemnosti chování, tak proc jsi klidne pozoroval, jak byla Draupadí ponižována v krištálovém paláci pred celým shromáždením? Proc jsi tehdy nepoucoval o morálce a zákonech? Pokusil ses zabránit a zastavit prostopášnou rec Karny? Proc nyní lepíš svoji výmluvnost na spravedlnost? Synové Pándua jsou pripraveni cekat na Dhritaráštru, ale také jsou pripraveni k boji. At Dhritaráštra rozhodne!"
"Chceme díl našeho království nebo alespon gesto dobré vule," rekl Judhišthira. "Dejte nám pet vesnic, každému z bratru jednu a nechte nás na pokoji. Ano, i tak malý požadavek ukoncí náš konflikt."
Po tomto prohlášení se Sandžaja obradne rozloucil a odešel.
(
Sandžaja se vrátil do Hastinápuru pozde v noci a okamžite šel do paláce. Hlídaci u brány vnitrního oddelení rekl:
"Informuj ihned krále, že prišel Sandžaja. Je to velmi naléhavé, a pokud král neodpocívá a je vzhuru, dej mu na vedomí, že jsem se vrátil od Pánduovcu a musím s ním mluvit. Neotálej!"
Stráž se vrátila za chvíli zpet a rekla, at jde dovnitr.
"Ó, vítej nazpet," pozdravil ho král Dhritaráštra, ,,nemusel jsi cekat na svolení jít dovnitr. Ten, kdo nepotrebuje svolení muže vstoupit kdykoli."
Sandžaja okamžite sdelil zprávu:
"Syn Pándua žádá vrácení království, a to bezodkladne."
Na to zacal s chválou Judhišthirova pevného postoje v chápání cti a dodal:
"Ó, králi, získal jsi všude špatnou povest a budeš  za to sklízet odmenu v tomto i v príštím svete. Podporováním svého zlomyslného syna doufáš, že udržíš své nespravedlive nabyté bohatství a území. Když tvuj syn propadne prokletí, stáhne te s sebou."
Dhritaráštra byl Sandžajovou recí rozrušen. Obrátil se k sluhovi a pravil:
"Prived okamžite Viduru! Musím ho videt ted hned!"
Když Vidura prišel, králi se ulevilo, nebot doufal, že bude mít pro neho nejaká konejšivá slova, ackoli Vidura vždy mluvil jen prostou pravdu.
"Rekni mi prosím, co je dobré pro toho, kdo ztratil spánek a horí úzkostí?" ptal se Dhritaráštra. "Ó, Viduro, porad mi, prosím, jakým smerem se mám ted dát, abych vyhovel právu Pánduovcu a zároven prospel Kuruovcum? Uvedomuji sisvé chyby v úsudcích a pricházím k tobe s úzkostí v srdci. Rekni mi po pravde, co má Judhišthira na mysli?"
"Clovek by mel mluvit pravdu, a dokonce i presto, že o to není požádán, ó, mocný králi. Nenásleduj cestu akcí, které jsou zjevne nespravedlivé. Štestí povstává pouze z vykonávání správných cinu. Ten, koho bohové chtejí znicit, je nejdríve oloupen o zdravý rozum a pak se sníží k provádení tech nejhorších cinu. Judhišthira je obdarován kvalitami, díky kterým je schopen vládnout všem trem svetum (celému vesmíru). On ceká na tvé slovo a uposlechne te, jestliže budeš spravedlivý a cestný. Dovol, at vládne svetu. Odmítni svého syna, toho hada. Judhišthira je tvuj právoplatný dedic. Bez otálení mu dej jeho a své království, a pak budeš štastný. Vyded Durjódhanu. Odmítni ho jako syna a pak teprve budeš štastný!"
Ale Dhritaráštra si toho nijak nevšímal a nebral ohledy na to, co mu Vidura radí. Zmenil téma a klidne prešel k rešení nekterých jemných filozofických bodu:
"Obetování, studium Písem, dobrocinnost, pravda, odpuštení, smilování a blaženost ustanovují osm ruzných cest spravedlnosti, jak je doporuceno. Avšak která z nich je nejduležitejší?"
Vidura odpovídal na jeho dotazy a tu a tam použil pradávné príklady, aby zduraznil své vysvetlení. Obcas se vrátil k puvodnímu tématu a ptal se:
"Ty se spoléháš na Durjódhanu, Šaukuniho a Dušasánu a chceš, aby vládli tvému království. V tom prípade však nechápu, jak mužeš doufat ve štestí a klid mysli?"
Dhritaráštra úskocne rekl:
"Clovek není pánem svého osudu. Stvoritel ucinil cloveka otrokem osudu, tak co.
Avšak jakkoli Dhritaráštra reagoval, Vidura mel vždy pohotovou odpoved a v nekterých bodech zduraznoval a radil, aby Durjódhanu vyhnal. Ale Dhritaráštra byl už navyklý na takový druh odpovedí a vše jen mlcky precházel.
"Jak by meli být lidé klasifikováni?" ptal se Dhritaráštra.
"Manu, velký zákonodárce," rekl Vidura, ,,specifikoval sedmnáct druhu hloupých lidí, kterí buší pestí do vzduchu  anebo se pokouší narovnat duhu. Ó, králi, Pánduovci budou tvoji skutecní zachránci."
"Bohové, lidé vyrovnané mysli a ucení dávají prednost vznešeným rodinám," pokracoval Dhritaráštra, ,,a proto se te ptám, Viduro, co jsou to ty vznešené rodiny, o kterých mluví?"
Vidura okamžite zacal recitovat:
"Sebeovládání, cistota, znalost véd atd. Ty rodiny, které mají techto sedm dobrých ctností, jsou považovány za vznešené." 
A pak se zase vrátil k puvodnímu tématu:
"V onen osudný den hry, už tehdy, jsem Vám radil, ale Vaše Výsost zamítla má slova. Ó, králi, mej v lásce syny Pándua, kterí trpeli nepopsatelným strádáním ve vyhnanství." 
Dhritaráštrova chut dotazovat se na duchovní záležitosti se zdála nenasytná:
"Jaké jsou skutecné znaky jogína? A kdy ustanou prání a touha konat?" ptal se. Na všechny otázky mel Vidura vždy podrobné odpovedi. Prevážnou cást noci strávili filosofickými otázkami. Nakonec však Dhritaráštra doznal:
"Souhlasím se vším, co jsi mi rekl. Mé srdce je nakloneno Pánduovcum, presne jak si preješ, ale jakmile jsem v blízkosti svého syna Durjódhany, jde to opacnou cestou. Jsem zcela bezmocný. Nevím, co si pocít. Nemohu utéci osudu, který me nakonec dožene tam, kam chce. Moje vlastní snaha bude bezcenná. Vím to. Jestliže máš ješte neco na srdci, co jsi mi doposud nerekl, tak prosím, pokracuj. Jsem pripraven naslouchat. Tvá rec uklidnuje moji mysl."
Vidura se cítil zcela vycerpán, ale nechtel, aby král upadl do apatie, a tak rekl:
"Privolám prastarého mudrce Sanat - suju, který žije životem v celibátu v lese. On ti vysvetlí mnoho jiných témat."
Poté silou myšlenky privolal mudrce a po úvodních zdvorilostech mu rekl:
"Ó, svetce, v králove mysli jsou pochyby a nemám kvalifikaci na to, abych je mohl zodpovedet. Prosím, mohl bys ho poucit, aby mohl zdolat svuj žal?"
Pak se Dhritaráštra otázal:
"Ó, svetce, doslechl jsem se, že podle tvého názoru smrt neexistuje. Ale jak polobozi, tak asurové (démoni) praktikují odríkání, aby se vyhnuli smrti, což znamená, že verí ve smrt. Který z techto dvou pohledu je správný?"
"Duše, která je neustále sklícena tím, že ji pronásledují predmety a zkušenosti, se stane zahalenou."
Zdálo se, že všechny tyto odpovedi mají na krále posilující vliv. Ptal se na bráhmany, na duchovní pravdy, jak je uskutecnit a podobne. Ve svých dotazech neustával. Strávili takto celou noc, a když nakonec nadešlo ráno, Dhritaráštra prese všechno zaujal své místo ve vláde. Když se všichni clenové usadili, vstoupil posel, který oznámil:
"Na voze prijíždí Sandžaja, který byl vyslán, aby se setkal s Pánduovci. Náš vyslanec se vrátil rychle, nebot mel dobre vytrénovaného kone Sindhu."
Oficiálne se Sandžaja vrátil ze své mise až ted. V jeho reci byli formality:
"Vážení Kuruovci, práve se vracím od Pánduovcu. Synové Pándua me žádají, abych pronesl jejich pozdravy dríve, než utrousím další slova."
Král Dhritaráštra se formálne otázal:
"Jakou zprávu jsi prinesl od Dhanandžaji a jeho bratru?"
A Sandžaja uprímne uvedl každý bod své návštevy. Mimo jiné rekl:
"Když se nejstarší syn Pándua rozhodne natáhnout tetivu, jeho šíp poletí naplnen zlobou, která se nahromadila behem dlouhých let, a synové Dhritaráštry budou trpet v težké válce."
Bhíšma souhlasil se Sandžajovými slovy a popsal božství jak Kršny, tak Ardžuny, kterí byli sprízneni již ve svém predešlém živote. Popsal jejich puvod a také, jak spolu prebývali na ruzných úrovních a jak se neustále rodí spolecne, pokud je nezbytné, aby došlo k válce, a jak jsou nepremožitelní. Nakonec varoval Durjódhanu:
"Tvé uši jsou hluché vuci naším radám a místo toho posloucháš rady Karny, príslušníka nízkého rodu vozataje, Šaukuniho, toho slizkého hada, a Dušasány, svého sprostého a hríšného bratra."
Ale Dhritaráštra ho prerušil a zeptal se Sandžaji:
"Udej odhad vojenské síly Pánduovcu a rekni nám, kdo jsou jejich spojenci."
Sandžaja nebyl schopen okamžite na jeho otázku odpovedet. Dlouho hluboce premýšlel, posléze zacal hovorit, utichl, a omdlel.
"Králi, Sandžaja padl do bezvedomí," zvolal Vidura.
"Proc," ptal se Dhritaráštra udivene, ,,z jakého duvodu? Je snad premožen silou Pánduovcu, kterou videl?"
Poté, co se Sandžaja probral, popsal v presných termínech sílu Pánduovcu. V jeho sdelení nebyl ani náznak dvojsmyslnosti. Když to Dhritaráštra slyšel, byl tak rozrušen, že zacal naríkat nad svým osudem:
"Jsem uvázán ke kolu casu a nemohu z toho uniknout. Ó, ten prokletý cas! Rekni mi, Sandžajo, kam bych mel jít? Co bych mel delat? Hlupáci Kuruovci hledají zánik a bezpochyby budou zniceni. Jejich cas už nadešel. Jak unesu nárek a plác žen, když sto mých synu bude zabito? Ó, smrti, kdy už prijdeš? Tak jako ohen plápolá v letním vetru a polyká trávu, tak skoncím já a moje rodina, jakmile Bhíma pozvedne svuj kyj a Ardžuna použije svuj luk Gándívu. Co je to za hlupáka, který skocí dobrovolne do plápolajícího ohne jako bezcenný mol? Cítím, že není správné bojovat. Vy, Kuruové, premýšlejte o tom! Vyhnete se této válce! Nepochybuji o tom, že Judhišthira bude rozumný."
Durjódhana se pokoušel svého otce uklidnit: 
"Nemel bys pro nás naríkat, jako kdyby na nás padala katastrofa. Nemej strach. My si veríme. Pred nekolika dny jsem rozmlouval s Drónou, Bhíšmou, Ašvathámou a našim mistrem Kripou o tom, co by se stalo, kdyby nás potkala válka s Pánduovci a s Kršnou na jejich strane, a také o tom, že celý svet o nás špatne mluví kvuli povestem, které o nás rozšírili. A víš, co na to rekli? Rekli, že když bude válka, jsou s tebou. Proto nemusíš mít strach! Když pujdeme do boje, nikdo nás nepremuže. Všichni me o tom jednohlasne ujistili. Mel bys vedet, že tito obri mezi lidmi kvuli mne skocí treba i do more anebo do ohne. Oni se smejí tvému naríkání. Bhíma nebude nikdy schopen unést rány mého kyje. Ardžuna spolecne s Kršnou po svém boku se nikdy nevyrovná ani jednomu z nás trí. Neprecenuj ho kvuli nejaké události, behem které nás premohl. Byli jsme tehdy v nepripraveném okamžiku. Máme jedenáct aukšahini jízdních cet, zatímco oni jich mají jen sedm. Nerekl snad Brhaspati, že armáda, která je o jednu tretinu menší, muže být mnohem lépe clenena? 
 Judhišthira zná naši sílu, a proto prišel jen s polovinou království. A ted podlézá dokonce jen s peti vesnicemi. Proc by mocný muž, jako je on, žádal tak málo? My všichni - Pánduovci a my jsme z jednoho rodu. Nechápu proto, proc si myslíš, že jenom oni mohou vyhrát? Já ti slibuji, že Pánduovci budou sevrení mými práteli tak, jako je sevren jelen v lovcove síti, a pak ti teprve ukáži daleko vetší predstavení než to, kterého ses úcastnil pred lety v krištálovém paláci."
"Muj syn mluví jako treštidlo nebo snad jako ten, kdo je v deliriu," rekl Dhritaráštra. "Ano, zacínám dobre cítit, že my, Kuruové, jsme už ted mrtví. Ó, Sandžajo, rekni mi prosím presne, kdo jsou ti spojenci, kterí zapalují ohen v Judhišthirovi?"
Ve své panice už tento starý muž nebyl ani schopen frázovat své otázky a nemohl ani dobre vyjádrit to, na co se chce vlastne zeptat. Pouze zamrucel:
"Ó, beda, proc musím mít syna natolik zmateného, že chce bojovat proti Judhišthirovi, Ardžunovi a Bhímovi? Durjódhano, dej jim zpet jejich právoplatný díl! Pul sveta ti jako království  stací. Bhíšma, Dróna, Ašvatháma a Šálja, kterí ti prislíbili podporu, nebudou souhlasit s tím, co deláš. Vím, že ty sám bys nechtel tuto válku. Jsi ale popichován temi dábly, svými spolecníky, kterými  jsou Karna, Šaukuni a Dušasán."
"Když si myslíš, že starší pro me nechtejí bojovat, tak je tedy propustím," rekl Durjódhana, ,,a sám vyzvu Pánduovce k boji a budu se pritom spoléhat pouze na Karnu a Dušasánu. Nepotrebuji nikoho jiného. Bud znicím Pánduovce a budu vládnout svetu, anebo znicí oni me a pak budou oni ovládat svet. Bud jeden, nebo druhý. Obetuji tomu vše, protože žít bok po boku s Pánduovci nebudu. Muj milovaný otce, pochop prosím, že já jim nikdy nic nedám. Dokonce ani takové území, které by se vešlo na špicku jehly. Skonceme prosím tuto nicotnou a neplodnou diskusi, která se tocí porád dokola kolem jednoho bodu. Je cas jednat!"
"Ve své výzbroji mám brahmástru14," rekl Karna, ,,kterou jsem dostal od Parašurámy spolecne s urcitou podmínkou. Mohu tuto zbran použít a jednoduše Pánduovce znicit."
"Tvá mysl je zatemnena ješitností, Karno," rekl Bhíšma. "Ty a tvá zbran budete rozmácknuti, když se Kršna rozhodne uderit."
Karna byl touto poznámkou popuzen k hnevu:
"Dobre. Nebudu tedy bojovat," rekl, ,,prinejmenším, dokud nepadneš. Nedotknu se své zbrane, dokud budeš naživu," a dramaticky odhodil svuj luk. "Dedo muj, Bhíšmo, od této chvíle me uvidíš jen u dvora. Nevkrocím na bojište, dokud ty a všichni ostatní nebudou umlceni a padlí. Teprve poté pozvednu svoji zbran a ukáži všem, co dokážu."
S temito slovy a velkým vztekem opustil shromáždení. Potom se Bhíšma obrátil k Durjódhanovi a rekl: 
"Tak dopadají tvoji spojenci, kterí ti slíbili tak velkou podporu. Jak ti muže pomoci bez svého luku? Asi už zapomnel na to, jak utekl s témer holou kuží od krále Viráty," rekl se smíchem a opustil halu.
Nakonec Dhritaráštra a Sandžaja zustali sami. 
"Rekni mi nyní po pravde, Sandžajo," ptal se znovu Dhritaráštra, ,,jaký je tvuj uprímný odhad sil a slabin na obou stranách. Má Durjódhana dobrou šanci, jak si sám myslí? Musí to tak být, protože jinak by si nebyl tak jistý svým vítezstvím. Co myslíš?"
"Ó, pane, odpust mi prosím," odpovedel Sandžaja, ,,nechci ti nic ríkat v tajnosti. Než k tobe budu opet promlouvat, prosím, at jsou také prítomni tvá královna Gandhárí a svetec Vjása. Oni jsou schopni rozptýlit jakoukoli nevoli, kterou v tobe mohou má slova vyvolat."
Vjása mohl být privolán pomocí myšlenky a poté, co se zjevil, byla zavolána také Gandhárí. Sandžaja opet opakoval vše, co již o síle obou stran rekl, a snažil se jejich pomer odhadnout, jak nejlépe mohl. Královna Gandhárí rezolutne odmítla myšlenku války, stejne jako svého syna a jeho spojence. Vjása, který mohl císt budoucnost, ujistil Dhritaráštru, že jejich konec se opravdu blíží. 
Poslední nadeje na mír
Judhišthiru trápilo svedomí. Když sedel spolecne se svým bratrem a Kršnou, najednou se zeptal:
"Má to cenu, celý tento konflikt?" A opet vysvetlil své myšlenky. "Meli bychom zabránit válce za každou cenu. Zvlášt, když jsme si jisti vítezstvím. Prese všechno jsou to naši príbuzní. Musíme udelat ješte jeden pokus, abychom nalezli cestu, která pomuže obema stranám žít v míru. Vyhlazením Kuruovcu mužeme získat naše území, ale prinese nám to trvalý mír? Ó, Kršno, my mám na jejich strane pocetné príbuzenstvo a také mnoho starších. Jak je mužeme zabít? Rekneš, že je to povinnost kšatriju. Ó, beda, proklínám to, že jsem se narodil v této válecnické kaste. Vlny násilí nikdy neustanou. Vítezství tvorí neprátelství. Neprátelství leží jenom uspáno, ale presto je stále zde a pokracuje. Dokonce i když nakonec zbyde jedno malé díte v jiném tábore, získá malou doutnající jiskru nenávisti, která se muže pozdeji promenit ve velký požár. Ríká se, že abychom tomu mohli zabránit, je nutné totálne vyhladit protivníkuv tábor. Neprátelství nikdy neuhasí jiné neprátelství. Duvera ve vlastní statecnost je jako nevylécitelná nemoc, která užírá vlastní srdce. Jsme pripraveni smácet zemi krví, abychom ustanovili naše požadavky a moc. Ucení to prirovnávají k necemu podobnému, jako je utkání dvou neprátelských psu. Napred se dva psi setkají. Jejich ohony se vrtí. Pak prichází vrcení, štekání a kvicení a hned na to další štekot jako odpoved a pak zacnou obcházet jeden druhého a cení na sebe  tesáky a opakovane na sebe vrcí a kvicí. Pak nastane boj, a ten silnejší zabije toho slabšího, zacne ho trhat na kusy a požírat jeho maso. Stejný vzor je viden u lidí. Musíme proto udelat ješte jeden pokus, abychom privedli Kuruovce k rozumu. Ó, Kršno, porad mi prosím, co mám delat. Ved me, prosím."
"Pujdu a Kuruovce navštívím," rekl Kršna. "Udelám to kvuli tobe a budu-li schopen dosáhnout míru bez toho, abych kompromitoval tvé zájmy, udelám to."
Avšak v této chvíli mel Judhišthira další pochyby:
"Budou tam shromáždeni všichni Durjódhanovi spojenci. Jsem celý nesvuj pri pomyšlení na to, že Te tam posílám mezi ne. Mohou ti ublížit."
Kršna, který je prece jenom Samotný Buh a jistý si Sám Sebou, rekl:
"Neboj se o me. Jestliže uciníme tento poslední pokus, abychom zabránili válce, jsme bez viny. Pokusí-li se mi ublížit, umím se o sebe postarat. Neboj se o me. Jdu tam pouze proto, abych odstranil jakékoli pochyby, které mohou mít jiní o Durjódhanove hanebnosti. To je vše. V žádném prípade však nedoufám, že ho presvedcím. Jdu tam jenom kvuli tobe. Priprav se a vypracuj podrobnosti o zpusobu války a shromáždi vše, co mužeš potrebovat k boji!"
"Ó, Kršno, nevyhrožuj jim prosím," rekl Bhíma. "Durjódhana je sice velmi neprátelský a hrubý, ale nemel by být hrube osloven. Prosím Te, bud k nemu mírný. My všichni, ó, Kršno, bychom radeji trpeli, než aby ostatní videli dynastii Kuruu znicenou."
Když Kršna slyšel tato slova od Bhímy, hlasite se zacal smát a poznamenal: 
"Kdopak to mluví? Je to snad Bhíma, kterému také ríkají Vrkódara15 (houževnatý), nebo je to nekdo jiný? Kopce najednou ztratili svou váhu a výšku a ohen ochladl. Ó, Bhímo, casto jsem te videl obtácet prsty kolem tvého kyje, sedel jsi stranou a mumlal sis pod fousy ty nejobávanejší prísahy pomsty tem v Hastinápuru! Je to snad ten stejný clovek, jakého jsem tehdy videl? Když prichází cas k boji, propadáš panice. Ó, beda, neprojevuješ mužnost, ale mluvíš jako ustrašené díte. Co se ti stalo? Posbírej svou sílu Bhímo a nepovoluj! Bud pevný!"
Pod tíhou hanby sklopil hlavu a rekl:
"Kdybych se mel postavit celému svetu, nezaleknu se. Ale ted mluvím ze soucitu a využívám príležitosti k tomu, abychom ušetrili náš rod. To je vše."
"Je-li možnost dosáhnout míru bez kompromisu, pak je dobré toho využít," rekl Ardžuna, ,,takže Te, Kršno, prosím, ucin poslední pokus."
Nákula se také priklánel k mírnému prístupu. Sahadéva jako jediný požadoval, aby posel predložil ultimátum:
"I kdyby Kuruovci chteli mír, vyprovokuj je k válce! Jak mohu zapomenout na ponížení, které v minulosti utrpela Pancalí v krištálovém paláci pred celým shromáždením? Nemohu být uspokojen nicím menším, než je Durjódhanova smrt. I když jsou všichni moji bratri nakloneni cti a morálce, presto sám pujdu zabít Durjódhanu. To je nejvyšší cíl mého života."
Sátjakí tleskal Sahadévovi a dodal:
"A já si neodpocinu, dokud nepustím žilou v boji proti Durjódhanovi, a mluvím za všechny zde shromáždené válecníky."
V tom okamžiku celé shromáždení vykriklo radostí. Draupadí povstala, aby také vyjádrila svuj názor, nebot  zdráhání ctyr bratru ji velmi rozrušilo:
"Ó, Kršno, v Písmech stojí, že zabití neškodné osoby je hrích, ale tatáž Písma dále tvrdí, že neusmrcení toho, kdo si smrt zaslouží, je rovnež hrích. Byla snad nekdy na Zemi taková žena, jako jsem já? Jsem zrozená z obetního ohne, dcera velkého krále Drúpady, sestra Dhrštadjumny a snacha Pánduu, žena peti hrdinu sveta a matka peti synu.16 Prese všechno jsem byla vlecena za vlasy a urážena nemravnými muži pred zraky techto hrdinu a oni jen tiše sedeli a pozorovali mé neštestí. Nevím, co by se stalo, kdybys Ty, Kršno, nereagoval na mé volání o pomoc. A ted Bhíma po tom všem mluví o morálce. Není zde nikdo, kdo by mi pomohl. Pokud me moji manželé opustí, mí synové jsou schopni zvednout zbrane a pomstít se pachatelum za krivdy, které nám ucinili."
Byla zahlcena slzami a dodala:
"Ó, Kršno, jestli chceš ucinit neco podle mé vule, tak at se tvuj hnev neutiší tím, co moji manželé ríkají a at shorí synové Dhritaráštry."
Poté se zhroutila a zacala plakat. Kršna ji však uklidnoval slibem:
"Krivdy, které byly na tobe napáchány, budou náležite potrestány, o tom nemej pochyb. Už brzy prijdou na radu, ale na neštestí budou plakat a naríkat jejich ženy. Ten den nastane. Nemej strach."
Když Kršna prijíždel do Hastinápuru, bylo možné videt na obloze ruzná znamení. Z cisté oblohy se ozýval burácející hrom a šlehaly klikaté blesky. Beránky mraku shazovaly na zem hustý déšt. Sedm velkých rek obrátilo svuj tok a teklo smerem na západ. Obzor se zamlžil a v dálce nebylo možné cokoli rozeznat. Pak se zvedla velká boure a všude zacaly padat stromy, ale tam, kde Kršna projíždel, místo stromu padaly kvety z nebes a foukal jemný vánek, který príjemne chladil. 
Když zvedové prinesli zprávu o Kršnove príjezdu do Hastinápury, krále Dhritaráštru to velmi rozrušilo. Okamžite nechal postavit slavobrány a pavilony podél celé cesty. Narídil, aby bylo vše luxusne zarízeno a zásobeno jídlem a obcerstvením a aby byla nabízena rozptýlení všeho druhu pro tuto vzácnou návštevu a její doprovod.
Dhritaráštra zavolal Viduru a rekl:
"Chci uctít návštevu nejjemnejšími druhy daru, šestnácti kocáry, které jsou posázeny zlatem a taženy temi nejlepšími konmi, a každý musí mít své služebníky. Dále Mu chci dát deset slonu, kterí mají kly velké jako pluhy, a sto služebnic se zlatou barvou pleti, všechny panny, a stejné množství služebníku. Pak dostane osmnáct tisíc prosteradel, jemných jako labutí perí, které jsme dostali od lidí z hor, kterí sprádají vlnu Himálajských ovcí. Nakonec obdrží tisíc jeleních kuží z Cíny a ty nejkrásnejší šperky, jaké máme. Všechny jsou hodny tak velké a ctihodné návštevy. Všichni moji synové a vnukové, krome Durjódhany, budou stát na hranicích mesta, aby privítali Kršnu. At všichni naši obyvatelé spolecne s ženami a svými detmi lemují cestu všude, kudy bude projíždet. Cesta musí být dobre kropena, aby se nezvedal prach."
A pokracoval v popisu svého plánu. Ale Vidura jako vždy kriticky rekl:
"On si zaslouží daleko víc, než jenom to, co Mu nabízíš. Ó, králi, já znám tvuj tajný úmysl. Pánduovci si zasluhují, aby dostali jen pet vesnic. Máš možnost potešit naši návštevu vydáním techto peti vesnic, což bude ten nejlepší dar. Ty však chceš získat Kršnovu podporu výmenou za tyto dary. Ver mi, že neuspeješ. Dej mu radeji to, kvuli cemu prijel. Mír a spravedlnost. Chovej se také jako otec Pánduovcu, stejne jako oni se k tobe vždy jako synovci chovali s nejvyšším respektem a náklonností. Kršna se snaží k tobe promlouvat o nutnosti nechat Kuruovce a Pánduovce žít v míru. Radeji se pokus o dosažení tohoto cíle, než abys mu nabízel panny, šperky a jiné dary!"
Durjódhana si Vidurovo tvrzení vyložil po svém a prohlásil:
"Souhlasím s Vidurou. Nesmíš dát Kéšavovi (Kršnovi) nic víc než uvítání a poctu. A pak," usmál se...,,ho budeme držet jako svého zajatce, cestného zajatce. Když bude omezen v pohybu, Pánduovci se zhroutí a stanou se našimi otroky. Ted, jestli si preješ dát mi radu, tak mi rekni, jak nejlépe docílím svého bez toho, abych vzbudil v Kršnovi podezrení, až zítra ráno prijede."
Dhritaráštra byl šokován synovými slovy:
"Už nikdy tak nemluv! Kršna prijde jako vyslanec a nikomu neublížil. Ó, jaké nepredstavitelné zlo prešlo tvou myslí!"
(
Kršna byl prijat na okraji hlavního mesta Bhíšmou, Drónu, Kripou a ostatními, na tisíc obyvatel se tísnilo podél cesty. Po príjezdu šel Kršna prímo do paláce, aby formálne navštívil Dhritaráštru. Navštívil Kuntí v její rezidenci, aby jí povedel o jejích synech, od kterých byla odloucena po trináct dlouhých let.
"Když o tom premýšlím, osud mé snachy me víc dojímá než osud mých synu," rekla, ,,protože i když je provdána za hrdiny, nemá ani ochranu ani pokoj a celé ty roky byla oddelena od svých detí. Jak mohla snést všechnu tu úzkost, když k tomu pripocítáme všechno ostatní trápení, je to nepredstavitelné utrpení. Vyrid mým synum, že nastal cas jednat. Jestliže budou príliš dlouho otálet a rozmýšlet se, budou opovrženíhodní a já se jich navždy zreknu."
 "Už brzy je spatríš jako pány sveta," rekl Kršna, ,,a jejich neprátelé budou poraženi a pohrbeni."
(
Pri první príležitosti rekl Durjódhana Kršnovi:
"Ó, Velký, musíš dnes v mém dome pojíst. Pripravil jsem na tvou pocest velkou hostinu."
"Ne, nemohu prijmout tvé pohostinství," odmítl Kršna.
"Proc ne? S tebou prece nemáme žádnou pri. Tvá odpoved je neprijatelná."
Ale Kršna prohlásil:
"Clovek by mel prijímat jídlo jen v prípade nedostatku, nebo když miluje osobu, která jídlo nabízí. Nejsem ten, kdo má nedostatek, a také sis me nezískal žádným svým cinem. Bezduvodne nenávidíš Pánduovce, kterí ti neublížili. Ten, kdo je nenávidí, ten nenávidí i mne. A ten, kdo je miluje, miluje i mne. To je vše. Nemohu jíst jídlo, které je znecišteno zlem."
Místo aby Kršna pojedl u Durjódhany, odešel do domu Vidury a pojedl tam. Vidura Kršnu varoval:
"Ten hlupák Durjódhana si naivne myslí, že získá vítezství pouze tím, že dá dohromady obrovskou armádu. Není v nálade nekomu naslouchat. Lekám se toho, že pujdeš na to zlomyslné shromáždení a budeš tam ríkat to, co si myslíš. Nicemu to neposlouží, když mezi ne pujdeš. Prosím Te, chran se jich."
Kršny se tato slova plná strachu ani trochu nedotkla a príští den se zjevil v plne obsazeném shromáždení. Tam spustil stavidla svých pocitu a vysvetlil jednoznacne svou misi. Nabídl mír na jedné strane a ultimátum na strane druhé. Kršnovo slova Durjódhanu velmi rozzlobila:
"Nevidím nic smírlivého, co se týce této pre. Co jsem zavinil já? Já jsme pouze vyhrál hru. Nevím, proc se porád všichni snažíte nalézat na mne nejaké chyby, jako kdybych se choval jako nejaká hyena. Pánduovci prohráli hru se Šaukunim, a ztratili tak své království. To je vše. Dokonce jsem jim dal nazpet všechno, co prohráli, ale pri další hre znovu vše ztratili, a odešli do vyhnanství. Cí je to vina? Kdo Judhišthiru nutil, aby se vrátil zpet a hrál podruhé? Proc o mne smýšlí jako o nepríteli? Z jakého duvodu? Proc bych já mel mít vinu na tom, že nemají štestí ve své neschopnosti? Ted s námi chtejí bojovat a myslí si, že jsou silní. Prosím, odrad je od toho sebevražedného kroku. Rekni jim, prosím, ó, Kéšavo, že dokud dýchám, nevydám jim žádné území. Ani co by se za nehet vešlo. Tím koncím."
"Ó, ty máš hrubé svedomí," rekl Kršna, ,,ty si myslíš, že jsi nic špatného nespáchal? At to posoudí tito vzácní pánové zde shromáždení."
A popsal historii konfliktu od zacátku do konce a sem tam varoval Durjódhanu, jaké z toho mohou být následky. 
Dušasán, když videl, že všichni starší podporují Kršnu, rekl svému bratru s velkým cynismem:
"Když s nimi neujednáš mír, tak Dróna, Bhíšma a tvuj vlastní otec nám svážou ruce a nohy a vydají nás na pospas Pánduovcum."
Jakmile to Durjódhana uslyšel, podíval se vztekle na shromáždení a odešel pryc spolecne se svým bratrem, spojenci a poradci. Vyslance nechali bez posluchacstva. 
"Ó, králi," rekl Kršna, ,,ted nadešel tvuj cas, abys svázal a uveznil svého syna a jeho spolecníky, jak Dušasán sám navrhl. Zbav ho autority a ujednej s Pánduovci mír. Zachran svuj rod pred vymrením!"
Král Dhritaráštra znervóznel a rekl Vidurovi, aby okamžite zavolal Gandhárí:
"Jestli má ona nejaký vliv na toho démonického syna, tak budeme ješte schopni se zachránit," rekl. 
Gandhárí okamžite prišla a Dhritaráštra jí o všem povedel. Když ho vyslechla, dala svému sluhovi rozkaz, aby okamžite našel Durjódhanu. Pak vyhubovala slepému Dhritaráštrovi a vinila ho z nedbalosti vuci Durjódhanovi a jeho rozmazlování. Když se Durjódhana dostavil, zacala ho poucovat, nacež zacal težce dýchat jako had s rudýma ocima. Gandhárí mluvila o zbytecnosti války a o hrabivosti, ale Durjódhana odmítl její rady, a aniž by pockal až domluví, odešel.
Pred halou rozmlouval o této situaci se Šaukunim, Dušasánou a Karnou a došel k záveru, že pro ne nastal cas jednat:
"Meli bychom Kršnu násilím zajmout a zavrít ho do vezení a pak bojovat a vyhladit Pánduovce po tretí. At si Dhritaráštra kricí, jak chce. Meli bychom uskutecnit náš plán co nejdríve."
Sátjakí, který zaslechl jejich rozhovor, shromáždil své vojsko, aby bylo pripraveno bránit Kršnu, a šel do haly, aby ho varoval.
Když Kršna uslyšel tyto zprávy, rekl Dhritaráštrovi:
"Jestli me chtejí násilne zajmout, tak at to udelají. Mohl bych ztrestat všechny tyto svedené muže, ale díky vaší vznešené prítomnosti od toho ustoupím. Dovolím jim, aby to zkusili a zajali mne, když si to prejí."
Ale král Dhritaráštra byl celý zoufalý a prosil o cas, aby se mohl pokusit ješte jednou odradit Durjódhanu od jeho dábelského plánu. Když se Durjódhana znovu dostavil spolecne se svými spojenci, Dhritaráštra k nemu promlouval, a to velmi prísne, ale nemelo to žádný úcinek. Vidura k nemu rovnež promluvil.
Kršna ale nakonec rekl:
"Sujódhano (Durjódhana), jsi svedený clovek. Plánuješ me zajmout a veznit, ale myslíš si, že jsem sám?" rozesmál se a dodal:
"Ted se podívej!" a vytvoril mnohonásobnou vizi Své podoby a Osobnosti, obklopen Pánduovci a všemi polobohy a veškerou armádou sveta. Nebylo možné zajmout jakoukoli jeho cást. Ríká se, že král Dhritaráštra nabyl na ten cas zrak, aby videl tu velkolepou podívanou, ale pak prosil, aby znovu oslepl, aby nemusel na vlastní oci spatrit zánik svého vlastního rodu.
Po projevení Své vesmírné podoby, prijal Kršna opet Svoji dvourukou podobu a odešel ze shromáždení. Když byl pripraven vydat se na cestu zpet do Upaplavji, všichni Kuruové ve shromáždení mu práli s velkým respektem štastnou cestu. Ale než odjel, otocil se ješte ke Karnovi a navrhl mu:
"Prosím, nastup do mého vozu a pojed se mnou."
A Karna bez váhání uposlechl a následoval ho. Jeho vlastní vuz mu vezli sebou. Behem cesty k nemu Kršna mluvil s velkou citlivostí a pokoušel se ho pretáhnout od Kuruovcu. Vysvetlil mu, kdo je jeho otec a že by vlastne mel být nejstarší z Pánduovcu, že by mel být nástupce, jakmile bude válka vyhrána, a že Judhišthira, který je mladší než on, by byl jeho prímý dedic. Ale Karna jednoduše odpovedel:
"Ó, Džanárdano, chápu tvoji lásku ke mne, ale nemohu to prijmout. Jsem zavázán Durjódhanovi za jeho podporu, kterou mi poskytoval celá ta léta. Nemohu ho opustit, i když vím, že jsme všichni ztraceni."
"Tvá vernost je pochopitelná, ale je nicivá a neprirozená," rekl Kršna, ,,jsi obdarován ruznými dary a máš jiskru, ale musíš také chápat, co je správné a co ne. Tvé prátelství pouze napomáhá Durjódhanovi. Tím jen podporuješ jeho nesprávné rozhodnutí, za které si muže být jist svou smrtí."
Kršna zastavil  vuz, aby Karna mohl prestoupit do svého a vrátit se zpet do Hastinápuru. Než se rozloucili, Karna rekl:
"Jestli budu zabit v této válce, mel bych získat nebeské místo oddelené pro válecníky. Mohu doufat, že tam budu mít tu cest se s tebou opet setkat a obdržet tvou milost?"
"At se tak stane," rekl Kršna a dal mu zprávu na rozloucenou:
"Až se vrátíš zpet, rekni Drónovi a Bhíšmovi, že tento mesíc je vhodný. Jídla, pití a paliva je  nadbytek, cesty jsou suché bez bláta a pocasí je príjemné a mírné. Po sedmi dnech nastane další mesíc. Zacneme tedy válku!"
(
Dalšího dne prijela Kuntí ke Karnovi, aby ho premluvila, aby opustil Durjódhanu. Taktéž mu vysvetlila jeho puvod a že je vlastne jeden z Pánduovcu.
"Respektuji te a verím ti," rekl Karna, ,,ale nemohu prijmout tvá slova a tvou autoritu matky. Ty jsi me opustila a poslala jsi me po rece dolu. Rodice, které jsem znal, jsou Súta a jeho žena, kterí me zachránili a vychovali. Budu bojovat pro Dhritaráštrova syna do posledního dechu. Avšak na rozdíl od tvých prání, budu bojovat jen s Ardžunou a s nikým jiným. Já se nikdy neutkám s ostatními Pánduovci. Slibuji ti, že at už zustanu naživu já nebo Ardžuna, budeš mít nakonec porád pet synu."
Kuntí ho objala, plakala a rekla:
"Dobre, zarucil ses, že ušetríš ostatní ctyri moje syny. Pouze si vzpomen na tento slib až natáhneš svou tetivu. Ach, ten osud. Co proti nemu muže clovek delat? Žehnám ti, s Bohem."

Zpev Nejvyššího
Když Kršna prišel zpet a oznámil výsledek své návštevy, Judhišthira se obrátil ke svým bratrum a rekl:
"Slyšeli jste poslední slovo druhé strany. Dali jsme dohromady sedm vojenských šiku. Máme sedm vybraných válecníku a každý z nich je schopen vést jednu akšauhiní. Zde jsou: Drúpada, Viráta, Drštadjumna, Šikhandi, Sátjakí, Cékitána a Bhíma. Všichni jsou zbehlí ve védských Písmech a jsou udatní a dokonalí válecníci. Všichni znají zpusob, jak použít jakýkoli druh zbraní. Nyní mi prosím sdelte, kdo bude hlavním generálem celého vojska. Na protivníkove strane jím bude urcite praotec Bhíšma." 
Mnoho jmen bylo navrhováno, ale nakonec na Kršnovu radu byl zvolen do funkce nejvyššího velitele armády syn Drúpady, Drštadjumna. Cím víc se približoval pocátek války, tím víc se všichni pripravovali a zacal velký pohyb vojsk, což zpusobovalo obrovský hluk, lomoz konských sprežení, sloní troubení, krik a pobízení jejich pohánecu, a do toho všeho se rinul zvuk bubnu, lastur a otácejících se kol tisícu vozu. Judhišthira osobne dohlížel na dopravu zásob potravin a krmiva pro zvírata. Shromáždil zásoby stanu, truhly na peníze, válecné stroje, zbrane a léky. Zarídil, aby lékari a chirurgové následovali armádu. Nechal Draupadí v Upaplavje se silným útvarem, aby ji tam hlídal.
Judhišthira pochodoval v cele postupujících vojsk. V zadu byl Viráta, Drštadjumna, Virátovi synové, ctyricet tisíc povozu, jízdní a peší oddíly. Utáboril se na rovné ploše pole zvaného Kurukšetra, které bylo dostatecne vzdáleno od chrámu, pohrebyšt a posvátných míst. Kršna prehradil malou reku, jež dávala zásobu vody a nechal ji strežit skupinou vojáku. Kolem bylo postaveno pres nekolik tisíc stanu, které byly dostatecne zásobeny jídlem a pitím. Na obrovskou hromadu bylo shromáždeno velké množství zbraní a drátených košilí. 
V Hastinápuru se shromáždil milion vojáku a dal se do pochodu, vpred na bitevní pole. Durjódhana roztrídil svých jedenáct aukšauhini, které sestávaly z mužu, slonu, vozu a koní a skládaly se do trech tríd, nejvyšší, strední a nižší. K výzbroji svého vojska pribral z vojenských skladu hlinené hrnce, které byly naplnené bud jedovatými hady, nebo nehorlavým materiálem; dále zvláštní zarízení na vymrštování ruzných predmetu; horkou smulu; jedovatá žihadla a obrovské stríkacky, kterými se stríkal varící olej. Pod vedení Kripy, Dróny, Šalji, Dušasány a jiných postavil vždy?????? jednu aukšahini vojska. Nejvyšším velitelem všech vojsk byl, jak se dalo ocekávat, praotec Bhíšma. Karna všem pripomnel svuj slib, že nebude bojovat, dokud v boji nepadne Bhíšma.
Durjódhana porucil svým hudebníkum, aby hráli, bubnovali a troubili na lastury. Najednou se však mezi všemi oslavami ukázala na nebi zlá znamení. Obloha byla bez jediného mrácku, ale presto na zem padaly krvave zbarvené spršky, a ty z ní udelaly rozbredlou plán. Zacaly se ukazovat vzdušné víry a zem se trásla. Meteory padaly a šakalové vyli. 
Sandžaja popisoval králi Dhritaráštrovi složení armád. Oba sice sedeli v krištálovém paláci, ale presto mohl Sandžaja videt všechno to, co se delo na Kurukšetre, nebot byl obdaren zcela zvláštní vizí. Popisoval formace shromáždených vojsk na poli, které stály celem k sobe, smerem na východ a na západ. S pocátkem ranního rozbresku byly obe strany pripraveny k boji. Ardžunuv vuz, na kterém byl vozatajem Kršna, stál na strategickém míste v predních radách. Z tohoto místa mohl videt na všechny shromáždené osobnosti na opacné strane. Rozeznal každého z nich. Najednou však ztratil odvahu. Všichni jeho príbuzní, jeho dedecek, jeho guru, strýc a bratranci, tam stáli a cekali až budou zraneni a zabiti. Najednou se však cítil slabým a nerozhodným. Sveril se Kršnovi ve své zpovedi:
"Nemohu pokracovat v této válce. Luk Gándíva mi padá z ruky. Nemohu zde již déle stát, zapomínám se a má mysl bloudí. Nespatruji nic dobrého v tom, když v boji zabiji své vlastní príbuzné. Muj milý Kršno, netoužím po vítezství, království a nebo štestí. Prosím, nechej me odejít."
Luk Gándíva mu vypadl z ruky. Ardžuna padl na podlahu vozu a zacal plakal:
"Jak mužu namírit své šípy na Bhíšmu a Drónu, které bych mel uctívat? Nevím, jestli nejaké království stojí za vítezství po takovém krveprolití. Jakou cenu má tohle vítezství?"
Když Ardžuna zcela vycerpán prestal, Kršna mu tiše rekl:
"Naríkáš zde nad temi, kterí si nezaslouží ohledy."
Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, pak zacal jemným hlasem Ardžunovi vykládat dokonalou životní moudrost Šrímad bhagavad-gíty. Urcil pravou duchovní podstatu osobnosti, její vztah vzhledem ke spolecnosti, vesmíru, Bohu a touhy milovat a být milován. Jak by mel clovek poznat svou duchovní nesmrtelnost, nepomíjivost duše, jež je uveznená v pomíjivém fyzickém tele. Vysvetlil jednání mysli, které zpusobuje podmínení nebo svobodu živé bytosti. Popsal ruzné druhy jógy (touhy po spojení se stvoritelem), karmajógu, dhjánajógu, bhaktijógu atd. Kršna zduraznoval nutnost vykonávat predepsané povinnosti v duchu odpoutanosti. Ardžuna Kršnovi naslouchal s velkou úctou. Nekdy Ho ale prerušil, a zbavil se tak pochyb a opravdu moudrosti porozumel. Kršna zodpovedel všechny jeho otázky s nejvyšší milostí, a nakonec ho obdaroval velkou vizí své vesmírné podoby. Kršna, kterého Ardžuna považoval za svého prítele, se mu zde zjevil jako Buh samotný, mnohotvarý a všeprostupující. 
Cas, živé bytosti, prátelé i neprátelé dohromady byli vtesnáni v této obrovské bytosti, jejíž telo se rozprostíralo v prostoru mezi nebem a zemí od horizontu k horizontu. Zrození, smrt, zabíjení, ochrana a každá cinnost se zdála být cástí této bytosti a nic neexistovalo mimo ni. Tvorení, nicení, necinnost, to vše utvárelo cásti a cástecky této gigantické bytosti, jejíž vize naplnila Ardžunu hruzou a extází:
"Ted už rozumím," zvolal. 
"Jsem smrt a zánik," rekl Kršna, ,,a všichni zde shromáždení muži jsou již mrtví následkem své vlastní karmy (zákon o odplate cinu). A ty budeš pouze nástroj jejich znicení."
Kršna prijal Svou puvodní dvourukou podobu.
Ó, Nejvyšší Pane," rekl Ardžuna. ,,Má slabost mne opustila. Nemám žádných pochyb. 
Ardžuna pozvedl svuj luk a pripravil se k boji. 
Když Pánduovci uvideli, že Ardžuna opet pevne drží svuj luk, pocítili velkou úlevu. V dalším okamžiku, práve když mel zacít boj, odhodil Judhišthira k velkému úžasu všech svou zbroj a drátenou košili a jel smerem na protivníkovu stranu. Kuruovci si nejprve mysleli, že prichází prosit o mír, ale on zamíril prímo ke svému mistru Drónovi a poklonil se mu. Poté se dotkl nohou praotce Bhíšmy a jiných starších. Pak se vrátil zpet na své místo, oblékl si svou drátenou košili a zbroj a dal povel k útoku. Na Kurukšetre se zurive bojovalo osmnáct dní. Nekdy se štestí priklánelo na jednu stranu a jindy zase na druhou. Obe zneprátelené strany prísne dodržovaly pravidla boje, a proto zapocaly boj s ranním východem slunce a koncily s jeho západem. Ale jak dny míjely, omezení nebylo vždy dodrženo. Nekdy byl boj prodloužen do noci, kdy armády bojovaly za pomoci svetelných raket a pochodní. Obvykle však prestávali s bojem hned po západu slunce a všichni se vraceli do príslušných stanu, aby ohodnotili denní práci a naplánovali strategii príštího boje. Jindy se v noci bavili písnemi a tancem.
Každý den se vojenské formace strídaly. Obe strany se snažily získat informace o zámerech té druhé strany a plánovaly protiakce. Nekolika druhum vojenských útvaru nejvyšší velitelé prikázali, aby byly pripraveny se situaci na bojišti prizpusobit. Jakmile se jedna strana formovala do makary (formace ryby), tak druhá strana reagovala formací kraunca (formace volavky), takže útok a protiútok mel zákonitou logiku. Velitelé volili, kam budou útvary umísteny, jak se rozvinou ve vojenský šik a jak budou zformovány. Každý velitel jednotlivých cet musel sám rozhodovat, jak nejlépe pokracovat v boji podle místa, casu a daných okolností. Tretí den Bhíšma zformoval armádu Kuruovcu do formace zvané "orel". Na to reagovala druhá strana formací tvaru pulkruhu, s Bhímou a Ardžunou na každém konci této formace. Tato formace se mohla uzavrít z obou stran jako klešte. 
Každý den se na jedné strane ozýval jásot a na strane druhé výkriky zoufalství. Nekdy se pri pocítání svých ztrát Pánduovci cítili beznadejne, ale Kršna, který byl stále po boku Ardžuny, v nich neustále udržoval ducha nadeje povzbudivými slovy. Každý den mely obe strany odstrašující ztráty mužu, koní a velitelu a zem byla nasáklá krví.

                                                 Bitva na Kurukšetre
První den boje zacal Bhímovým útokem který vedl jeden šik vojáku. Odhodil úvazek a útisk trinácti let ve vyhnanství a do útoku se vrhl s obrovským nadšením. Ardžunuv syn, Abhimanju, nejmladší válecník na bitevním poli se pripojil k bitce a vedl skvelý boj. Praotec Bhíšma byl jeho první cíl. Šípy Abhimanjua Bhíšmu protali hned v devíti místech. Avšak tento odvážný útok Bhíšma nemilosrdne odplácel. 
V té chvíli Ardžuna rekl Kršnovi:
"Zajed s vozem blíže k Bhíšmovi, protože dokud se nevyporádáme s tímto starcem, nevyhrajme. Je pro nás velice nebezpecný."
Prestože Bhíšma mel ochranu sestavenou ze zvlášt vybraných válecníku, Ardžunuv útok byl nemilosrdný. Když Durjódhana pozoroval prubeh boje, znervóznel. Naléhave a témer vycítave na Bhíšmu volal:
"Dvojice Kršna a Ardžuna nás ohrožuje a je schopná nás pobít. Karna, na kterého jsem se mohl vždy spolehnout, nechce bojovat a bude stát stranou, dokud jsi naživu."
"Navrhuješ mi snad, abych se obetoval a upravil tak cestu Karnovi?" ptal se Bhíšma.
Durjódhana se hned zacal omlouvat a vysvetloval:
"Prosím, rychle se rozhodni a odstran Ardžunu z cesty."
V tom Bhíšma vystrelil šíp, který zkrvavil Kršnovu hrud, avšak vážneji Ho nezranil. Tato podívaná Ardžunu utvrdila v rozhodnutí znicit Bhíšmu a hned poté jeho osobní ochránci padali jeden za druhým. V prubehu boje se obcas dostali k sobe tak blízko, že nebylo možné rozeznat, kdo je kdo. Pouze vlajky jejich vozu oznacovaly jejich pozici. Boj byl vyrovnaný.
O kus dál bojovali mezi sebou Dróna a Drštadjumna. Drštadjumna cekal na tuto príležitost celý život.17 Jeho vozataj byl zabit Drónovým kopím. Hned na to Drštadjumna popadl svuj palcát, seskocil z vozu a pokracoval pešky. Drónuv šíp mu vyrazil palcát z ruky, ale on vytasil mec a skocil dopredu. Dróna ho však znovu pohotove odzbrojil. V tom okamžiku se objevil Bhíma, aby Dhrštadjumnu zachránil, a odvezl ho pryc ve svém voze.
(
Kuruovci svuj útok soustredili na Ardžunu, ale on se vždy držel uvnitr plášte vytvoreného neustálým tokem šípu rotujících kolem sebe. Na jiném konci bojište vedl Šaukuni útok proti Jujudhánovi a Abhimanjuovi. 
Bhíma a jeho syn Ghatótkac18 bojovali proti Durjódhanove skupine, ale Bhíšma a Dróna se spojili, aby ho osvobodili a shromáždili pak svoje síly. Poté Durjódhana opet pristoupil k Bhíšmovi a rekl:
"Pozoroval jsi s velkým obdivem, jak nás decimovalo Bhímasenovo vojsko. Dokonce i v této situaci jsi porád ješte naklonen Pánduovcum. Vím, že bys s nimi zatocil, kdybys chtel."
Ale Bhíšma se pouze usmál a rekl:
"Víš, jak jsem starý? Delám, co mohu. To je vše a nic víc."
Presto byl Bhíšma Durjódhanou popíchnut nemilou poznámkou, že se dal do boje a útocil na neprítele s obnovenými silami. Armáda Pánduovcu se zacala rozptylovat.
Kršna pobízel Ardžunu:
"Jestliže udeláš chybu v útoku proti svému praotci, tak je okamžite všechno ztraceno. Ty se bráníš srážce s ním. Musíš prekonat své váhání dotknout se ho!"
Jakmile se Ardžunuv vuz priblížil k Bhíšmovi, okamžite ho zaplavil hustým krupobitím šípu. Ale Bhíšma je všechny odrazil s takovou rychlostí, že stacil ješte zvolat:
"Bravo, bravo."
V dalším okamžiku se Ardžunovi podarilo zlomit Bhíšmuv luk, ale on jednoduše zvedl druhý.
Kršna videl, jak se Ardžuna nachází v besprostredním ohrožení života. Ihned zastavil vuz, vyskocil z neho, zvedl kolo válecného vozu a zvolal:
"Sám znicím tohoto velkého bojovníka."
Když Bhíšma videl, jak k nemu Kršna utíká, nadšene zvolal:
"Ó, Pane vesmíru, vítej. Muj život se stal dokonalým, mohu-li Te spatrit v  tomto bojovném rozpoložení."
Ardžuna rozrušene Kršnu následoval a prosil Ho:
"Ne, nedelej to. Pamatuj, prosím, na svou prísahu, že nebudeš bojovat. Zastav. Slibuji, že na Bhíšmu zaútocím."
Na to se Kršna utišil. Toho vecera Ardžuna znicil znacnou cást Kuruovského vojska.  
(
Na pocátku druhého dne, navzdory svým ztrátám se Kuruovci jevili velmi optimisticky naladení a dobre organizováni. Když Ardžuna sledoval jejich bojové formace, videl, jak jeho syn Abhimanju zaútocil. Okamžite byl obklopen Šaljou, Ašvathámou a velkým poctem zkušených válecníku. Ardžuna a Drštadjumna vyrazili za ním, aby mu pomohli. Hned na to prispechal Durjódhana se svými bratry, aby podporili Šalju, a v dalším okamžiku prijeli Bhíma a jeho syn Ghatótkac, aby podporil útok proti Kuruovcum.
Durjódhana jel do útoku s šikem slonu a srazil se s Bhímou. Bhíma seskocil z vozu a svým železem vykládaným palcátem  zacal nicit všechny Durjódhanovy slony. Jejich mrtvá tela ležela jako hory masa a ti, kterí jeho útok prežili, splašene utíkali pryc. Když ustupovali, šlapali po vojácích své vlastní armády a vytváreli tak scénu nepredstavitelného zmatku. Jakmile zacali lítat šípy, nastoupil Bhíma zpet do svého vozu a rekl svému vozataji:
"Vpredu vidím všechny dábelské Durjódhanovi bratry. Jed k nim! Všechny je vyrídíme, nebot jsou zralí na odchod do Jamarádžova sveta."
Toho dne vyrídil osm Durjódhanových bratru, což komentoval s velkým uspokojením:
"Ten starý muž byl velmi prozíravý, když privedl na svet sto synu."
Durjódhana však bojoval mocne - Bhíma byl zasažen s takovou silou, že ho to na chvíli omrácilo. Ale hned poté jeho syn Ghatótkac zasáhl, jako když uderí cyklón, a armádu Kuruovcu rozdrtil.
"Nemužeme už déle bojovat proti démonum," rekl Bhíšma. ,,Musíme na jeden den zastavit a nabrat nové síly, nebot naše oddíly jsou velmi unaveny a opotrebovány!"
(
Šestého dne boje se Ardžuna definitivne rozhodl, že Bhíšmu znicí, nebot jeho útok zaprícinil strašné ztráty na strane Pánduovcu. Zavolal bojovníka jménem Šikhandi,19 postavil ho pred sebe a vyrazil do útoku. Bhíšma si uvedomil, že prišel jeho konec. Nemohl ani bojovat ani strílet šípy na Šikhandiho, nebot vedel, že tento válecník se narodil jako žena (a ženy, deti, starce apod. kšatrijové museli chránit). Bhíšma stál klidne, zatímco na nej létaly Šikhandovy šípy. Ardžuna, kterého mel Šikhandi za sebou, strílel na Bhíšmu dobre mírené strely, které zkoušely slabá místa v jeho zbroji. Když Bhíšma zjistil, že tyto šípy pochází od Ardžuny, ihned oplácel jeho útok tím, že metal oštepy, kterým se Ardžuna jen težce bránil.
Bhíšma se rozhodl, že ukoncí tento souboj. Popadl mec a štít a pokoušel se sestoupit ze svého vozu, ale místo toho padl na zem jako tyc. Šípy na neho vystrelené udelaly z jeho tela jehelnícek, takže neležel na zemi, ale na loži ze šípu. Jakmile si toho obe zneprátelené strany všimly, okamžite boj zastavily.
Ardžuna pristoupil k Bhíšmovi, a když videl, že jeho hlava visí dolu, zapíchl tri šípy do zeme, lehce nadzvedl jeho hlavu a podeprel ji. Poté Bhíšma rekl, že má žízen. Když Ardžuna strelil šíp do zeme napravo od padlého muže, okamžite vytryskl proud vody k Bhíšmovým rtum. Byla to Ganga, Bhíšmova matka, která prišla uhasit synovu žízen. Potom, co se napil, prohlásil, že bude ležet na tomto lužku tak dlouho, dokud neprijde cas jeho odchodu. Mel velkou radost z tohoto daru, díky kterému muže žít tak dlouho, jak si preje a muže zemrít, až se sám rozhodne. Když tak nejakou dobu ležel v hluboké meditaci, privolal Durjódhanu a rekl mu:
"Doufám, že tato válka skoncí s mým odchodem," rekl. "Ujednej mír se svými bratranci. A to bez meškání!"
Karna prijel, jakmile uslyšel o Bhíšmove konci. Prosil ho, aby mu odpustil jeho hrubá slova a jeho nemístnou prísahu, že nebude bojovat, dokud on v boji nepadne. Na to Bhíšma milostive odpovedel:
"Tvá nenávist k Pánduovcum je až príliš velká a neoduvodnená. To proto jsem byl k tobe tak tvrdý. Ty nejsi synem vozataje, jsi synem poloboha Súrji. Jsi nejstarším synem Kuntí. Vrat se zpet mezi Pánduovce a ukonci tento spor."
Avšak Karna odmítl jednat podle jeho rady:
"Odmením se Durjódhanovi svým životem za všechnu jeho laskavost a pomoc, kterou mi poskytl. Za žádných okolností nemohu porušit svou loajalitu."
Pak mu Karna vzdal poctu a zacal se urychlene pripravovat k boji. Durjódhana velmi ožil, když videl, jak Karna nastupuje do vozu. Jeho vojsko cítilo vítezství na dosah ruky, ted, když se Karna konecne vrátil zpet do boje. Než Kuruovci obnovili boj, byl Dróna jmenován po Bhíšmovi do funkce vrchního velitele všech armád.
(
Durjódhanu najednou napadlo, že kdyby Judhišthiru chytili živého, vítezství by bylo jeho:
"Judhišthirovo polapení je naším prvním úkolem," prikázal Drónovi. ,,Ani nechci válku vyhrát. Úplne mi postací, když bude Judhišthira mým veznem," a radoval se pri pomyšlení na to, jak Judhišthiru znovu vtáhne do hry v kostky, obere ho a vyžene ho znovu do vyhnanství na dalších dvanáct dlouhých let. Tak válku ukoncí.
Dalšího dne se všichni Kuruovci soustredili na to, aby dostali Judhišthiru. Dróna osobne vedl útok. Jakmile však Pánduovci prohlédli jejich plán, strežili Judhišthiru dnem i nocí. Judhišthira se útoku Dróny velmi dobre bránil a používal k tomu zcela zvláštní astry. Nakonec se ale objevil Ardžuna, a útocící voj zcela rozprášil.
Dróna konstatoval:
"Dokud tam bude Ardžuna, nikdy Judhišthiru nedostaneme. Meli bychom odvést jeho pozornost nekam jinam a odlákat ho pryc."
K tomu, aby upoutali Ardžunovu pozornost, zformoval velitel Trigartu sebevražedný oddíl. Skupina mužu, oblecených do látky tkané z trávy zvané dharba,20 provedla za sebe pohrební obrady a všichni pronesli smrtelnou prísahu pred plápolajícím posvátným ohnem:
"Bud zemre Ardžuna, nebo zemreme my."
Pochodovali smerem k jihu, což byl svet Jamarádže, a vykrikovali hlasité výzvy smerem k neprátelum. Když to Ardžuna uslyšel, prohlásil: 
"Ted musím jít a bojovat, nebot je povinností kšatrije výzvu prijmout."
Ale Judhišthira se ho snažil odradit:
"Nezapomen, že Dróna má v plánu me chytit. Pamatuj na to."
Potom Ardžuna nechal u Judhišthiry silnou stráž a odjel. Kršna zajel s Ardžunovým vozem do stredu Trigartových oddílu. Ze zacátku byli obklíceni ze všech stran sebevražednými muži, ale brzy se Ardžunovi podarilo je všechny rozprášit velkou záplavou šípu. V tom samém okamžiku se Drónovi podarilo dostat až k Judhišthirovým ochráncum, mezi kterými byl Drštadjumna. Ale  Dhrštadjumnovi se Dróna vyhnul, nebot vedel, že tento mladý princ se narodil jenom proto, aby ho znicil. Dorážel ze všech stran, ale navzdory všem pokusum se mu nepodarilo Judhišthiru zajmout. 
Dalšího dne si Durjódhana horce stežoval:
"Judhišthira byl na dosah ruky a ty jsi ho nechal uniknout. Vím, že si nepreješ dostat se do sevrení Pánduovcu. Je to stejné jako s Bhíšmou. Nechápu, proc neplníš své sliby?!"
Dróna byl rozrušen tou poznámkou a rekl:
"Pestuješ si bezcenné sentimenty. Už jsem ti jednou vysvetlil, že Judhišthiru nedostaneme dokud je nablízku Ardžuna. Ale zkusíme to znovu. Bud trpelivý a duveruj mi!"
Trináctého dne boje sebevražedný oddíl opet vyzval Ardžunu k boji na jižním konci bojište. I když si Pánduovci ten den nemohli takové rozptýlení sil dovolit, presto se tam Ardžuna vypravil, aby se s nimi vyporádal. Jakmile Ardžuna odjel, zformoval Dróna svou armádu do tvaru lotosového kvetu. Byl to druh bludište, ve kterém se neprítel úplne ztratil. Judhišthira byl znepokojen touto náhlou zmenou událostí a uvedomil si, že Drónuv útok bude prudký a nezdolatelný. Všichni jeho spojenci se ze všech sil snažili roztrhnout to lotosové bludište, ale delali jen malé pokroky. Mladý Abhimanju, Ardžunuv syn, byl jejich jediná nadeje. 
"Za otcovi neprítomnosti," rekl Judhišthira, ,,padá veškerá odpovednost na tebe. Musíš se pokusit prolomit tuto formaci."
Abhimanju mel sice chut pokusit se o to, ale neduveroval si:
"Muj otec me naucil jak se do ní dostat, ale nenaucil me, jak se dostat zase ven."
Bhíma, Sátjakí, Drštadjumna a všichni ostatní ho pobízeli a slibovali mu, že budou blízko za ním, jakmile bude prulom otevren. A tak Abhimanju protrhl svým šípem lotosovou formaci, což všechny veterány na obou stranách privedlo v úžas. Probil se skrz, prešel každou prekážku a dostal se hluboko do prulomu. Ale Džajadratha, Dhritaráštruv zet dal neocekávane pokyn svému oddílu, aby úplne uzavreli prulom a zabránili tak v prístupu Bhímovi a ostatním, kterí byli Abhimanjuovi v patách. Abhimanju se zurive bránil, ale v jednom okamžiku priskocil Durjódhana a probodl ho svým mecem. Dróna, Ašvatháma, Kripa, Karna, Šaukuni a mnoho jiných hrdinu se spojilo, aby toho mladého muže dorazili. Z posledních sil se zoufale bránil a odrážel všechny útoky, jak jen mohl, ale nakonec nedokázal presile nekolika mužu vzdorovat a byl zabit.
Ardžuna se vyporádal s armádou sebevrahu a vrátil se zpet do tábora. Když se dozvedel o Abhimanjuove smrti. Zhroutil se a naríkal:
"Naucil jsem ho jen, jak prolomit lotosovou formaci, ale nenaucil jsem ho, jak se z ní dostat. Prísahám, že Džajadratha, který to všechno zpusobil, zemre mojí rukou drív, než zítra zajde slunce."
Dalšího dne se Džajadratha schovával za opevnením z vozu, slonu a jízdního oddílu až do pozdního vecera, protože se dozvedel o Ardžunove prísaze. Ale Ardžuna se probojoval skrz toto opevnení a dostal se až k Džajadrathovi, který zoufale pozoroval západ slunce. Nakonec se obloha úplne zatemnila, což Džajadrathu utvrdilo, že casový limit vymezený Ardžunou preckal a s klidem vyšel ze svého úkrytu. Ardžuna toho využil a jednou strelou Džajadrathu usmrtil, nacež se nebe úplne rozjasnilo. Falešný západ slunce totiž vytvoril Kršna, který držel svuj disk proti slunci. Kršna tuto strategii zvolil proto, že se mu zdálo, že je to jediný zpusob, jak dostat Džajadrathu z úkrytu a zakoncit tak tuto neštastnou událost.
(
Bitva zurila zároven na mnoha jiných místech. Bhíma a Karna bojovali proti sobe. Durjódhana poslal své bratry, aby pomohli Karnovi, ale Bhíma byl zrovna ve své kuži a toho dne dokázal všech dvanáct Durjódhanových bratru pozabíjet. Cítil, že se narodil práve kvuli tomu, aby zpustošil a vyhladil Durjódhanovo bratrstvo, které s velkou radostí sledovalo, jak je Draupadí násilne vysvlékána pred celým shromáždením. Karnuv útok Bhíma nekolikrát odrazil. Ztráta Durjódhanových bratru Karnou otrásla, ale presto se brzy vzchopil a znicil nejenom Bhímuv luk, ostatní zbrane a jeho vuz i s vozatajem, ale prakticky ho úplne odzbrojil. Takto Bhímu donutil utíkat z úkrytu do úkrytu. Dokonce se musel schovávat za obrovské mrtvoly slonu a bojovat s címkoliv, co mu prišlo pod ruku, jako napríklad s polámanými koly, kusy dreva, konskými koncetinami apod. 
Karna se mu vysmíval:
"Ty ubožáku, vrat se zpátky do lesa a žvýkej trávu. Ty nejsi kšatrija, ale divoch. Jsi neschopný opravdového boje."
Toho dne se hnev obou zneprátelených stran natolik vystupnoval, že prestali respektovat válecné konvence. Obe strany porušovaly casový limit a bojovaly i v noci za prispení tisícu pochodní. Bhímuv syn, Ghatótkac, se v noci cítil obzvlášte silný, což bylo pro rákšasy zcela prirozené. On a jeho armáda obtežovali Kuruovce mnoha zpusoby. Meli nadprirozené síly, a jejich bojovou strategii nebylo možno nikdy dopredu logicky predvídat. Jejich šípy pršely z neviditelných smeru. Bojovali shora a ze vzduchu a dle libosti se stávali neviditelnými, a takto zpusobili velké ztráty Kuruovské armáde. Kuruovci zacínali být zoufalí pri pomyšlení, že by je mohl Ghatótkac svými nevypocítatelnými triky úplne znicit, a proto prosili Karnu, aby to skoncoval.
Avšak  i Karna byl zranen Ghatótkacovou zbraní a jeho bolest byla velká. Karna mel ve své výzbroji magický oštep, což byl dar od samotného poloboha Indry. Tato zbran, byla-li poslána za unikajícím neprítelem, byla pohánena vlastním zdrojem. Avšak mela jedno velké omezení. Mohla být použita jenom jednou. Karna si tuto zbran schovával na Ardžunu, ale ten den byl premožen bolestí a zoufalstvím natolik, že ji použil proti Ghatótkacovi a ukoncil tak jeho útocné pusobení. Ardžuna byl bezpochyby zachránen, ale cena byla vysoká. Bhímuv syn musel za to zaplatit svým životem. 
(
Byla to krutá noc. Bojovalo se bez prestávky. Kdekoliv se objevil Dróna, tam se šírila smrt a nicení. Kršna pozoroval jeho jednání a prohlásil: 
"Musíme s tímto strašným clovekem skoncovat. Je nepremožitelný a muže takto pokracovat stále, dnem i nocí, dokud nepadne poslední príslušník naší armády. Musíme ho zastavit jakýmkoliv prostredky, které máme k dispozici. Jeho bojový duch musí být zlomen. Jeho jediné slabé místo je jeho velká pripoutanost k synu Ašvathámovi. Ašvatháma nemuže být zdolán, a proto rozhlásíme, že je mrtev, a tak tohoto starého mistra vyvedeme z rovnováhy. Kdo pujde a rekne mu, že Ašvatháma je mrtev? Práve ted je docela daleko, na jiném konci bitevního pole, a proto bychom mohli uspet."
Ardžuna odmítl mít s tímto klamem cokoliv spolecného. Jednoho po druhém se ptal, ale každý odmítl utrousit lež, i kdyby je to melo zachránit. A tak tam stáli a premýšleli. Cas se nezadržitelne krátil. Bylo to vecí zachování mužu a rodin a jich samotných, nebot ocekávali v nejbližší dobe Drónuv útok.
Judhišthira se nad tímto návrhem a situací zamyslel, posoudil ji a rekl:
"Pujdu a reknu to Drónovi. Jestliže kvuli této lži pujdu do horoucích pekel, tak si to urcite zasloužím. Ale v našem prípade musíme uposlechnout. Ó, Kršno, já ti duveruji. Když rozkážeš, musíme uposlechnout. Jiné cesty pro nás není."
Aby Bhíma vytvoril atmosféru pravdy a podporil Kršnuv plán, zvedl palcát a rozdrtil hlavu slona, jehož jméno bylo Ašvatháma. Poté zacal hlasite naríkat: 
"Zabil jsem Ašvathámu. Zabil jsem Ašvathámu."
Ve chvíli, kdy se Dróna chystal vypustit brahmástru, nejsmrtonosnejší zbran, která mohla ve vterine vyhladit všechny Pánduovce, uslyšel tuto strašnou zvest. Presto se ale ješte zeptal Judhišthiry, protože ten by nikdy nelhal:
"Judhišthiro, rekni mi po pravde, je Ašvatháma mrtev?"
Kršna Judhištiru žádal, aby Drónovi odpovedel, že ano. Judhišthira, jehož neprítel se nikdy nenarodil, ovšem lež odmítl, i pres opakované Kršnovo naléhání. Nakonec to vyrešili následovne:
"Ano, je to pravda," a dodal, ,,ale je to slon jménem Ašvatháma, který byl zabit." Pri vyslovování poslední cást vety, v níž mu objasnoval, že zabit byl slon stejného jména, bylo zámerne zaduto do lastury, jejíž hluk Judhišthirova slova prehlušil. Když to Dróna uslyšel, zcela ztratil odvahu. Nezbylo už nic, pro co by žil. Bhíma toho však využil a zacal ho hanet:
"Jsi bráhman, a presto jsi opustil své bráhmanské povinnosti a vydal ses cestou válecnictví a jednal jsi jako kšatrija. Zradil jsi tak povinnosti svého zrození. Místo abys propagoval poznání a mír, ucil jsi lidi, jak používat zbrane. Oddával ses profesionálnímu zabíjení a nyní získáváš plody svého jednání."
Tento válecný veterán se velmi urazil, ale zpráva o smrti jeho syna ochromila jeho smysly natolik, že upustil zbrane a brnení na podlahu vozu, posadil se a upadl do hluboké agónie. To využil Drštadjumna, vyskocil na Drónuv válecný vuz a než si nekdo mohl uvedomit, co se vlastne deje, Drštadjumna vytáhl mec a utal Drónovi hlavu, aby tak pomstil ponížení, které musel jeho otec podstoupit pred mnoha lety. Po Drónovi byl jmenován vrchním velitelem všech Kuruovských vojsk Karna. Ardžuna to považoval za velké štestí a za podpory Bhímy ho vyzval k boji. 
Dušasán se priblížil, aby zaútocil na Bhímu sprškou šípu. Bhíma byl vzrušen takovou príležitostí a rekl: 
"Nyní nastal okamžik odplaty," a pripomnel si, jak byla Draupadí pred shromáždením tažena za vlasy, seskocil ze svého vozu a vrhl se na Dušasánu. Když ho táhl dolu, utrhl mu ruku a rval:
"Není to náhodou ta ruka, která táhla Draupadí za vlasy?" a odhodil krvácející koncetinu prímo do Durjódhanova obliceje. Pak se napil krve, která Dušasánovi tekla z tela, aby tak splnil svou prísahu, což šokovalo všechny kolem, vcetne Durjódhany. 
Karna byl otresen tímto aktem Bhímovy pomsty. Šálja, který byl Karnuv vozataj, rekl:
"Vidím, že jsi nejak nerozhodný a vyvedený z míry. Ó, ano, není divu. Je to strašná podívaná, ale ted musíš být rozhodný. Neztrácej odvahu. Ted už leží veškerá zodpovednost jenom na tobe."
Karna tedy zamíril se svým vozem prímo k Ardžunovi a vystrelil na neho své nejlepší zbrane. Trpytivý ohnivý šíp, zvaný had, šlehal ohen na všechny strany a hledal Ardžunovu hlavu. Ale Kršna ve zlomku vteriny potopil Ardžunuv vuz pet palcu hluboko do zeme. Šíp sice minul Ardžunovu hlavu, ale srazil mu helmici. Ardžuna zrudnul hnevem a zamíril svuj šíp na Karnu, aby s ním skoncoval. V tom okamžiku nastala Karnova osudová chvíle. Levé kolo jeho vozu zapadlo do blátivého bahna, musel sestoupit a vyprostit ho. Jak tak zápasil s vozem, rekl Ardžunovi:
"Pockej až dám do porádku svuj vuz. Jsem závislý na tvé cti. Neútoc."
Ale Kršna prohlásil:
"Cest? Nejak pozde si vzpomínáš na to slovo. Kde byla tvoje cest, když ses posmíval bezbranné žene, jež byla tažena do vašeho stredu, aniž by se necím provinila? Ty ses z vlastní vule rozhodl, že se spolcíš se zlými lidmi, prestože ses tomu mohl vyhnout. Prokazoval ses zlými ciny, krutostí, nekonal jsi dobré skutky a tvá nenávist k bratrum je slepá a bez príciny. A tehdy, když jste obklícili a zabili chlapce jménem Abhimanju, trikrát tak mladšího, než jste byli vy, kde byla ta cest, o které zde hovoríš?"
Kršna ho tímto zpusobem odsoudil a pobídl Ardžunu, aby Karnovi uštedril poslední ránu. Ale Karna rychle naskocil do svého vozu a vystrelil. Ardžuna byl ohromen silou té strely, a zatímco odpocíval a nabíral sílu, Karna znovu sestoupil z vozu, aby vyprostil zapadlé kolo. Pres všechnu snahu se mu nepodarilo kolo vyprostit, propadl zoufalství, a tak se snažil vypustit svou nejnicivejší zbran, brahmástru. Ale v tomto okamžiku zapracovalo prokletí, které na neho uvalil jeho guru Parašuráma. Prokletí ríkalo, že v kritickém okamžiku zapomene mantru, pomocí které muže brahmástru vypustit. Karna znervóznel a uvedomil si, že mantru doopravdy zapomnel. Ardžuna však váhal, protože nechtel využít takového hloupého okamžiku, ale Kršna ho nutil:
"Neztrácej cas! Jdi! Vystrel!"
Ardžuna pozvedl svuj luk Gándívu a vystrelil šíp, kterým Karnovi oddelil hlavu od tela.
(
Tehdy Durjódhanovi radili, aby ujednal mír.
"Ne," rekl, ,,jak mohu ujednat mír s Pánduovci, kterí prolili krev tech nejdražších, které jsem mel. Nemilosrdne všechny zabili. Jednoho po druhém. A proto budu bojovat až do posledního dechu, což doslova splnil poté, co ustanovil Šalju vrchním velitelem vojsk.
Judhišthira osobne vedl armádu do útoku proti Šaljovi a srazil ho dolu. Všichni užasli nad vojenskou schopností Judhišthiry, o kterém se ríkalo, že je velmi mírný. Šálja byl jeden z  nejhouževnatejších bojovníku, ale v tomto souboji Judhišthira ukázal úžasnou vytrvalost a sílu a nezastavil se, dokud se Šaljovo telo neodkutálelo do prachu. 
Dhritaráštrovi zbývající synové se spojili a zaútocili na Bhímu, ale on je všechny s chutí potrel a volal:
"Ješte zustal naživu ten nejvetší neprítel a já se s ním vyporádám," a vydal se ho pronásledovat.
Durjódhana ztratil všechnu nadeji, když zjistil, že Sahadéva, nejmladší z Pánduovcu, vyrídil i jeho strýce Šaukuniho. 
V té chvíli prišli Ašvatháma a Kripa, aby zjistili, kde je Durjódhana. Ašvatháma byl jmenován generálem. Na Kuruovské strane byli už jen tri bojovníci. Na strane druhé jich bylo sedm. Ašvatháma byl hluboce rozrušen Durjódhanovým stavem, a proto dal slib, že vyhladí rod Pánduovcu takovým zpusobem, že po nich nezbude ani památky.
(
Durjódhana už nemohl shromáždit armádu, nebot všichni byli pobiti, a proto vzal kyj, svoji nejsilnejší zbran a dal se na pochod k jezeru. Svou mystickou silou rozdelil vodu na strany a zustal na dne, kde ho Judhišthira a jeho bratri pozdeji našli.
"Že se nestydíš, schovávat se pod vodou," rekl Judhištira, ,,po tak strašném devastování našeho rodu, kterému jsi vládl."
"Nepokoušel jsem se schovávat," rekl nadute Durjódhana, ,,vstoupil jsem do vody proto, abych ochladil ohen, který stále ve mne plápolá. Za co mám bojovat, pro co žít? Všichni, se kterými jsem se tešil z prátelství, jsou pryc. Už nechci království. Zeme je vaše. Vezmetete si ji. Museli jste pozabíjet tak mnoho lidí, abyste ji dostali, tak ted berte!"
"Ó, jaká velkorysost. Ješte nedávno jsi nám odmítal vydat treba jen tak malý kousek, co by se vešel  na špicku jehly!"
Durjódhana vyšel z vody s kyjem v ruce: "Jak vidíte, jsem sám. Budu s vámi všemi bojovat, s jedním po druhém," pravil. "Jiste máte dost odvahy na to, abyste se na mne nevrhli jako smecka vlku. Jsem sám, bez jakékoliv podpory a zbroje."
"Ó, jak politováníhodné," pravil Judhišthira. "Bojovali jste snad jeden po druhém s tím hochem Abhimanjuem? Ve skutecnosti jste se vy chovali jako smecka vlku. Ale dobrá. Vezmi si zbroj a vyber si kohokoliv z nás. Když zemreš, pujdeš do nebe, a když prežiješ, mužeš být opet králem." Kršna cítil, že Judhišthira byl k Durjódhanovi príliš velkorysý. Jen Bhíma se muže vyrovnat Durjódhanovi, a proto ho spešne pobízel: "Bhímo, priprav se."
Dali Durjódhanovi cas na to, aby vyšel z jezera a boj zacal. Oba, Bhíma i Durjódhana, byli odborníci v ovládání kyje a boj byl velmi vyrovnaný. Pri stretu jejich zbraní létaly jiskry. Utkání se prodlužovalo a vypadalo to, že to nemá konce.
Zatímco pozorovali souboj, Kršna rekl Ardžunovi: "Myslíš, že Bhíma zapomel na svou prísahu, že rozdrtí Durjódhanova stehna?" Bhíma to zaslechl v okamžiku, kdy Ardžuna udelal znamení a pripomnel  tak starou scénu, kdy Durjódhana obnažil svá stehna pred Draupadí. Ohnal se po Durjódhanovi, sklopil kyj a prerazil mu stehna. Jakmile Durjódhana padl na zem, Bhíma dal mu nohu na  hlavu a pritlacil ji patou k zemi a tancil nad padlým telem.
V tom Judhišthira zasáhl a napomenul Bhímu: "Dost! Splnil jsi svou prísahu. Durjódhana byl prece jenom král a náš bratranec."
"Nezdržujme se zde." prerušil je Kršna. "Duše toho darebného muže už brzy odejde. Nemeškejme a vratme se zpet do našich vozu."
Durjódhana k  nim bezbranne vzhlédl a vyprovázel je ocima horícíma zlobou a pravil: "Tvé mrzké triky, Kršno, dopomohly temto válecníkum k vítezství. Dróna, Bhíšma, Karna a Džajadratha by nebyli bývali zniceni, nebýt tvého vedení. Mel by ses kát. Nestydíš se?
Kršna odvetil: "Tvá bezduvodná chamtivost a nenávist dovedla tebe a tvé prívržence k tomuto krutému konci. Pamatuj si pro své vlastní dobro, jak jsi vyhrál ve hre v kostky. Nebýt mých triku, ty a tví prátelé by stále obtežovali zemi. Ucinil jsem tomu konec a nevidím nic špatného v tom zastavit válku, které nebylo treba. Ted konecne mužeš své poslední minuty strávit v lítosti."
Ale Durjódhana byl vzpurný až do konce. "Ty vyhlašuješ, že jsi Buh, já to ovšem neprijímám. Spojil ses s temi žebravými mnichy a slabochy a pokoušíš se je pozvednout. Podívej se na mne. Žil jsem dobre. Vždy jsem mel královské postavení a žil jsem tak, jak se mi zlíbilo. Tešil jsem se v živote všemu a nemám ceho litovat. Byl jsem loajální ke svým prátelum a krutý k neprátelum do poslední minuty. Nevadí mi, že Bhíma tancoval na mém tele a šlapal po mé hlave. Nakonec se stejne mé telo v krátkém case rozpadne. Ale jen hlupák se muže mstít na skoro mrtvém tele. Avšak co na tom záleží, má budoucnost tak jako tak speje k nebesum, tam, kam jdou všichni válecníci, a já vím, že moji prátelé tam jsou a privítají me. Ty a tví ubozí Pánduovci budou pripoutáni k této zemi, odkopnuti a zapuzováni všemi kšatriji, kterí prijdou po nás, ve chvíli, co si pripomenou tvé potutelné a nesprávné triky. Žádný válecník nikdy neuderil protivníka pod pás. Byla to tvá rada.
Vítezství a lítost
Na konci války se Pánduovci vrátili do Hastinápuru. Bylo pro ne težké setkat se s králem Dhritaráštrou a jeho ženou Gandhárí, vždyt ztratily všech svých sto synu.
Dhritaráštra se otázal: "Kde je Bhíma? Chci ho pozdravit."
Kršna, který vedel, jak pracuje mysl toho starého muže, vytvoril iluzorní figurínu Bhímy ulitou ze železa. Dhritaráštra primáckl tuto podobu ke svému srdci a otcovsky ji objal. Figurína se rozsypala na kusy a vypadla z jeho objetí. Poté naríkal: "Beda, ó, Bhímo! Mé objetí bylo pro tebe príliš. Doufám, že nejsi zranen."
Kršna znal dobre pokrytectví starého krále a pravil: "Rozdrtil jsi pouze železnou podobu Bhímy. Doufám, že to uspokojilo tvou touhu po pomste."
Ted Dhritaráštra pochopil svou situaci a rekl: "Jsem rád, že je Bhíma živ. Muj žal me privedl k nerozumu. Kršno, opravdu me teší, že jsi zachránil Bhímuv život." Tímto cinem byl uhašen vnitrní vztek a rozmrzelost starého muže. Ted se mohl dívat na situaci realisticky a diskutovat o budoucím znovunastolení míru v zemi. Ale žal Gandhárí nepolevoval. Obrátila se ke Kršnovi a šlehla ho jazykem: "Jsi štastný, že nás ted vidíš v tomto stavu? To tvé kousky zpusobily velký nárek v naší rodine. Dopustil ses krutých skutku a zabil jsi mé syny."
"Osud tomu chtel," odpovedel Kršna. "Jejich smrt je zaslouženou odplatou za jejich predešlé jednání. Vesmírné zákony jsou platné pro každého. Ted, když jsou ocišteni od svých hríchu, prosím, aby ses cítila štastná, nebot jsou v nebi pro válecníky, kterí zemreli heroickou smrtí."
Ale Gandhárí neustávala v pláci: "Tvá slova me težko uklidní. Nenaleznu mír, dokud ty sám nebudeš trpet stejnou mírou dusledku své zrady. Za tricet šest roku ode dnešního dne, at se všichni Vršniovci21 navzájem znicí a nechají te samého, abys náhle zemrel."
(
Kršna se usmál a pravil: "Doufám, že se ti ulevilo, má drahá Gandhárí. Znám  dobre budoucnost. Presne za tricet šest let, at s tvým ci bez tvého prokletí, se náš rod Vršniovcu sám v boji znicí. A tak budu moci ukoncit Své zábavy a spolecne s Svými se vrátit do duchovního sveta Vaikunthy."
(
Nyní museli Pánduovci strávit mesíc smutku za hradbami Hastinápuru. Utáborili se na brezích posvátné reky  s Vidurou, Sandžajou a Dhritaráštrou a všemi ženami z paláce. Provádeli ruzné obrady za spásu zesnulých. Behem jejich táborení je navštívili mudrci vcetne Nárady a Vjásy.
Nárada pravil Judhišthirovi: "Ted, když jsi dobyl svet, zvecnil své jméno, raduješ se ze svého vítezství? Doufám, že jsi prekonal svuj zármutek." Osobnost, jako je Nárada, dobre vedel, jakou uslyší odpoved.
"Mé vítezství!" poznamenal Judhišthira. "Udelal jsem tak málo proto, abych si ho zasloužil. To Kršnova milost a fyzická síla Bhímy a Ardžuny prinesly vítezství. Ale pro me osobne je to celoživotní prohra. Všichni synové Draupadí byli zabiti.22 Jak se mám postavit pred Subhadru, která ztratila svého syna Abhimanjua? Jak se mám postavit pred všechny matky, otce a príbuzné tech, za jejichž smrt jsem zodpovedný?"
,,Mimo to všechno, je zde jedna zvláštní vec, která je nejvíce bolestná a šokující. Teprve pred chvílí jsem se dozvedel, že Karna byl synem Kuntí. Znal jsem ho pouze jako syna vozataje, ale Kuntí mi ted rekla o jeho historii. Zpusobil jsem smrt svého bratra proto, abych získal jeho království. Jak odciním tento hrích, nejvetší hrích ze všech? Vzpomínám si, že jsem cítil náklonnost ke Karnovi, kdykoliv jsem se na nej podíval. I v jeho zurivých okamžicích na bojišti, a dokonce i behem hry v kostky, když byl tak ledabylý ve své reci,  a já byl bezpochyby rozcilen. A také si vzpomínám, že když jsem zahlédl jeho nohy, zlost me ihned opustila, protože byly podobné nohám Kuntí. Nikdo z nás ho nepoznal jako bratra. Vždy jsem premýšlel o podobe mezi ním a mou matkou, ale bez chápání duvodu. Proc byl proklet? Z jakého duvodu se kola jeho vozu zaborila v posledním okamžiku? Ty znáš minulost i budoucnost. Prosím, rekni mi proc, abych mohl pochopit, jak pracuje osud. Proc nemohl vystrelit brahmástru?
Nárada zacal vyprávet o Karnove minulosti: Když byl Karna jako mladý muž pruvodcem kneze, šel k Parašurámovi (mocný kšatrija, jenž jednavacetkrát vyhladil zkorumpované kšatrijské dynastie), aby se od neho naucil používat brahmástru, protože Parašuráma se vyhlásil za nesmiritelného neprítele všech kšatriju. Karna se predstavil jako bráhmana, aby mohl být prijat za Parašurámova žáka. Jedno odpoledne byl Parašuráma velmi unaven, položil si hlavu do Karnova klína a pod stromem hluboce usnul. Najednou se  abnormálne velký hmyz - stonožka, která vlastne byla rakšasou v podobe hmyzu, zakousla do Karnovy nohy a sála krev. Karna bolest vydržel bez pohnutí ze strachu, že by mohl vyrušit mistra ze spánku. Parašuráma se vzbudil a zjistil, že je od krve, žádal vysvetlení, a okamžite rekl: "Nikdo jiný než kšatrija nemuže tuto bolest vydržet. "Oklamal jsi mne, když ses vydával za bráhmana. Proto te proklínám. Brahmástra zustane v tvé pameti do doby, než budeš mít možnost ji použít. V rozhodujícím okamžiku  tyto mystické slabiky zapomeneš." Nárada tak vysvetlil, proc si Karna nemohl na brahmástru vzpomenout, když ji chtel použít proti Ardžunovi.
Vysvetlil také, proc se Karnova kola vozu zaborila na poslední chvíli. "Karna jednou nedopatrením zabil krávu, která patrila poustevníkovi. Poustevník rozezlen nad ztrátou narídil: "Zeme pohltí kola tvého vozu v kritickém okamžiku." A proto Karnovo válecný vuz zapadl."
Tato vysvetlení do urcité míry uklidnila Judhišthiruv nárek, avšak jeho srdce bylo stále težké lítostí. Obrátil se k Ardžunovi a rekl: "Naši takzvaní neprátelé získali milost a jsou ted v nebi, zatímco my musíme žít ješte dlouho v tomto pekle lítosti za všechno to zabíjení. Nárek je naše jediná odmena. Nikdy mi už neríkej, že povinností kšatriji je zabíjet. Nechci být nazýván kšatrijou, jestliže jedine zabíjení je pravidlo života. At jsem radeji žebravým mnichem a budu daleko štastnejší, když se budu moci cvicit ve slitování a odpouštení - než abych získal  celé toto vítezství. Stejne jako psi, kterí bojují o kus masa, tak jsme i my bojovali a znicili naše krevní príbuzenství. Byli jsme do toho vtaženi Durjódhanovou bezduvodnou neutuchající nenávistí, avšak ted nemáme žádnou radost z toho, že jsme ho prežilii. Ó, Ardžuno, bud králem této zeme. Nech me jít do lesu, žít životem odríkání. Budu žít v chudobe, bez cíle, pouze stromy a nevinná lesní zvírata budou mými spolecníky." Radoval se vizí asketického života - žít o ovoci a koríncích, tak aby se udrželo telo pri živote, odríci si rec, odríci si úsudek - co je dobré a co zlé, nikdy nikomu nemuset ríci, co má delat, nic nepostrádat, jít jedním smerem bez pohledu zpet ci dopredu, s hlavou sklonenou v pokore a nikdy si neuvedomovat, na kterou stranu ci do které zeme se dát.
Judhišthira pokracoval ve vykreslovaní svého života jako askety s takovými detaily, že si Ardžuna už nemohl pomoci a zlobne ho prerušil. "Oh, to by stacilo!" pravil. "Tolik už jsi toho obetoval, tolik životu, a získal království. Tvou povinností je vládnout, podporovat chudé, podporovat obeti a udržovat Boží porádek jako vládce. Nikdy toho nebudeš schopen dosáhnout, pokud nebudeš mít královskou moc získanou legitimními prostredky, jak je narízeno pro kšatrije. Nikdy nebudeš schopen vykonávat své povinnosti, pokud nezajistíš bohatství a prosperitu. Chudák nemuže nikdy pomoci ostatním. Slaboch je spolecnosti k nicemu. Život odríkání je jenom pro mnichy, a ne pro nás. Clovek, který má bohatství, je považován za uceného a hodného respektu. Bohatství prináší více bohatství. Náboženské aktivity, rozkoš, užívání a všechno naplnení života prichází z bohatství. Ten, kdo nemá bohatství, je odkopnut v tomto svete, jako v príštím. Pre a rozdíly v názorech mají své místo dokonce i mezi polobohy v nebi. Jestli tomu tak skutecne je, co je špatného na tom, když i v naší lidské spolecnosti jsou rozdíly a boje. Jenom skrze boj je získávána sláva a ze slávy vychází všechny dobré veci tohoto života. Je to všeobecne známo jako dar bohyne Lakšmí (Višnuova žena) a ten, kdo odmítne takový dar, Bohyni uráží. Pamatuj si. Nikdy nezískáme bohatství, aniž bychom neublížili druhým."
Judhišthira však dále opakoval svou filozofii o odríkání. Až se Bhíma rozcílil a rekl: "Velký a starší bratre, prosím Te, zastav své rozprávení. Tvá mysl je vyvedena z rovnováhy a ztratil jsi realistický pohled na skutecnost. Jsi jako ti, kterí papouškují védy a omílají je bez znalosti jejich významu. Jestliže smýšlíš o povinnostech krále tak špatne, všechno to zabíjení Dhritaráštrovy rodiny, k jehož spáchání jsi nás vedl, bylo neoduvodnené. Kdybychom vedeli, že prijímáš takovouto moudrost, nikdy bychom se neodvážili proti nekomu pozvednout zbrane. Když jsme pozabíjeli naše neprátele, jsi vázán povinností vzít oteže království a vládnout jako kšatrija. Trebaže se ti to nemusí vubec líbit, nemužeš prece nyní zmenit  kastu. Tvé jednání je stejné jako jednání muže, který kopal studnu, a když se pomazal bahnem, zanechal studnu,  i když voda už tryskala. Jsi jako muž, který zabil všechny své obávané neprátele, a nakonec  spáchal sebevraždu. Následovali jsme te a ted si uvedom, že tvá inteligence je hodna otázek. Prosím te, ber v úvahu také naše postavení. Jsi sobecký v pestování jen svých vlastních pocitu. Život v odríkání muže prijmout pouze král, který je nevylécitelne nemocný, nebo trpí porážkou. Jestliže odríkání a pasivita jsou nejvetší ctnosti, pak hory a stromy jsou nejvíce cteni v celém stvorení. Nebot hory a stromy vždy vedou život opodál a neprekracují nikomu cestu."
Dvojcata, ti nejmladší, se také pridali, s hlasy plnými rozechvení. A Draupadí, která celou tu dobu poslouchala, dodala: "Tvý bratri poucovali a naríkali, až jim hrdla vyschla. Ucinil jsi je neštastnými svou neústupností. Po tolik let nepretržite trpeli pro svoji oddanost tobe. Proc, když jste trpeli v Dvajtávanu vším tím mrazem, horkem a vetrem, proc jsi mi nerekl: "Budeme bojovat za svá práva, zabijeme Durjódhanu, a budeme se tešit touto zemí, opet jako vládcové." Sliboval jsi, že naše utrpení bude zapomenuto, když znovu získáme království. Mnohokrát jsi to prísahal. Proc tedy od toho nyní ustupuješ? Má tchyne se jednoho dne na mne obrátila s temito slovy: "Judhišthira te uciní štastnou a dobre se o tebe postará." Ted, po zabití tisícu mužu, vidím, že se pokoušíš ten slib nedodržet. Když se nejstarší bratr zblázní, všichni, kdo ho následují, jsou donuceni se také zbláznit. Jestli tvoji bratri ješte mají svuj úsudek, meli by ti zabránit  v pohybu a držet te v zajetí a vzít vládu zeme na sebe. Clovek, který je zasažen bláznovstvím, musí být lécen lékarem a nesmí mu být nasloucháno. Já jsem ta nejneštastnejší mezi všemi, ale porád mám touhu žít, i když jsem ztratila všechny své deti. Nemel bys ignorovat má slova ani slova svých bratru."
Ardžuna ted rozebral povinnosti krále, jenž  trestá: "To, co král drží ve své ruce, se nazývá danda - hul. Dává pozor a trestá darebáky. Pouze strach z trestu drží vetšinu lidí na ceste pravdy, poslušnosti a disciplíny. Bez bodnutí se dokonce ani rybári nikdy nepodarí chytit rybu. Bez zabíjení není možné nic získat. Ti z bohu, kterí jsou nejobávanejší, jsou nejvíce respektováni - Rudra, Skanda, Agni a Varuna jsou všichni zabijáci. Všichni lidé se pred nimi tresou. Nevidím tvora na tomto svete, který by nežil na úkor druhých. Zvírata se živí zvíraty, silnejší se živí slabším. Kocka spolkne myš, pes kocku, pes je sežrán leopardem a všechny veci jsou nakonec pohlceny smrtí. Dokonce ani asketové se nemohou udržet na živu bez zabíjení tvoru. Na zemi, ve vode, zelenine je mnoho životu, které jsou nepatrné a neviditelné, ale jsou ukonceny, když asketa prijímá potravu. Toto království je nyní naše. Naší povinností je kultivovat štestí a vládnout zemi, a když je treba, použít dandu."
Judhišthira všem dovolil, aby vyjádrili svuj názor, ale odmítl pohled a filozofii svých bratru a ženy, umínene opakoval svuj plán jít do lesa a cinit pokání. V tu chvíli zasáhl Vjása. "Musíš vykonávat povinnosti, které jsou ti dány, jako králi. Není jiné cesty. Odpocinek není pro tvou kastu. Musíš prijmout život krále, život hospodáre a život kšatrije. Nemysli negativne. Musíš vládnout království, které ti spadlo do rukou. Není vyhnutí. Raduj se a prijmi."
Judhišthira pokracoval v oplakávání smrti každého svého protivníka jednoho po druhém a tázal se: "Jak se s tím mám vyrovnat. Jak se s tím vším mám jenom vyrovnat?" Premýšlel zvlášte o Bhíšmovi, na jehož klíne si jako díte hrával. "Když jsem ho videl napadeného Šikandou a když jsem shledal, jak se trese a chveje behem útoku, když jsem videl jeho telo plné šípu a jeho pád na podlahu vozu, hlava se mi zatocila a srdce se svíralo bolestí. Vychoval nás a já jsem musel pripravit jeho znicení pro svou žádostivost. Dróna, muj mistr, který bral mou ruku a ucil ji, jak držet luk - jak mohu zapomenout tyto scény a jít v slavnostním pruvodu jako král? Trápil se takovými vzpomínkami znovu a znovu. Horší než všechny vzpomínky však bylo naríkání žen, když obdržely zprávy o ztrátách. To bylo na Judhišthiru príliš. Kršna s ním konecne ztratil trpelivost: "Bylo by neslušné podporovat tvuj žal. Nemužeš prece takto pokracovat  vecne. Zapomen na sebe a na své vlastní pocity a jednej pro dobro tech, kterí prošli tolikerým utrpením, když poslouchali tvé príkazy. Budeš muset to království prijmout." Judhišthira si najednou uvedomoval opodstatnenost jejich argumentu a rekl: "Ó, Kršno, ted je má mysl cistá. Uposlechnu tvého príkazu, stejne jako našeho prapredka Vjásy. Jednejme tak, jak si preješ."
Po obetování modliteb bohum, Judhišthira nasedl do vozu, ve kterém bylo zapraženo šestnáct býku. Ti meli zvláštní príznivá znamení, byli pokryti saténem a hedvábím a posveceni mantrami. Bhíma držel oteže a Ardžun nad královou hlavou deštník. Nákula a Sahadéva stáli po stranách a ovívali krále ohony jaku. Kuntí a Draupadí  je následovaly ve voze rízeném Vidurou. Kršna a Sátjakí a mnoho jiných bylo v procesí. Ulice byly vyzdobeny zelení a kvety a podél cesty byla stríkána vonavá voda. Když Judhišthira vcházel, brány mesta byly ozdobeny jako nikdy pred tím. Mesto bylo oživeno hudbou a výkriky pozdravu z lidu.
Poté, co projel cetnými jásajícími davy na hlavních silnicích, vjel Judhišthira nakonec do Dhritaráštrova paláce. Judhišthira, jako král, se šel nejprve poklonit domácím Božstvum a uctil je. Pak se posadil na zlatý trun celem na východ. Na další zlatý trun se posadil Kršna a Sátjaki celem k Judhišthirovi. Bhíma a Ardžuna stáli každý z jedné strany trunu. Na trune ze slonoviny sedela Kuntí, s Nákulou a Sahadévou po stranách. Dhritaráštrovi bylo urceno zvláštní místo. Jujutsu, jediný Dhritaráštruv syn, který zustal naživu - prešel do tábora Pánduovcu na pocátku boje -, sedel vedle neho se Sandžajou a Gandhárí. Nejváženejší obyvatelé pristupovali pred krále s dary. Nádoby s posvátnou vodou a nádoby ze zlata a stríbra vykládané drahokamy byly shromáždeny okolo oltáre.
Judhišthira, s Draupadí po boku, zapálil posvátný ohen a nalil do nej úlitbu a opakoval mantry pronášené knežími. Kršna ulil svaté vody ze své lastury a pokropil Judhišthiru. Zaznely bubny a Judhišthira byl stále a stále pozdravován.
Judhišthira to s díky opetoval a prohlásil: "Král Dhritaráštra je stále hlavou naší zeme. Jestli mi chcete zpusobit potešení, prokažte mu svuj respekt a poslušnost stejne jako vždy. Musíte vzít tento muj požadavek na vedomí. Celý svet vcetne mne patrí jemu. Zapamatujte si to."
Judhišthira vyhlásil, že Bhíma je juvaradža, jeho druhá ruka. Viduru jmenoval poradcem ve všech vecech, jež se týkají války, míru, obrany a administrativy. Sandžaja bude dohlížet na finance státu. Nákula bude mít na starost registraci vojsk. Ardžuna bude bránit zemi a trestat darebáky. Dhaumja bude hlavním královským knezem a bude mít na starosti všechny náboženské záležitosti paláce a státu. Judhišthira si vybral Sahadévu jako svého osobního spolecníka a stálého pobocníka, nebot cítil, že ten nejmladší potrebuje jeho ochranu. Ustanovil Jujutsu, jediného syna, který Dhritaráštrovi zbyl, aby se staral o starého krále a dohlížel na to, aby jeho prání byla vždy splnena. 
(
Po korunovaci Judhišthiry a urovnání, které následovalo, by si clovek mohl myslet, že již není nic, co by mohlo být receno, ale tak tomu není. Pisatel eposu nemá chut koncit.
Jak všechny akce, zdá se, koncí, clovek si najednou uvedomuje, že poslední rádka je pouze zacátek nové fáze vyprávení, nových myšlenek a zážitku. Je nechut uzavrít prípad. Muže to být tvorení podoby života samého, který je zrejme nekonecný. Nic není skutecne uzavreno.
Judhišthira po své korunovaci nalezl Kršnu premítavého. Otázal se na prícinu jeho stavu. Kršna pravil: ,,Uvedomuji si, že s pricházejícím Uttarajana (cas uprostred ledna, kdy slunce mení cestu z jihu na sever) Bhíšma vypustí svou duši. Je zásobou vedomostí sveta, rízení království a lidstva. Když odejde, odejde to s ním a svet bude o to chudší. Chci se s ním setkat. Už nezbývá príliš casu. Judhišthira se obával, jak bude Bhíšmou prijat, ale Kršna šel napred a pripravil starého mistra na toto setkání. Bhíšma ležel na svém loži z šípu a prijal Judhišthiru s velkou náklonností a mluvil s ním o povinnostech krále nekolik dní. Na konec všeho dal Bhíšma všem s Bohem a vydechl naposled. Judhišthira vyzvedl jeho telo z šípu a vykonal pohreb. Bhíšmovo telo bylo spáleno na brehu posvátné reky Gangy, kde se Ganga, bohyne reky, opet zjevila a spolecne s Bhíšmou odešla do nebeské ríše.
Judhišthira vládl po tricet šest let, do doby, kdy jeho strýc Dhritaráštra vyjádril prání uchýlit se do lesa  s Gandhárí, aby strávili zbytek života v rozjímání. Jednoho dne Dhritaráštra silou své meditace opustil a zapálil své telo a chatu, v níž spolecne se ženou bydleli. Jeho odevzdaná žena Gandhárí vstoupila do plamenu horícího domu.
Vršniovci, Kršnuv rod, se pri jednom setkání opili rýžovým vínem a navzájem se pobili. Kršna odešel, jak predpovedel. Jednou byl pri odpocinku v lese neštasne zasažen lovcovým šípem. Pánduovci byli sklíceni zprávou o Kršnove smrti, smrti Vršniovcu a o potopení Dváraky (Kršnova mystického mesta) do more, a rozhodli se, že opustí tento svet. Jeden po druhém bratri Pánduovci a Draupadí zemreli na pouti do Himálají.
Judhišthira jediný vládl silou, díky které mohl navštívit nebe i peklo, v nichž se setkal s mnoha osobnostmi.
Syn Abhimanjua - Maharádža Paríkšit - jenž obdržel Kršnovu ochranu dokonce již  v matcine lune, když se ho pokoušel zabít krutý Ašvatháma - vyrostl, a byl korunován za krále Hastinápuru a rod Pánduovcu  tak mohl pokracovat.
Konec. 

1 Šálva Ambu odmítl. Ta se vrátila zpet za Bhíšmou a nabídla mu, aby se s ní oženil. Bhíšma ji odmítl s tím, že Šálva dostal její príslib drív, a poslal ji zpet. Ale Šálva znovu odmítl, a tak byla zase poslána zpet. Amba zacala být zoufalá a dávala Bhíšmovi za vinu všechna  svá ponížení a utrpení. Po tomto posledním pokusu apelovat na Bhíšmu, slíbila, že ho zabije. Ve svém dalším z  životu se stala bojovníkem jménem Šikhandi a Bhíšmu zabila.
2 Ašvamédha-jagna: neboli obet kone. Velice nárocný obrad, pri než je knezi bráhmany v obetním ohni obetován kun a posléze je znovu priveden k životu.
Rádžasúja: bohatá ceremonie vykonávaná pro vítezného krále, jenž se stal vladarem všech ostatních panství a království.
3 Svetec Nárada Muni se naprosto volne pohybuje ruznými svety lidí a bohu s velkým zájmem o všechny jejich záležitosti, do kterých se rád aktivne zapojuje. Casto zanesl ruzná tajemství a zprávy do ruzných míst, aby zpusobil rozpory, nebo urovnal konflikt. Vždy se tešil z ruzných zápletek a problému a jako pravý mudrc je všechny dovedl ke zdárnému konci - ku prospechu všech. Vetšina epizod a legend, jako napr. o Hariscandrovi a Višvámitrovi, vznikla práve díky Náradovi.
4 Višnu: plná expanze Kršny, Nejvyšší Osobnosti Božství.
5 Vaikuntha: dosl. místo bez úzkostí, bázne; vecné planety v duchovním nebi.
6 Varuna: polobuh, jenž vládne všem tokum a oceánum. Jama (Dharmarádža): Pán smrti, vládce pekelných planet. Kuvéra: nebeský pokladník.
7 Jakšové: duchové; následovníci poloboha Kuvéry.
8 dharma: povaha, prirozenost osob, vecí, zákonu. Náboženské zásady.
9 Hanumán: nejoddanejší verný služebník Pána Rámacandry (viz epos Rámájana). 
10 Judhišthira dostal požehnání, že bude-li prolita jeho krev a kápme-li na zem, bude to znamenat smrt pro toho, kdo to zavinil.
11 Abhimanju se narodil Ardžunovo žene Subhadre, Kršnovo sestre.

13 Aukšahini: byl bojový oddíl, který se skládal z nekolika tisícu povozu, slonu, koní a pešáku.
14 Brahmástra: se podobá moderním jaderným zbraním, založeným na manipulaci s atomovou energií. Jaderná energie se uvolnuje pri úplném spalování, což je rovnež princip brahmástry. Vytvárí nesnesitelný žár, který se podobá atomové radiaci, ale rozdíl je ten, že atomová bomba je hrubohmotnou jadernou zbraní, zatímco brahmástra je zbraní jemnohmotnou, která je vytvorena pronášením hymnu (manter). Clovek, který ji ovládal, vedel, jak zbrane použít, a vedel také, jak je stáhnout zpet. To bylo dokonalé poznání. Proti této zbrani mohla  pomoci další brahmástra, která ji mohla neutralizovat.  
15 Vrikódara: tuto prezdívku si Bhíma vysloužil pro svou dravou chut k jídlu, jež byla stejne úžasná jako jeho herkulovské skutky, napríklad zabití démona Hidimby.
16 Tito synové Pánduovcu vyrustali v Kršnove opatrovnictví v Jeho meste zvaném Dváraka.
17 Samotné jeho zrození bylo znovunastolením cti jeho otce, krále Drúpady. Bylo nutné urovnat staré neprátelství. Hanba, porážka a celoživotní neprátelství mezi Drúpadou a Drónou vystupuje v tomto okamžiku znovu do popredí.
18 Ghatótkac byl synem Hidimby, démonky, která se do Bhímy zamilovala, když byl ve vyhnanství v lese. Vždy byl na blízku, kdykoli to Bhíma potreboval. 
19 Šikhandi byl puvodne Ambou. Amba byla princezna, kterou Bhíšma v minulosti odmítl (viz 1. kap. Ganga Déví) a jež po smrti prijala mužské telo, a tak naplnila svuj slib, že Bhíšmu zabije.
20 Dharba: škrobená tráva, která se obycejne sbírala k rituálním úcelum.
21 Vršniovci: Kršnuv rod.
22 Drónacárjúv syn Ašvatháma v noci usekl hlavy peti detem, synum  Draupadiných považujíce je za Pánduovce. Zanesl je za Durjódhanou k jezeru, kde umíral. Vzal tu nejveší z nich a lehce ji rozmáckl. "To nemuže být Bhímova hlava. Jeho hlava je tvrdá jako kámen. Cí hlavy jsi mi to jenom donesl?" Byla temná noc, na okamžik  však blísklo, a Durjódhana poznal, že  jsou to hlavy Draupadiných synu. Velice se za tento skutek na Ašvathámu hneval.
62